Uvězněná

17. listopadu 2014 v 21:38 | Ronnie Lybbler |  Jednorázovky
Ahojky :).
Asi si teď říkáte, že vás musí šálit zrak, protože přece není možné, aby se tu něco objevilo, ale mám pro vás dobrou zprávu. Na oční vážně nemusíte.
Na téhle jednorázovce - jenž měla býti songficem, což nějak nevyšlo - jsem pracovala už delší dobu, ale až teď se mi ji podařilo dokončit tak, abych byla spokojená (slovo naprosto tam chybí záměrně, mohlo to být i lepší). Nechápejte mě špatně, líbí se mi, ale straší tu to velké slovo 'ale'. Takže doufám, že se bude aspoň trochu líbit a odpustíte mi moji naprostou nepřítomnost. Na dalším dílku se pracuje, při čemž to bude asi trvat, protože píšeme čtvrtletku z matiky a matika a já jsme pomalu jako Neville a lektvary - nesnášíme se, ale pro dobro všech to přetrpíme.
Ale žvatlání bylo dost. Vážně doufám, že si tuhle povídku rádi přečtete, a odpustíte mi moji nepřítomnost za což se moc moc moc omlouvám.
Přeju úspěšný týden ve škole, nebo kdekoliv se budete nacházet, a málo umrzlých nosů.

Ronnie Lybbler

Věnování:Ráda bych tuhle storku věnovala úplně všem. Jestli máte špatnou náladu, nedaří se vám, nebo jste ze všeho vedle, zastavte se na chvilku a nadechněte se toho krásně mrazivého podzimního vzduchu a nechte všechny splíny za sebou. Nebo si uvařte teplý čaj/kakao a stravte večer nad knížkou či filmem (třeba Mocking Jay part 1 :3). A nebo si poslechněte nějakou písničku, protože je pravda, že hudba léčí.






The Smiths - Asleep


Zmatek. Všude byl jenom zmatek.
Lidé - kouzelníci i mudlové - pobíhali sem a tam a padali jako zralé ovoce ze stromů, když do nich narazil některý z všudypřítomných záblesků světla. Jako ohňostroj všemožných barev, ale místo výkřiků radosti, jenom bolest a utrpení. Přes ten hluk, tříštění skla i nárazy kouzel do zdí, nebylo slyšet skoro nic. Všechno, ale zároveň nic.
Jak tak stála za jednou ze zborcených zdí a čekala, až příval kleteb aspoň trochu povolí, najednou nevěděla, co dělat. Bude schopna na ni poslat Zakázanou kletbu? Bude schopna ji chladnokrevně zabít? Protože právě teď ji žádné jiné kouzlo nenapadalo, v hlavě měla úplně vygumováno.
"Tak vylez, ty špinavá šmejdko! Pojď, ať tě můžu odkráglovat jako ty ostatní!" srdce jí divoce bušilo v hrudi a to oslovení přinášelo nevítané vzpomínky. I přes to stiskla hůlku ještě pevněji a zhluboka se nadechla, než vykoukla zpoza zdi. Tohle byla její šance, protože další se jí už nemusí přihodit.
To, co uviděla, ji trochu překvapilo. Postava před ní měla na sobě dlouhý hábit - to samo o sobě nebylo překvapující vůbec - ale kápě ležela na jejích ramenou, o masce ani nemluvě. Světlé vlasy rovné jako dráty jí dopadaly na ramena a ve světle bitvy házely roztodivné odlesky. A ten úsměv na jejích rtech! Podlejší úšklebek neviděla už hodně dlouho. A to ji probralo.
Vyslala první kouzlo.

Současnost:

"Vidíš někde něco?" ozval se šeptavý hlas někde po mé pravici. Aniž bych se na něj podívala, zavrtím hlavou a trochu si protáhnu nohy. S odpovědí - nebo jakoukoliv reakcí na položenou otázku, tedy začátek konverzace, o které si ani nejsem jistá, jestli chci vést - si dávám na čas. Letmý pohled na hodinky mi ale ukáže, že tu ještě ztvrdneme nejmíň dvě hodiny, takže ho nemůžu ignorovat donekonečna. Přestože doteď se mi to dařilo. A dost dobře.
"Nevidím vůbec nic." a je mi zima, dodám v myšlenkách. Jak ta slova vyslovuji, dech se mi před obličejem mění v obláčky páry, které mizí tak jako přišly - tiše, rychle, líně a neznámo kam. Asi ho - nemůžu se nějak přinutit mu říkat jménem - to překvapilo, protože chvíli nic neříká, a když z něho konečně něco vypadne, ani neposlouchám, natož abych se obtěžovala odpovědět. Sama nevím, proč se mě to, co udělal - nebo spíš on obecně - tak strašně dotýká a štve. U Merlina, vždyť v mém životě nebyl kolik, pět, šest let? To je přece dlouhá doba na to, aby mě přešlo… já ani nevím, jak to 'něco' nazvat!
A tak plyne čas. Schovaní pod různými kouzly tak, aby si nás nikdo nevšiml, hlídkujeme a čekáme, než nás přijdou vystřídat. Ani jeden z nás nic neříká a přesto je to za dnešek víc, než si řekneme normálně. Chvílemi bych i přivítala nějaké to rozptýlení kvůli myšlenkám, které mi krouží hlavou se stejnou zuřivostí jako supi. I kdyby to mělo být člověkem, kterého se ty myšlenky vesměs týkají, protože se občas zdá, jako by byl všude, až mi z toho je špatně. Místo toho ale sevřu v ruce hůlku, že mi zbělají klouby prstů a snažím se zaměřit na to, co je kolem. A tak to jde stále dokola. Vždycky po pár minutách sklouznu do ne tak hřejivého náručí myšlenek, abych z něj zase na chvíli vyplula a zkontrolovala okolí i jeho. Občas na sebe kývneme, že je všechno v pořádku, ale nemluvíme spolu. Už ne.
Možná proto mě překvapí jeho zachmuřený hlas. Trochu sebou trhnu a pootočím hlavu jeho směrem. Nebo spíš směrem, kde tuším, že je, protože ho nikde nevidím.
"Ta mlha se mi vůbec nelíbí." Ani mě ne. Houstne až moc rychle, pane Neviditelný. Jako by mi uměl číst myšlenky, protože po chvíli se kousek ode mě objeví nejprve hlava, ale potom i celé tělo mého 'spolustrážce' nebo jak jinak ho mám nazývat, když ne 'on'. To mě trochu uklidní, ale ne natolik, abych ho neprobodla pohledem, načež jen pokrčí rameny. Ze všech sil se snažím si ho nevšímat, ale nějak to nejde, protože se asi rozhodl mít tu čaj o páté nebo co. Každopádně nebere moji ignoraci jako očividné ne.
"Podívej, já…" zacpu mu ústa rukou, takže zbytek té věty je přes rukavici změněn v naprosto nesrozumitelné huhlání. Je ale strašně vysoký, takže mu nedělá problém tu ruku - nutno říct, že s naprosto vzteklým výrazem - odstrčit. A chce pokračovat dál.
"Ticho!" mlha mezitím tak zhoustla, že není vidět dál, než pár metrů okolo a zbytek světa se koupe v mléčné tmě. Navíc i utlumuje zvuky, takže to, co teď bylo slyšet, ať to bylo cokoliv, muselo být proklatě blízko. Jestli to opravdu bylo.
Naštěstí pochopil, že má být zticha (netuším, jestli to bylo kvůli tomu, co jsem řekla - o čemž silně pochybuji, mému výrazu, nebo to slyšel i on, ale na tom nezáleží), a i on natahuje zrak i sluch do bílé temnoty před námi. A ten zvuk se jako zázrakem rozezní zase, tentokrát hlasitěji než předtím. Trochu mě to vystraší, protože to zní, jako by něco - nebo někdo - dopadal bezvládně na zem. Nejsme tu sami.
V tu chvíli se, jako by řízení nějakým podvědomým reflexem, otočíme na sebe a on naznačí, že se musíme rozdělit. A já ho i beze slov chápu, což v tu chvíli ani neregistruji. Za pár okamžiků zmizí pod rouškou tmy a já brzo následuji. Poblíž je výklenek, kolem kterého jsem na hlídce prošla už mnohokrát, takže se do něho schovám.
A pak se roztrhne peklo. Mlha se jako nějakým kouzlem začala rozplývat a jak se od nás vzdalovala, bylo vidět čím dál líp. Což mělo i svou stinnou stránku. Jakmile se začala zvolna převalovat přes dům naproti, musela jsem potlačit výkřik. Na zemi ležela bota, ze které něco čouhalo. To by samo o sobě nebylo tak hrozivé, kdyby tam něco nechybělo. A kdyby to něco nebyl celý zbytek těla. A když myslím celý, myslím tím bez nohy. Z toho, co jsem odsud viděla, musela patřit někomu s hodně velikou pánskou nohou. Henry Pollock. Alias jediný další člověk, který tu s námi byl na hlídce. V hlavě mám vymeteno a než se mi podaří od něj odlepit pohled, rozpoutá se peklo. Ze všech možných stran se vynoří postavy v černých kápích a je jich tak moc!
Na okamžik se mi srdce strachy zastaví v hrudi, ale to poleví, jakmile začnou pálit první kouzla. Jen koutkem oka zaznamenám, jak bojuje aspoň se čtyřmi Smrtijedy najednou, než i já musím dávat pozor na první kouzlo valící se přímo na mě. S pouze jedinou myšlenkou.
Tohle nemáme šanci vyhrát.


