Kapitola třetí - Zahrada

17. června 2014 v 7:30 | Ronnie Lybbler |  Prokletí vlka
Ahoj :)
Právě teď se asi plahočím někde v Anglii s čímkoli a kdekoli zrovna jsem. Omlouvám se, ale tohle je na nějakou dobu zřejmě jediný příspěvek, jelikož nemám vážně nic :). Něco už ale vymyslím.
V kapitole se dozvíte něco o posledním cliffhangeru a trochu se děj posune někam jinam. Taky poznáte (trochu) dvě nové postavy, které ani nejsou zapsané v anotaci.
Doufám, že si užíváte poslední dny školního roku a držím palce s vysvědčením :).

Ronnie Lybbler

PŘEDNASTAVENO





Už je to několik dní, co mi paní Grayová oznámila tu velkou novinku. Několik dní, kdy jsem měla už tolik příležitostí o tom říct Cassie, ale neřekla jsem to. Myslím, že si určitě musela všimnout, že se mnou není něco v pořádku, soudě podle jejích pátravých pohledů. Přesto jsem se ještě neodvážila říct jí o tom. Trochu nechápu proč. Jasně, tohle je zrovna věc, která změní všechno, a tím myslím úplně všechno, takže bych jí to měla říct dřív, než bude pozdě. Na druhou stranu je možná právě tohle důvod, proč tolik otálím se jí s tím svěřit. Protože to změní všechno. Protože ona je pro mě ten nejdůležitější člověk a už po celou věčnost. A proto bych jí to měla říct. Jenže jak?
Je zrovna jeden z těch teplých jarních dnů, kdy se už skoro zdá, že by mohlo být léto, přestože je jen kousek nad dvacet stupňů. Takhle pěkně nebylo už pěkně dlouho, proto jsme se s Cassie rozhodly, že si ho pořádně užijeme, počínajíc tím, že budeme jen tak nazdařbůh bloumat ulicemi kolem. Poprvé od mých narozenin mě to přivede na jiné myšlenky, takže ta věc se aspoň na chvíli ztratí do pozadí a nechá mě aspoň chvilku volnou, přestože je to jenom zdání. A nenechá mě dlouho čekat.
Jedno léto jsme tu v jedné slepé uličce končící velikým plotem s naprosto zarostlou zahradou za ním našly průlez právě do té zahrady. V tu dobu nám ještě bylo úplně jedno, že ta zahrada - přestože je v takovém stavu - někomu patří, takže když se do ní Cassie omylem (přestože to nebylo až takovým omylem, když jsme se navzájem šťouchaly) skutálela, prolezly jsme ji celou. Stala se pro nás takovým nějakým útočištěm, protože najít nás tady bylo skoro nemožné. Tou dírou, kterou se Cassie prvně propadla, jsme se ocitly někde uprostřed zeleně. Zohýbané stromy, přerostlá tráva a vinná réva vytvářely dohromady jakýsi baldachýn nad našimi hlavami, kterým v malých paprscích prozařovalo slunce a rozsvěcovalo celé okolí do světle zelených barev. Na trochu větších pláccích - třeba tam, kde kdysi býval nějaký chodníček, ale teď ty kameny byly uvolněné a mezi nimi prorůstala tráva - bylo vidět i pár květin. Všechno to byl plevel, ale nějak to tu zahradu rozzařovalo, že vypadala až kouzelně. Jinak ty hodiny a hodiny, které jsme tady strávily, pojmenovat nedokážu.
Tam jsme se dostaly i teď. Stačí prolézt otvorem ve zdi, odhrnout všechny ty větve a listy stojící v cestě a ocitneme se tam, kde prvně. Přestože to místo se změnilo, připadá mi skoro stejné jako prvně. To stejné sluce prozařuje těmi stejnými větvemi, ta stejná lavička, kterou jsme tu náhodou našly, je pořád zrezivělá. Rostliny prostě všude. Zhluboka do sebe nasaji tu vůni, která pro mě znamená příchod léta. Zatím tu netlí žádná tráva, takže vzduch je prosycený květy pampelišek a třešní, které musely vyrašit teprve v poslední době.
Někde uprostřed té změti listoví právě stojí ta lavička. Chvilku trvá, než se k ní dostaneme, a když se tak stane, soptíme pomalu jako lokomotiva. Ale stojí to za všechny ty škrábance a hodiny vytahování všelijakých chomáčů z vlasů. Ta lavička vypadá jako vystřižená z nějakého starého francouzského filmu. Z těch záběrů, kdy žena nebo muž sedí na lavičce před Eiffelovkou a přemýšlí s takovým tím smutným a zdrceným výrazem ve tváři, dokud tam nepřijde ten druhý a najednou je všechno dobrý a stane se ten dech beroucí, láskyplný polibek, který nutí skoro k slzám. Tahle lavička se zdá ale pouze stínem její francouzské slávy. Dřevěná prkna drží různě zkroucená a vyzdobená, kdysi možná bíle natřená, kostra a myslím, že se na ní dalo i houpat, přestože teď s ní nejde pohnout ani o centimetr.
