Zlomená

7. května 2014 v 19:26 | Ronnie Lybbler |  Jednorázovky
Ahoj. Takže se hlásím s dalším článkem, tetokrát je to jednorázvka s ne zrovna positivním názvem. Měl to být původně songfic, což mi nějak nevyšlo a vyklubalo se s toho, co se z toho vyklubalo. Tu písničku si k tomu ale musíte rozhodně pustit, protože je naprosto dokonalá a byla by škoda ji k tomu nepřidat. Doufám, že se vám bude líbit.
Jinak, děkuju moc za komentáře k prologu a první kapitole Prokletí vlka, jsem ráda, že se vám aspoň trochu líbí. Teď mi jen držte palce, abych něco napsala, protože nic nemám (blame the Heartland series..... and maybe me) :).

Užijte si čtení a doufám, že jestli moje povídky čtou nějací maturanti, spříjemňují jim aspoň trochu život.
Matuře zdar!

Ronnie Lybbler







Mladík, skoro muž se sklopenou hlavou hledí na místo před sebou. Bouřkové oči jen těžko přemáhají slzy plné tolika citů a rty se málem namodrale třesou. Stojí tu už dlouho, ani jednou nepřešlápnul. Nechtěl porušit to posvátné ticho. Jediné spojení s osobou, která odešla. Navždy.
Tolik nevyřčeného a jen prázdnota zůstaly. Už nikdy se s ní neuvidí, nikdy jí neřekne to, čím jeho duše a srdce přetékají. Už nikdy jí nemůže říct, jak moc lituje všeho, co jí řekl, aniž by věděl, že jsou to jeho poslední slova. Jak by taky mohl, když odešla? Zvuk zvonů jej teprve vytrhne z této beznaděje. Namísto toho se jeho obličej stáhne smutkem a bolestí.
A může za to ona. Ta jediná vzpomínka, která mu zničila život, rozsápala ho na malinké kousíčky a pohodila jen tak do prázdnoty smutku. A do toho ten zvuk kostelních zvonů, který mu to bude navždy připomínat.
Otočí se a odchází. Tohle nevydrží.
Netuší ale, že mu z kapsy vylétla fotografie s rohy tolikrát zohýbanými, že se málem rozpadají, jak ji pořád svíral, ale se stále jasnou barvou očí. Jejích očí.


Normální pondělní ráno. Studenti tlačící se po chodbách, jídelna naplněná hlasitým hovorem, zatím vylidněné učebny.
Na konci jednoho ze stolů ve Velké síni sedíme i my. Já, James, Remus a Péťa.
Každou chvíli mi pohled zabloudí k tobě. Sedíš jen o pár míst dál se svou kamarádkou Mischelle a něčemu se zplna hrdla smějete.
"Siriusi, kam to pořád koukáš?" vytrhne mě z toho nenápadného koukání po tobě James. Zpražím ho vražedným pohledem, aby už nic neříkal a koukal zase tam, kam předtím, tedy na jednu velice milou zrzku, a on na znamení rezignace zvedne ruce.
Chci se na tebe znova podívat, ale znemožní mi to soví pošta. I přede mnou přistane jedna sova s novinami, jako před většinou lidí ve škole.
Zaplatím jí za noviny a rozložím je před sebe. Dnes mi nic jiného nepřišlo a ani mě to nepřekvapuje. Ještě před tím, než se do nich začtu, neodolám krátkému pohledu na tebe.
Už máš své noviny před sebou roztažené a zběsile v nich něco hledáš. Oči se ti míhají z řádku na řádek a ty horlivě listuješ, jako by na tom závisel tvůj život.
Asi jsi to i našla, protože při pohledu na jednu se zarazíš. Zbledneš do toho nejbělejšího odstínu bílé a na tvém obličeji se vystřídá mnoho emocí. Šok. Smutek. Bolest. Nevěřícnost. Křečovitě sevřeš oční víčka k sobě a zvedneš se od stolu. Mischelle ti něco říká, ale ty jenom zavrtíš hlavou a ona to vzdá. Klesne zpět na lavici a sklopí hlavu. To ale netrvá dlouho. Nedlouho potom, co opustíš síň, tě následuje.