Před třemi týdny:

Kroky bot na nízkých klíncích se tupě rozléhají spoře osvětlenou ulicí. Zahalená v černém kabátě a čepici v podstatě zakrývající mé vlasy nevypadám až tak moc jako pěst na oko, ale to mi nezabrání se pořád nerozhlížet kolem. Z oken sem doléhá tlumený smích a hovor, ale tady venku jako by byl úplně jiný svět. Nebo mě tak aspoň připadá, přestože v poslední době je pro mě všechno jinačí, i když se nic převratného nezměnilo. Nic nemůže být stejné, zvlášť ne po tom. Jakékoliv myšlenky na ty události před dvěma týdny ale zaženu, protože jsem tady. Muškátová ulice 25. Domek přede mnou vypadá prostě jako barabizna. Nedá se o něm říct, že by byl starý - i když očividně je, jestli to pod tou vší špínou a tmou jde rozeznat - takovým tím honosným způsobem starých sídel a domů, je to prostě barák, který se rozpadá před očima, až se člověk bojí, že ho zboří sebemenší závan větru. Váhám, jestli jsem tu správně, ale je jenom jediný způsob, jak to zjistit. Se skřípěním rozléhajícím se snad ještě o dva bloky dál otevřu rozvrzanou zahradní branku, po které mi na ruce zůstanou zbytky nátěru, a po zarostlém chodníčku se vydám ke vstupním dveřím. Zaklepu a po pár sekundách se za nimi rozezní neidentifikovatelný hlas.
"Co tu dělá taková mladá kráska v takový krásný večer?" jak jen byla ta odpověď?
"Čeká, až jí otevřou." Hlas už se znovu neozve, ale zároveň se nic neděje, takže dostanu strach, jestli jsem to nějak nepopletla. Pak se začne všechno měnit. Ten starý dům se začne zvětšovat, až nabude velikosti domů okolo něj, ale tím všechna podobnost končí. Po nějaké době se přede mnou vyformuje starší domek s takovými těmi vyklenutými okny a krásnými ozdobami po celé ploše zdiva. A hlavně - a to je zásadní - s otevřenými dveřmi, ve kterých stojí profesorka McGonagallová.
"Pojďte dovnitř, už jsme na vás čekali." Ačkoliv profesorka moc často nedávala najevo své emoce, bylo na ní vidět, že ji těší vidět mě tady, přestože v tom pohledu je i jakýsi smutek. Otočí se a já ji následuji. Jakmile vejdu dovnitř, dveře se za námi zabouchnou. Profesorka jde dál chodbou a já v tom pološeru panujícím v hale rozeznám pouze schody vedoucí do patra a taky to, že tenhle dům rozhodně nikdo dlouho nepoužíval. Tapety jsou na místech opotřebované a v rozích se trochu odlupují, ale rozhodně to vypadá líp, než ta iluze pro kolemjdoucí. Procházíme kolem několikerých zavřených dveří a já se snažím prohlížet si všechno co nejmíň zvědavě, ale i přesto mě překvapí, když profesorka zastaví.
"Přišla jste trochu pozdě a schůze už začala, ale to nevadí." S tím otevřela dveře a první, co mě při pohledu za ně napadlo, bylo, jaký je tam klid. Normálně bych očekávala, že když vejdu bez ohlášení do nějaké místnosti, kde se zasedá, by byly překvapené, ale i otrávené pohledy lidí uvnitř. Tihle však nebyli ani jedno. Naskytl se mi pohled na místnost - zřejmě jídelnu - plnou různorodých lidí, kteří se usmívali a zkoumavě si mě prohlíželi. Bylo jen otázkou času, než se všechny jejich pohledy upnou na ránu na mém obličeji, přestože se už začala hojit a pod make-upem trochu zmizela. Před nimi v čele stolu seděl Brumbál a usmíval se na mě zpoza svých půlměsíčkovitých skel. A pak přerušil to očividně vzácné ticho, které v místnosti vládlo.
"Á, dobrý den, slečno. Pojďte dovnitř a posaďte se, myslím, že vedle Alice je ještě jedno místo." S tím ukázal na růžolící dívku na druhé straně místnosti, ve které jsem poznala jednu ze svých spolužaček z Bradavic. Tenkrát - zdá se to jako pravěk - jsme spolu sdílely pokoj a docela se i skamarádily. Nervózně se na ni pousměji a dočkávám se stejné upřímné reakce. S úlevou se proto vydám přes místnost a celou tu dobu cítím několik pohledů v zádech, které se prostě snažím ignorovat. A ještě víc se snažím ignorovat ty mnohem silnější pohledy, když si sundávám čepici. Cítím, že se mě na to Alice chce okamžitě zeptat, ale ústy jí naznačím, že potom, protože mezitím začíná ředitel zase mluvit.
"Je nám ctí, že jsme se rozrostli o jednoho dalšího člena, a pokud máte nějaké otázky, slečno Evansová, neostýchejte se zeptat. Tak, ale teď musíme probrat ten útok na…."