Posadíme se vedle sebe a mlčíme. Není to ale takové to trapné ticho, kdy nevíte, co říct, ale ten typ kamarádského a sdíleného ticha, jako bychom prostě nepotřebovaly mluvit. Je to hrozně pěkný pocit. Zavřu oči a jenom se jím nechám unášet. Někde v korunách zazpívá ptáček. Sýkorka? Možná skřivánek.
To ticho najednou protrhne Cassiino zakašlání. Líně otevřu oči a poprvé se na ni pořádně podívám. A zarazím se. Vážně je to, co se jí teď děje v obličeji nerozhodnost a možná i bolest? Asi to nebylo takové to pohodové ticho, když se to vezme kolem a kolem. Nakloním se nad lokty a pátravě se na ni zadívám.
"Co se děje, Cassie?" nevím, jak co mám čekat, ale radši se připravuju na všechno. Jen po mě ale střelí divným pohledem - jinak to říct nedokážu - a znovu se zadívá před sebe, jako by vypalovala díru do zeleně před sebou. To mě zmate, ale starost o ni převládne nad vším. Co se děje?
"Cassie?" znovu se jí zeptám, ale tentokrát se natáhnu, ale ona sebou cukne. To zabolelo. Chci se už nadchnout, abych se jí zeptala potřetí, když začne tichým a nevýrazným hlasem mluvit.
"Už jsi slyšela to, co se povídá po Domě? Že paní Grayová našla pro někoho další rodinu? Někdo prý slyšel, jak se o tom baví přes dveře její kanceláře." Strnu. To snad ne. Myslím, že vím, kam tím vším Cassie míří a taky vím, že je pořádně naštvaná. Je ale nějaká šance, že by to prohodila jen tak a nemyslela si, že jsem to já? Pochybuju. Nečeká ani na mou odpověď a mluví dál, jen její hlas sílí.
"Prý, že to je jedna z jedenáctek. Jen ta dotyčná to ještě nepotvrdila, věřila bys tomu, Beth?" A najednou z toho, jak to řekne, vím, že ona to ví. Ví, že ta jedenáctka, která má odjet jsem já, a je hrozivě naštvaná. A zraněná.
"Cassie…." Opatrně a šeptavě začnu. Nestihnu ale ani dokončit víc, než její jméno, když mě přeruší.
"Ne, ty, Beth. To ty jsi ten člověk, který má odjet, nemám pravdu?" to je poprvé, co na mě pohlédne a já bych v tom okamžiku byla stokrát radši, kdyby to nikdy neudělala. Ty pocity, které se jí i se zjevně zadržovanými slzami zračí ve tváři, prostě nejde jen tak lehce unést. Tentokrát žádnou odpověď neočekává a já nic neřeknu. Vím ale, že se mi to všechno jeví ve tváři, protože z nás dvou byla vždycky Cassie, kdo uměl lépe ovládat svoje pocity.
"Promiň, Cassie." Nedokážu říct nic jiného, nedokážu při tom ani udržet pohled na ni, místo toho ho sklopím do klína, kde moje ruce pevně tisknou látku trička. Jak jen často jsme si tohle tričko půjčovaly? Ty vzpomínky ale brzy budou patřit pouze minulosti.
"Přestaň, Elizabeth. Přestaň říkat moje jméno." Trhnu sebou. Takhle mi neřekla už hodně dlouho a bolí mě, slyšet ji to říkat tímhle tónem. "Takže to je pravda, viď? Proč jsi mi to neřekla? Myslela jsem si…." Tohle, ta zrada v jejím hlase ale bolí tisíckrát víc. Prudce zvednu hlavu, abych jí řekla… ani nevím co, prostě něco, když si všimnu, že vstala a stojí zády ke mně. Zarazí mě, že jsem si toho přes to všechno ani nevšimla. Nikdy nevypadala tak zranitelně, se svěšenými rameny, ale prkennými zády. Jako by se snažila něco vydržet nebo udržet. Jako zhrzený anděl.
"Co sis myslela? A chtěla jsem ti to říct, jenom na to asi nebyla nikdy vhodná doba." Ta zranitelná poloha je najednou pryč a ona se na mě obrátí a z očí jí šlehají blesky.
"Tak vhodná doba? A ty myslíš, že když jsem se to dozvěděla ze všech holek z Domu zrovna od Mony Chaplinové, tak na to byla vhodnější doba? A nemyslela jsem si nic, proč bych měla? Zrovna o tobě." její slova mě zanechají na chvíli naprosto zaskočenou, vůbec netuším, jak to mám vstřebat. Ani nezachytím její vyděšený pohled, když si uvědomí, co řekla, protože v okamžiku, kdy promluvím, je pryč a vzdaluje se mezi větvemi. Volám na ni, dokonce se i rozběhnu a prodírám se větvemi, ona se však stále rychleji vzdaluje, až nakonec přes zpěv ptáku a vánek neslyším ani jemné šustění větví a trávy v dálce. Zastavím se, protože to nemá cenu. Jako by nestačilo to, že odjíždím, ale ztratila jsem i svou jedinou kamarádku. A právě kvůli tomu odjezdu.
Nikdy jsem nenáviděla tuhle zahradu víc.