Už se chci vydat za tebou, ale když uvidím Jamesův obličej, rozmyslím si to a zůstanu sedět na místě. O tomhle by neměl vědět.
Ale nemohu se tomu pohledu, když jsi odvlála pryč zbavit. Chci tě pohladit po vlasech, sevřít tě a odnést tím jediným objetím všechnu bolest, smutek, slzy a starost pryč. Chci tě rozesmát, utřít ti tvé slzy a rozesmávat tě dál. Pomoct ti.
A navíc mi něco uvnitř říká, že se něco stane a rozhodně se mi to nebude líbit.


Astronomická věž. Jediné místo, kde mě nikdo nenajde. Proč by to vůbec někdo dělal? I Mitch vidím na očích, jak nerada se mnou někdy je. A ani se jí nedivím.
Je docela těžké se dostat nahoru a potom ještě otevřít zadrhávající se dveře. Ale ani přinejmenším mi to nevadí. Tahle bolest je teď vítaná, dokonce více než to. Jakmile se za mnou s třísknutím zabouchnou, sjedu po nich jako zlomená stařena dolů, až sedím na zledovatělých kamenech. A pak mě přemohou slzy. Vlastně se ani nemusely moc snažit, nemám sílu na to bojovat s mými pocity. Byla by to předem prohraná bitva.
Proč? Proč jsi tam šel? Proč ses radši nevzdal, nepodřídil a nezůstal tu? Opustil jsi mě. Jak ti to teď můžu odpustit? Proč? Proč?!?
Netuším, že to, co se odehrává v mé mysli, říkají i má ústa. Šeptají, ale následně hystericky zaječí, až se to rozléhá všude. Dusím se tím jediným slovem a slzy mi padají čím dál víc a rychleji, a slévají se do jednoho velkého potoku. Už ani pořádně nevidím, jen se jimi dusím.
Rukama pevněji sevřu zábradlí, až mi zbělají klouby prstů. Křičím do ochraptění a ani to mi není dost. Už jenom sípu, ale bolest jako by ještě rostla. Požírá mi celé nitro a zanechává černou díru plnou prázdnoty.
Instinktivně se chci udržet a nespadnout do té díry. Přeroste to až v to, že udeřím do zídky pokryté ledovou krustou, která se mi hned zanoří do znecitlivělých prstů. Zůstanou na ní červené kapičky krve tak zářící na té bělobě. Takhle nějak jsi musel vypadat i ty. Ležící na zemi, ruce a nohy rozhozené do stran, s vyhaslým pohledem a s kaluží krve okolo. Kapičky se vlévaly do sebe a vsakovaly do sněhu, až byl celý červený, že? Bolí to, ale přestávám se dusit. Místo toho jen zavřu oči a znovu uhodím. Krusta, pod kterou se skrývá načechraný sníh, křupe a mně se ten zvuk líbí. Jako kosti. Jednu ruku už mám úplně rozedřenou, ale nestačí mi to. Uhodím znovu.
A znovu.
A znovu.
Předtím jsem nic necítila přes mráz a bolest v nitru, ale ta se pomalu zatlačuje a převyšuje ji ta fyzická. Znovu. A s ní i vzpomínky. Stýskání si po tvých objetích, tvých něžných polibcích a tom způsobu smíchu, tvrdosti, ale zároveň péče. Znovu. Ale o těchto věcech si můžu nechat jenom snít. Kdybys tu teď byl, pomohl bys mi dostat se z toho. Ale jak můžeš, když příčinou té bolesti jsi ty? Jak můžeš ukrást něco, co jsi mi svou smrtí dal? Protože to nejde.
Jsem zbabělec.