V podobném duchu probíhá celá schůze a končíme s tím, že si rozdělujeme jednotlivé hlídky a stráže. Ke konci je na obličejích všech přítomných vidět jak jsou vyčerpaní, i když je to jenom o trochu horší, než normální obličej každého v téhle hrozné době. Celou dobu cítím, že se na mě někdo dívá, ale nemůžu přijít na to kdo. Nakonec to odmávnu a přičtu to k tomu faktu, že se teď nacházím v základně protivoldemortské organizace, což už samo o sobě vyvolává jakousi paranoiu. Chci co nejdřív zmizet, abych předešla všemožným otázkám, ale minimálně jeden rozhovor mě dneska čeká. Proto dřív, než může Alice něco říct, ji přeruším.
"Je tady někde místo, kde bychom si mohly v klidu promluvit?" ten úlevný úsměv, který se jí rozlil po tváři mě ani nepřekvapí.
"Právě jsem chtěla navrhnout to samé." S tím se zvedne od stolu, nakloní se k muži po její levici a po chvíli už procházíme dveřmi vedoucími z jídelny. Na chodbě už konečně někdo pořádně rozsvítil a je zacpaná malými hloučky lidí, takže se chvíli proplétáme, než konečně dorazíme do haly. Tam je v podstatě liduprázdno, takže se usadíme na schodech a chvíli ani jedna z nás nic neříká, i když je toho tolik co říct. Nakonec to nevydrží a spustí.
"Co se stalo?" tak to bylo kratší, než jsem čekala. Jelikož dobře vím, kam tím míří, snažím se tomuhle tématu aspoň ještě chvíli vyhnout.
"Myslíš tím to, jak jsem se sem dostala, nebo to, co se děje venku? Protože to druhý bude pěkně na dlouho." A to první bude trvat možná ještě déle. Jenom se na mě podívá takovým tím pohledem: Ty víš, co myslím a já se jí najednou nemůžu ani podívat do očí. Zhluboka se nadechnu.
"Zapletla jsem se do malé potyčky se Smrtijedy." A někoho jsem zabila. Úplně před sebou vidím, jak to v ní vře. Je dobré vědět, že aspoň něco se za ty roky nezměnilo, přestože je to jenom maličkost.
"Když se někdo zaplete do 'malé potyčky se Smrtijedy', většinou mu to neupálí polovinu hlavy a nezpůsobí taková zranění. Ani nechci vědět, co dalšího se ti stalo, kromě toho, co teď vidím."
"Dvě zlomená žebra, jedno naštípnuté, modřiny a škrábance po celém těle. A máš pravdu, nebyla to malá potyčka, byla to trochu 'větší potyčka se Smrtijedy' až 'menší bitka se Smrtijedy'. Takže nic, co by školený pracovník ministerstva kouzel nezvládl." To poslední je dodáno s pěknou dávkou ironie, načež vyprskne smíchy, ačkoliv to není zas až tak vtipné. Ten smích je ale tak nakažlivý, že se za chvíli na těch širokých schodech válíme obě, jakkoli je to nepohodlné. Jak se postupem času uklidňujeme, úplně cítím má ještě přednedávnem rozbitá žebra, jako by se ta bolest vrátila, což je - s prominutím - pitomost.
"Aspoň tohle se od Bradavic nezměnilo." V tom se jí na obličeji objeví úšklebek, který jsem tak dlouho neviděla a po kterém se mi stýskalo. Tázavě se na ni podívám a ona bez okolků vysvětlí.
"Víš, jak jsme se tenkrát proplížily do ložnice kluků a nastrkaly jim tam hnojůvky a nesmývatelnou barvu na vlasy? Potom ještě čtrnáct dní chodili po škole s barevnými vlasy - mimochodem chudák Sirie, že schytal zrovna tu růžovou - a ze začátku vůbec nevěděli, čemu se všichni tak strašně smějí, protože to nikdo z nich neviděl. A…"
"A naštěstí nikdy nezjistili, že jsme to byly my, protože ty výrazy v jejich obličejích, když na to přišli, vypovídali za všechno." To vyvolá další salvu smíchu, kterou přeruší až hlasy někde kousek pod námi.
"Čemu se to tak smějete, dámy." Vida, my o vlku a vlk za humny. Nebo spíš pod schody. Přestože jsem toho člověka neslyšela mluvit už hodně let, skoro okamžitě mi dojde, kdo to je. Pár metrů pod námi stojí dvojice kluků, které si ze školy pamatuji až moc dobře, a ještě jeden, kterého znám, ale nemůžu si vybavit jeho jméno. I když hodně těch vzpomínek není zrovna nejhezčích a nejneotravnějších. Sirius Black, Remus Lupin a…
"Nazdar Jamesi." Ozvala se s předstíranou otráveností Alice. A v tom okamžiku zblednu, protože si vzpomenu.
Ten poslední člověk není nikdo jiný než James Potter.