"Jdeš už, Lizzie?" nedá mi to jinak, než sebou trhnout. Nesnáším tuhle zkráceninu mého jména, protože to zní, jako bych byla malá holka. Malá holka, kterou už dlouho nejsem a nikdy nebudu.
Celý ten čas od té doby, co mi paní Greyová oznámila, že pro mě našla novou rodinu a od toho dne Ticha (jak jsem mu začala v duchu říkat, protože pro mě bylo až moc bolestivé vyslovit, nebo jenom pomyslet na ty pravá slova) nějak utekl bez toho, abych ho vůbec dokázala vstřebat. Jako by šel úplně mimo mě a já se zasekla v jednom mrtvém bodě. Ironií je, že právě o tomhle jsem někdy snila. Že si mě někdo vybere a já budu mít svou rodinu zase zpět, přestože si nepamatuju, co to znamená pro mě, když svoje rodiče - pravé rodiče - ani neznám. A teď, když ten okamžik konečně nastal? Nevím ani, co bych dala za to, abych tu mohla zůstat. Kvůli Cassie.
Jakmile na ni jednou začnu myslet, nedá mi to ohlédnout se do místa, kde je náš pokoj. Závěsy jsou roztažené a okno pootevřené, aby do něj proudil teplý pozdně jarní vzduch, ale vypadá to tam stejně prázdně, jako když jsem odcházela. Nemůžu se s ní ani rozloučit.
To dává všemu tu pomyslnou třešničku na dortu. Jako by už tak nebylo dost těžké opustit všechno, úplně všechno na čem mi záleží, ale ani se s ní sakra nemůžu rozloučit!? Slzy mi začínají pomalu vtékat do očí, jak se v poslední době stalo takovým zlozvykem a já můžu jenom mrkat a snažit se je rozehnat. Nepomáhá to.
"Lizzie?" hlas paní Hallové - tedy Juliet, jak mi řekla ať jí říkám - se ozve znovu, ale tentokrát blíž. Někde za mnou je slyšet jemné pleskání jejích lodiček o beton, takže se radši rychle otočím a se skloněnou hlavou se vydám k autu, přestože bych nejradši zůstala tam, kde jsem byla. Jak pomalým krokem procházím kolem Juliet, téměř můžu cítit, jak se mi její smutný úsměv propaluje do zad a zavane ke mně vůně její voňavky. Je jako nějaké luční květiny a ani ne moc sladká, ale ani příliš nevýrazná. Možná fialky, nebo vlčí máky? Ne, vlčí máky jsou výraznější. Bude to spíš vůně třešní, kdy ještě nejsou tak silné. Každopádně netuším, ale je to celkem hezká vůně. Určitě by se mi líbila víc, kdybych si ji nespojovala s tak špatnou situací. Ale třeba si zvyknu. Budu muset.
Jsem tak zabraná v myšlenkách toho, že jsem se s Cassie ani nerozloučila, že napoprvé skoro neuvěřím, když ji slyším na mě volat. Nevěřícně se za sebe ohlédnu, ale to už je tady, se slzami v očích a se zrudlými tvářemi během. Nevím, co říct a ona asi taky ne. Jen tam takhle stojíme, možná naposledy na dlouhou dobu.
"Budeš mi chybět, Beth." Když slyším, jak smutná a otřesená z mého odjezdu Cassie je, nedokážu zadržet ani jednu z těch slz, které se mi nahromadily v očích. Odpustila mi to? Po chvíli rozmýšlení ji nakonec nemotorně obejmu a ona mi po chvíli stisk opětuje. Jako by mi něco spadlo ze srdce a tohle všechno se zdálo aspoň o krapet jednodušší. Když se odtáhne, zjistím, že taky skoro brečí.
"Ty mě taky, Cassie, ty mě taky." umím si představit, jak teď asi musíme vypadat. Dvě jedenáctileté dívky stojící naproti sobě se smutkem všude ve tváři na velkém rozcestí, které je má rozdělit. Ale také dvě dívky, které si navzájem odpustily. To už je trochu positivnější, navzdory všem okolnostem, ne?
"Elizabeth? Musíme jet." Ozve se Juliet kousek od nás. Otočím se k ní. Ten soucitný výraz v její tváři je však něco s čím jsem nepočítala. Nepředstavovala jsem si je, jako by byli nějaká monstra, vlastně naopak - Hallovi jsou velmi milý. Ani nevím, jak jsem si je v hlavě vykreslila, ale takhle to určitě nebylo. Otočím se zpět ke Cassie a můj smutek protká vlna naléhavosti.
"Napiš mi."
"Odepiš, Beth." Proč bych neměla odepsat? Žádné proti totiž není.
"Odepíšu ti a ty mi napíšeš zpět a tak dál a tak dál. Nesmíme si přestat psát." Pohlédne na mě s trochu ublíženým výrazem ve tváři. Nechápu proč.
"Zníš, jako bychom se už nikdy neměly vidět." Opravdu tak zním? Nevím, jak zním, ale určitě strašně. Nebo je to možná jen tím, co jsem neřekla.
"Uvidíme se tak často, jak jen to půjde, Cassie." A myslím to vážně. Nebudeme už sice chodit do stejné školy, nebudeme bydlet ve stejném pokoji, ale budeme se vídat, nějak to zařídíme.
"Cokoliv se stane." Trochu se na mě usměje, přestože je pořád šíleně smutná. Usměju se zpět.
"Vždycky." Tohle je zase ta chvíle, kdy se obejmeme. Je to vlastně podruhé za tu dobu, co se známe, protože ani jedna z nás nikdy nebyla ten typ holek, co se objímá s každým na každém kroku. Přišlo nám to divné a objímání jsme si schovaly jen na ty nejvzácnější a nejdůležitější příležitosti. Kdo by si byl pomyslel, že ten okamžik nastane zrovna v takové podobě?
Ani nevím jak, ale najednou sedím v autě a Tom startuje motor. Zpanikařím. Vytřeštěnýma očima zírám na Cassie a celá se třesu, protože tohle není správné. Neměla bych tu přece nechat tu dívku se slzami v očích, měly jsme Dům opustit společně. Nebo jenom ona, protože Cassie by si víc zasloužila mít milující rodinu. Chci něco udělat, říct až zastaví, ale jenom naprázdno otvírám pusu a zrychleně dýchám. V tom se auto začne rozjíždět a čím dál víc se vzdaluje od blednoucí a vytrácející se postavou Cassie Wrightové, až nakonec zmizí úplně. A s ní jako by se vzdalovala i nějaká část mě samotné.