Jsem zbabělec a nikdy to nic a nikdo nezmění. Tak proč nejvíc ze všeho toužím na všechno se vykašlat a odejít? Měla bych tam být místo tebe. Ležící, pokrytá prachem a padajícím kamením, zkrvavená a prázdná, neživá schránka. Aspoň bys ve výsledku žil.
Z očí se mi rozkutálejí slzy tak, že chvíli lapám po dechu. Měl bys žít. Když nežiješ ty, je to jako bych nežila já. Což není možná zas tak špatné.
"Faith?" trhnu sebou, protože netuším, kdo by sem teď chtěl chodit. Ten hlas bych ale poznala vždycky. Hlas člověka, kterého jsem kdysi pokládala za nejlepšího přítele. Možná ho tak považuju i teď, ale kdo si tím má teď být jistý? A tak jen mlčím. Zřetelně slyším každý krok, který tvé nohy vydávají na kamenné dlažbě, i když se moc nerozléhají. I přes tu zimu, která spaluje mé tělo zvenčí, můžu cítit, jak se dotkneš mého ramene a otočíš mě k sobě.
"Co se stalo?" zašeptáš. Otevřu ústa, ale nemohu mluvit. I když bych to chtěla sebevíc, nevyjde ze mě ani hláska. Už zase hrozí, že mě slzy přemůžou a já se nenadechnu, tak jen sevřu rty pevně do jedné jediné čárky a zavrtím hlavou. A pak už jen cítím, jak mě obstoupí teplo tvé náruče a horké slzy vpíjející se do tvého hábitu. Zůstanu jenom stát a opírám se o tebe, zatímco mě hladíš po zádech a šeptáš slova útěchy. A já se podvolím. Samota mě ale láme. Láme mě dál, pořád a pořád.
Nejsem silná, nikdy jsem nebyla. Jsem pouze zlomená. Roztříštěná na malinkaté kousky, z nichž některé nejsou víc jak prach. Prach, který už nikdo nedá dohromady, který se rozvíří a ztratí ve větru, unášen někam, kde ho nikdo nevrátí zpátky.
"Co se stalo?" znova ta otázka. Už jsem se uklidnila, ale stále ještě mám hlavu zabořenou do tvého ramene, můj nejdražší příteli. Trhavě se nadechnu a slova ze mě padají ven, rychleji a rychleji pořád dokola. A tvůj výraz se mění. S každým dalším slovem, které z části vyprazdňuje můj smutek a bolest, se tvůj obličej něčím plní. Dříve bych možná poznala, o co jde, ale teď? Po té době odloučení? Po těch letech? Nic. Ale přesto mi něco říká, že bych měla zmlknout, přestat se ti svěřovat s něčím, co tě tak ničí.
Ano, to jsou ty pocity. Bolest, smutek, vztek. Tak kruté a spalující nitro. A někde v něm tě teď přetvářejí, taví a to, co se jim nepodaří roztavit, zlomí. Zas a znova tě lámou. A za všechno mohou moje slova. Má mysl. Má ústa. Já.
Ale přesto pokračuju dál. Copak jsem tak slepá, tak krutá a bezcitná? Ano, jsem.
A ty mlčíš. Mlčíš a jen upíráš pohled před sebe do nekonečných dálek, kam není možno dohlédnout. Aspoň já tam už dlouho dohlédnout nemohu.
"Chci zemřít." Špitnu. Ta slova mezi námi dlouho visí a já se neopovažuju podívat se ti do očí. Ale přesto to udělám. A z nich létají blesky. Oblaka se zatáhla a věští bouři.
"Proč? Myslíš si, že se tím něco vyřeší? Myslíš si, že když zemřeš, nikomu tu nebudeš chybět? Přeješ snad tuhle bolest cítit někomu jinému? Protože někdo ji určitě bude cítit. Lidem na tobě záleží, Faith." Řveš na mě, ale na konci se tvůj hlas přemění do pouhého šepotu. Ale jsi tak blízko, že slyším každé tvé slovo. A moje jméno je na konci jako podraz. Faith. Víra. Jak mám ale věřit životu, který mi toho tolik vzal?