Současnost:

V prvním okamžiku po probuzení necítím, že by se něco změnilo. Všude je tma, nevím, kde jsem, ani jak jsem se tady ocitla, nevnímám vůbec nic. A pak se začne všechno navracet. Nejdřív cítím chlad. Mrazivou, zalezlou až do morku kostí, bodající zimu. Potom se k tomu všemu začne postupně přidávat i bolest, která sílí do takových rozměrů, až lapám po dechu, a stále stoupá. Těsně, než upadnu do sladkého nevědomí, se mi před očima prožene jediná vzpomínka, ale je pryč stejně rychle, jako přišla.

Když se probudím po druhé - to blouznění, ve kterém nemám žádný řád, nepočítám - je to už lepší. Zima je mi pořád a cítím bolest po celém těle, ale obojí je tak nějak tlumenější, že se to dá i nějak snášet, přestože je to těžké. Jenže pořád nevím, kde jsem.
Odhodlaná to zjistit otevřu oči, a jakmile si zvyknou na tmu, dokážu rozeznat své okolí. Nebo aspoň tu část, kterou vidím, protože když se pokouším posadit, projede mnou šílená vlna bolesti. Nejspíš jsem musela vydat nějaký zvuk, protože najednou ucítím něčí ruce, jak mi pomáhají si zase lehnout, ale dřív, než mi dotyčný vleze do zorného pole, vpluji zpět do temnoty.