K domu, kde budu od teď bydlet, dojedeme v naprosté tichosti. Občas se Juliet Toma na něco zeptá a chvíli spolu mluví, ale jinak jsou potichu. Krajina za okny se pomalu mění, ponurou, ale domáckou atmosféru naší čtvrti vystřídají přeplněné a zářící ulice Londýna a ty po chvíli taky zmizí a objeví se zeleň okraje města. A my jedeme dál. S každým metrem, který ujedeme, se cítím smutnější a prázdnější, přestože krajina kolem mě je hezká. Naším cílem je městečko Harlow na předměstí Londýna. To jméno zní jako nějaká motorka. Není to sice zas tak daleko od Cassie, jak jsem čekala, ale pochybuju, že bude lehké se někde setkat, protože tak často do Londýna jezdit nebudu. Pak ale ty myšlenky zase setřesu. Takhle nesmím myslet, protože to je, jako bych se vzdávala vší naděje. A já se jí nevzdávám.
Dům Hallových - vlastně teď už i můj - leží na ulici rovnoběžné s další, která se jmenuje jako já. Je to trochu šílený pocit, ale budu si na to muset zvyknout, když už tady budu bydlet. Koneckonců je to lepší, než kdybych na té ulici opravdu bydlela. Skoro se tomu rozesměju nahlas, ale i ten smích, který mám v duši, není jeden z těch nejpříjemnějších. S hysterickým podtónem a ozvěnou mi prýští v hlavě a to mi úplně stačí, protože ho nechci slyšet nahlas.
Jak se blížíme k tomu domku, hádám, který to asi je, protože všechny vypadají skoro stejně. Červené cihly, které nepokrývá žádná omítka, okna a většinou i dveře jsou natřené na bílo a domky mají jenom jedno patro. Jsou namačkané těsně na sebe, takže je vidět jenom předzahrádka a předek domu, i tak mi ale přes všechno připadají hezké. Rozhodně je to pořádná změna od krapet zašedlé žlutě Domu. Předzahrádky mají všechny upravený trávník, ale jak projíždíme kolem těch domků, všimnu si, že každá má úplně jinačí styl. Někde se rozrůstají všude růže, některé jsou oplocené živým plotem tak, že není skoro vůbec vidět dovnitř a některé z nich jsou příšernou směsicí všech různých květin. Ty se mi líbí nejvíc, protože to i přes všechnu tu očividnou péči, kterou jim někdo dává, vypadá, jako by si ten kousek zeleně žil svým vlastním životem.
Uprostřed ulice najde Tom volné místo a zajede tam s autem. Zastavili jsme před jedním s těch domků, které sice mají bílá okna, ale jeho dveře jsou natřeny hnědě. Předzahrádka je oplocená jenom dřevěným plotem a po obou stranách chodníčku ke vchodu jsou záhony květin. Na měděné cedulce vedle vchodových dveří visí číslo 36.
Zatímco jsem si prohlížela dům ze zadního okýnka, Tom už vylezl z auta a začal vytahovat moje věci z kufru na chodník. Už chci vylézt z auta, abych si ten kufr odnesla sama, když se Juliet, která zůstala sedět vepředu v sedadle po mé levici, otočí ke mně dozadu a usměje se na mě. Pousmání jí vrátím.
"Vítej ve svém novém domově, Elizabeth."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Oriana Oriana | Web | 23. června 2014 v 11:40 | Reagovat