Ale i tak vím, že máš pravdu. I když si to nechci přiznat. Nezvládám to a vím, že ti tímhle ubližuju. Chtěla bych se ti omluvit, ale jakmile ta slova vypustím z úst, není návratu. Moc, moc mě bolí vidět tvůj výraz, ten naprostí úžas plný bolesti a smutku. A taky zrady.
V ukrývání pocitů jsi byl vždycky lepší.
"Ale mě nezáleží na nich." Mlčíš. Uběhne minuta, nebo dvě, ale ty stále mlčíš a zabodáváš mi svůj šedý pohled do temene hlavy. Nemám sílu zvednout hlavu a podívat se na tvůj výraz, protože cítím, že vím, co tam najdu. Znechucení. Vztek. Překvapení. Nejsem ale dost silná na to, abych odolala své zvědavosti, protože mě to v hloubi duše zajímá. Nikdy jsi nebyl jako ostatní.
Tvoje oči jsou takovou směsicí emocí, že jen stěží rozeznám jednu od druhé. Hněv se mísí se strachem, strach s překvapením, překvapení s bolestí a bolest s ještě další bolestí. Té jsou tvoje oči plné. Jako by z nich v neutišitelných proudech tryskala a převalovala se. A pak si všimneš, že na tebe zírám a všechno tohle pomine.
"Tak jdi a skoč, když si to myslíš. Tobě není pomoci, Faith." I když tvůj hlas je naprosto tvrdý, břitký a pohrdavý, tvoje oči říkají něco jiného. Protože pod všemi těmi pocity bylo něco dalšího, něco, co mě bude strašit ještě dlouho. Prázdnota, vyhaslý pohled, pomalu jako u mrtvého. Jako by se už smířil s tím, že odejdu. To chceš zabít i někoho dalšího? Protože jenom to se po tvojí smrti stane.
Ale taky se ti v nich na malou chvilku, že to jen těžko zachytím a rozpoznám, mihne opět strach. Strach a obavy, že to vážně udělám, protože tomu nechceš věřit.
Je ale pozdě cokoliv říkat a měnit. Zlomila jsem tě, já jsem tě zlomila. A ty teď tiše odcházíš a já se zbavuju poslední naděje, že tě ještě někdy spatřím. Ale já tě nechci ztratit, nechci, aby poslední, co jsi ode mě slyšel, byla tato slova. Lituju jich, chci je vrátit zpět, zničit je. Nadechnu se, ale dveře se za tebou zavřely. Stejně dobře by se mohly zabouchnout před mým srdcem, protože tak to hluboko ve mně vypadá. Jako by poslední střípky světla zhasnuly a vypařily se. Mým jediným společníkem je jenom ticho. A slzy.
Kdysi jsi mi řekl, že i když brečím, jsem jako anděl. Ale andělé neničí, andělé tvoří. Nemůžu tedy být andělem. Jsem spíš ďáblův poskok, zavržený a strčený z nebeských výšin. Nebo těsně před pádem.
Plačící anděl.
Ani nevím, kdy jsem začala zase brečet. Zdá se mi, že po všem tom brečení už ve mně nemohlo zbýt nic, a přesto ještě pořád nacházím sílu, vůli a slzy, které potřebují být probrečeny. Jsou horké, ale přece studí a zamrzají tak příšerně rychle, jen aby je další hned překryly. I počasí jako by se mě snažilo přesvědčit. Celá se zase třesu vzlyky, ale teď i čím dál mrazivější zimou. Musím vypadat příšerně. Ta myšlenka je v tomhle okamžiku tak příšerně absurdní, že mi z krku staženého po těch potocích slz vyleze bublavý zvuk, který má asi být nějakou bizardní napodobeninou mého smíchu. Jako by po tom všem, co se stalo, na něčem takovém ještě záleželo.
A pak je tu ta myšlenka. To nutkání každým sílí a já už nemám jak s ním bojovat. Tak jdi a skoč, když si to myslíš. Tobě není pomoci, Faith.