Říká se do třetice všeho dobrého i zlého. A v mém případě to nejspíš platí taky, protože jak znovu nabudu vědomí, je mi mnohem líp. Nebo natolik líp, abych se zvládla posadit a možná po chvíli i postavit. Zjišťuji, že jsem v cele. Je to malá kamenná místnost s mřížemi místo jedné zdi, ale bez okna, takže netuším, kolik je hodin. Taky to tu příšerně zapáchá zkaženinou, potem, špínou a něčím kovových, co by klidně mohla být i krev. Ten zápach je tak pronikavý, že je mi z toho na zvracení, jenže jak se nakloním přes okraj svého provizorního lůžka, nevyjde ze mě nic než žaludeční šťávy, po kterých to tu zapáchá ještě víc. Se zavřenýma očima se proto opřu o vlhkou zeď za mnou (ani radši nechci přemýšlet o tom, jak vypadá) a snažím se uklidnit a aspoň trochu se rozdýchat.
Takže zaprvé - jsem v cele bez očividné naděje na útěk, bůhvíkde, ale nejspíš vím proč, jelikož se mi začínají (ale jen velice pomalu) vybavovat některé vzpomínky. Některé z nich bych ale nejradši poslala tam, odkud přišly.
Zadruhé - v tomhle stavu se nikam daleko nedostanu, protože s naprostým vyčerpáním a kdoví kolika ranami a modřinami, ne-li něčím horším, se utíkat prostě nedá.
A zatřetí -
Ani nedokončím myšlenku, protože mě z nich vyruší hlasy a rámus dunící sklepením. Jsem tu v kleci jako nějaké malé zvířátko, sice v relativním bezpečí, ale jakmile si pro mě přijde velká zlá bestie, nemám nejmenší šanci, protože není kam se chovat, či utéct. Proto zůstanu zkoprněle sedět a modlím se, aby ty kroky jenom přešly kolem. Tam nahoře jsem asi dnešní přísun štěstí vyčerpala, protože se na jednou zastaví a ve dveřích zarachotí klíč, což mě překvapí, jelikož jsme - očividně - v kouzelnickém vězení. V další chvíli vejdou dovnitř dvě zahalené postavy a odhodí někoho na zem. Jenom podle stenu, který při dopadu vydá, poznám, že je naživu, protože ta hromádka zkrvaveného oblečení jako živý člověk rozhodně nevypadá. Doufám, že si mě při odchodu nevšimnou, ale moje prosby zase nejsou vyslyšeny.
"Ach, někdo se nám tu konečně probudil! Pána to určitě potěší." V tom se na mě otočí ten druhý, menší a promluví opět mužským hlasem s dobře slyšitelným úšklebkem.
"A tahle troska to třeba i přežije." S tím se za nimi zaklapnou těžké dveře, a jakmile ozvěna jejich kroků odezní v dáli, co nejrychleji se skloním k tomu člověku, kterého zrovna přinesli. A znova mi je na zvracení, přestože teď ten pocit přebije něco silnějšího. Čistá nenávist.
Můžu si totiž nalhávat, co chci, ale přesto mi na něm záleží. To se taky od Bradavic nezměnilo. Jakmile se něco stane Jamesovi Potterovi, dotkne se to i mě.
Rozhlédnu se po cele, jestli tu není něco, co by mi mohlo pomoct. Kousek od nás leží na zemi džbánek, a když se do něj podívám, je v něm trocha vody. Chvilku sice váhám, jestli s ní není něco v nepořádku, ale nakonec to risknu a trochu smočím kus látky, abych očistila krev a dostala se k ranám. Když je krev z rukou a obličeje dole, zastydím se. Zatímco jsem utíkala do toho prázdného stavu nevědomí, James trpěl a podle těch zranění dlouho a rozhodně ne zadarmo. Bude zázrak, jestli to tu ještě nějakou dobu zvládne a ještě větší jestli přežije po našem návratu.
Nic dalšího pro něj teď ale nemůžu udělat, proto se poraženě opřu o stěnu vedle něj a sleduji, jestli dýchá. Jak běží čas, postupně i já propadnu do říše snů s ozvěnou pravidelného dýchání člověka ležícího jen pár centimetrů ode mě, ale dál než kdy dosáhnu.