Včera som začala čítať túto poviedku a som veľmi zvedavá, ako to bude ďalej. Zatiaľ to vyzerá super. Len mi je ľúto Elizabeth, že má v sebe takú malú mágiu a som zvedavá čo celkovo vymyslíš :) teším na ďalšiu kap.

2 Lucy Lucy | Web | 1. července 2014 v 21:47 | Reagovat

zaujímavá kapitola..aspoň sme sa dočkali ďalšieho významného míľniku..bolo však veľmi smutné ako sa Cassia a Elizbeth odcudzili ale ten koniec to všetko napravil :-) podľa mňa sa ešte určite stretnú :-) už s neviem dočkať nasledujúcej kapitoly :-)

3 Scorpio Scorpio | Web | 5. srpna 2014 v 14:03 | Reagovat

Ahoj,
byl/a jsi přidán/a na seznam neoficiálních autorů fanfiction na adrese http://archivpovidek.blog.cz/1408/seznam-hp-ff-4
S pozdravem
Scorpio za tým B.U.N.C.R.u
*B.U.N.C.R. (Bookcase of Unofficial Creators) je amaterský blog tří adminek, které se snaží dát dohromady co největší počet blogařů/pisálků. Pokud máš nějaký tip, byli bychom rádi za tvou pomoc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se