Tobě není pomoci, Faith.
Faith?
Skoč…!
"Faith? Faith!!" Jak je možné, že tě slyším a vidím stát přede mnou, napůl zamrzlého uprostřed pohybu, když jenom sním? To nemůže být moje mysl krutější a zahrávat si se mnou ještě víc? Protože tohle je k nevydržení. Odešel jsi, otočil ses ke mně zády a já teď nemůžu jít nikam dál, protože to bylo jaksi definitivní. Už se neotočíš a nevrátíš se za mnou.
Silný poryv větru se mnou trhne a já se ještě pevněji chytím zábradlí, abych se udržela, až zalapám po dechu, protože mi málem sklouzne noha. Chci se odhodlat a odejít sama, ne aby mě někdo strčil. Naposledy se otočím a podívám do tvých bouřkově šedých očí, stejných jako nebe nad námi. Jsou plné nevěřícnosti a bolesti a úleku, až mě napadne, jestli přede mnou opravdu nestojíš. To by ovšem znamenalo, že ses vrátil, což je nemožné.
Promiň, Siriusi.


Neměl jsem odtamtud utéct. Neměl jsem tě opouštět, zrovna když jsi mě potřebovala ze všeho nejvíc. Neměl, neměl, neměl. Jenže to někdy není jen takhle jednoduché, ať už si namlouvám cokoliv.
Ten obraz nechce zmizet. Je přede mnou jako překrytý jemnou mlhou vzpomínek, přesto čistý a pevný. Ne jako ty. Všechno, čím jsi kdy byla, jako by se v tom okamžiku na tom místě rozplynulo a zanechalo čiré utrpení, to nejčistší jaké jsem kdy viděl. Rubíny na bělostných krystalcích.
Chci, abych tam dokázal zůstat a pomoct ti. Měl jsem tam zůstat, protože jednou ti na mně záleželo a mě na tobě nikdy záležet nepřestalo.
Najednou je tu zase ten pocit, který jsem měl i ráno. Srdce se mi úlekem rozbuší, ale jako by nepumpovalo dostatečně rychle, aby zahnalo bledost v mém obličeji. Žaludek jako by mi někdo sevřel ocelovými kleštěmi. Přesto ale váhám, jestli ho mám poslouchat. Nedokážu - ne, nechci! - se vyhrabat z toho šíleného pocitu viny a lhostejnosti ke všemu ostatnímu. Chci se v něm utápět, obalit se v něm a nikdy nevylézt.
Zasvítí světlo. Jedna ruka se po něm natáhne a potom i druhá, ale nemá se čeho zachytit. Přesto se natahuje dál, až o něco zavadí. A chytí se. Donutím se otočit a já utíkám a utíkám, přesto se ale zdá, že to není dostatečně rychle. Něco se stalo.
Schody. Jakmile na jeden došlápnu, objeví se další a další, jako by nikde nekončili. Nikdy je nebudu nenávidět víc. A ten pocit mě čím dál víc tíží, překonává snad všechny hranice, které kdy byly postaveny.
Už jen kousek.
Poslední.
Nohy i srdce jako by mi bylo do toho stejného rytmu. Krok a dvakrát bouchne. A další a další a další. Dveře jsou trochu zaražené od toho, jak jsem je zabouchl, ale po pár táhnoucích se okamžicích povolí a do mě se ihned opře ledový poryv větru, až musím zamrkat, abych něco viděl. A jakmile vidím, přeju si, abych zůstal slepý.
Tvoje tváře jsou ještě červenější a napuchlejší než byly předtím a další a další slzy se na nich rodí a s mrazivým tlakem se lesknou. Ebenově černé vlasy, které normálně splývají na i s tvou školní uniformou, teď vítr čím dál víc cuchá a hází ti je do obličeje. A pak tvoje oči. Ten výraz naprosté rezignace mě na pár okamžiků úplně ochromí, než se v nich něco strašlivého mihne a já na tebe nezavolám. Až v tom okamžiku se zdá, že sis mě všimla, než s tebou vítr zalomcuje tak silně, že se musíš zachytit zábradlí.