Nikde není žádné okno ven, takže jediné, podle čeho se dá určovat čas, je přicházení a odcházení stráží. A taky jídlo, jestli se tak tomu kusu neidentifikovatelné břečky dá říkat. Paradoxně je to právě to - a stále menší naděje na záchranu - co nás drží při životě. Tím, že jsem se konečně probudila, se přesunula záře smrtijedských reflektorů na mě a Jamesovi tak dali možnost vyklouznout babce přímo pod kosou. Na to byl právě nejvyšší čas, protože zbývalo jenom málo. Díky tomu je na tom den ode dne líp a dokonce jsou na něm někdy vidět záblesky starého Jamese Pottera. Tím nemyslím toho, kterého jsem před několika týdny - k mému velkému zděšení a překvapení - potkala na velitelství Řádu, protože ten člověk byl pro mě naprostým cizincem. Ne, myslím toho, kterého jsem znala ze školy. Nejlepšího hráče famfrpálu v posledních letech. Pobertu, kterému se úsměv na tváři rodil tak snadno, jako se čeřila hladina Černého jezera. A to mě zase posunuje zpátky do těch bezstarostných let radosti a bezpečí za zdmi hradu. Někdy se ani jeden z nás neudrží a prostě se pousměje, a přestože to není pomalu ani stín úsměvů, které ještě pře pár lety brázdily naše tváře. Jakkoliv je tahle situace šílená a hrozivá, zdá se, že jsme uvolněnější než dřív. Rozumíme si a já jsem za to ráda, přestože to je za těchto okolností.
Ale jak čas plyne a nikdo nepřichází, je to stále horší. Už pochopili, že z nás nic nedostanou, ale ani to jim nebrání vymýšlet čím dál drastičtější způsoby, jak nám otevřít ústa. To, že se střídáme, nepomáhá a se železnou pravidelností vždycky upadáme do bezvědomí. Bolest už ani nevnímám, jak je neustále přítomná, a ze vzpomínek jsou jenom celky rozstříhané na cáry, jenž některé odvál vítr a čas. Střídá se to.
Probuzení.
Záblesk.
Nesnesitelná bolest.
Tma.
A zas a znova, stále dokola, jako nějaká morbidní dětská říkačka. Z těch pár okamžiků, kdy zahlédnu Jamese, bych nejradši žádný neviděla, ale aspoň se neužírám tím, že nevím, jestli je ještě naživu.
Z bolestného polobezvědomí mě probudí nějaký rámus za dveřmi. To není normální, protože tady je většinou hrobové ticho. Mozek mám tak zavařený, že mi trvá, než si je někam zařadím, a ještě víc času uběhne, než zareaguji.
Kroky.
Výkřiky.
Záblesky světla pod dveřmi.
Když někdo na ty nemožné dveře zabuší a zalomcuje s nimi, jenom marně se snažím odplazit někam do kouta, kde bych se mohla stočit do klubíčka a jenom spát a spát. Navěky a bezbolestně spát.
Když se v nich začne otáčet klíč, vzdávám to a místo toho se snažím najít Jamese. Panikařím, ale pak ho spatřím, s očima sice zakalenýma, ale otevřenýma dokořán. Jestli tohle má být můj poslední pohled, zemřu šťastná.
Dveře se začnou pomalu otvírat, ale to zjevně dotyčnému nestačí, takže o chvíli později s hlasitým prásknutím narazí do zdi, až se to všude rozléhá. Nemůžu se ale přinutit odtrhnout pohled od těch oříškových očí a cítím, že se mi propalují až do duše. Spěšné kroky té postavy najednou zamrznou na místě a jenom slabá ozvěna napovídá, že se kdy ozvaly. Všechno je teď hlasitější a zřetelnější, takže přes tu vřavu tam venku pomalu nerozeznám hlas, na který jsme tak dlouho čekali a skoro v něj přestali věřit a doufat, že se ještě někdy ozve.
Hlas přítele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lucy | Web | 31. ledna 2015 v 22:53 | Reagovat

dobrá poviedka, len je taká veľmi smutná a depresívna :-/ vôbec si neviem predataviť, že by sa im v originále niečo také stalo, jednoducho by ma to hnevalo a bolelo.. avšak na druhej strane sa mi páči ako si to všetko popísala :-)
dúfam, že čoskoro sa opäť vrátiš na blog a niečo nové pridáš :-)

2 Sof Sof | Web | 20. listopadu 2015 v 20:07 | Reagovat

Povídka je pěkná, ale ty už s blogem asi končíš, že?
Jestli jo,je mi to líto, protože tvoje povídky se mi líbí.
Ale zase už tu rok nic nepřibylo :-(  :-(  :-(  :-(
Ach jo, fakt je mi to líto.
Tak nic no.
Ale jak už jsem psala, povídka je moc pěkná :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se