A potom všechno ztichne a zamrzne. Vítr ustane, sníh jako by na pár šílených okamžiků přestal padat a dřív než se stačím pohnout, s mihnutím zmizíš. Teprve to jako by mě rozmrazilo a s rychlostí blesku stojím a nakláním se přes zábradlí, kde jsi ještě před pár okamžiky stála. Ležíš tam dole tak definitivně, jako slovo napsané černě na bílém. Černé vlasy a sněhobílé vločky.
Jenom zírám, protože nevěřím tomu, co vidím. Nemůžu ani křičet přes ten šílený knedlík, co se mi usadil v krku. Jenom zírat a svírat zábradlí se zbělanými klouby prstů, jako by to byla moje poslední jistota. Mám pocit, jako by to něco, co jsem už tak dlouho a konečky prstů z poslední vůle svíral, konečně proklouzlo a zmizelo. Rozbilo se o kamenné nádvoří hradu zasypané nevinně vyhlížejícím sněhem.


Bolí to. Moje myšlenky jako by patřily dítěti. Říká se, že když někdo umírá, proběhne mu před očima celý jeho život. Znamená to, že neumřu, protože ho nevidím? Víčka mám tak těžké, jako by byly z kamene a nic kolem sebe nedokážu rozeznat. Jen bílo. A mrtvolné ticho. Vítr nekvílí mezi zapadlými kmeny stromů, přestože je ohýbá a rozfoukává sníh všude kolem. Cítím, jak mi na tvář dopadají vločky jedna po druhé jako ledové polibky, ale já je cítím tisíckrát silněji. Pomalu a bolestně se rozpouští a zanechávají po sobě ještě více bolesti, až mě všude mrazí ještě víc. A nikde nejsi ty. Čekala jsem, že až se tohle stane, až doputuju kamkoliv jsem měla dojít, budeš tu na mě čekat. Nemůže být tedy pravda, že bych zemřela, protože bys tu byl.
Když to mrtvolné ticho protrhne první, nejasný zvuk, trhnu sebou. Slyším, jak někdo něco volá, cítím, jak mu pod nohama křupe sníh a částečně na mě dopadá, ale netuším, kdo ten někdo je. Nepoznávám ten hlas a ani co křičí. Ale najednou zpanikařím a dostanu tušení, že by tu neměl být, že je to zase ten přelud, představa mého minulého života.
A pak už vím. Pootevřenými víčky vidím, jak se nade mnou sklání jeho obličej, jeho přerostlé vlasy mě lechtají na tváři a jeho ruka odhrnuje ty mé. To teplo jeho dotyku mě na chvíli obalí jako hřejivá pokrývka a já se nacházím, jak se k tomu teplu přitahuju, ale pak ho zchladí jedna jediná tvář. Nemůžu tu zůstat, ne bez tebe. Mentálně se od toho světla odtahuju a snažím se najít cestu pryč, pryč z tohohle bytí, které mi akorát ubližuje, ale to, co jsem předtím cítila, zmizelo. Jako by to bylo tím, že jsem začala vnímat všechno okolo. Tím, že jsi přišel.
Ten šum, tvůj hlas, stále sílí a já můžu rozeznat, co říkáš. Těch několik slov mě ale zamrazí, protože jsem netušila. Opakuješ je stále dokola jako nějakou modlitbu a možná že pro tebe tím je.
Neodcházej, prosím ještě. Zůstaň tu se mnou, Faith.
Probuď se, Faith.
Faith.
A zase je tu to teplo. Je všude, ale teď, jako by pronikalo přes nějakou vrstvu mrazu. Mrazu z tvých citů. To nevidíš, že tohle nemůže být nikdy skutečné? Že je mi to líto, ale nemůžu s tím nic dělat? Aspoň ne teď. Nemůžu tě milovat nazpátek.
A chci ti to taky říct, jenže nějak to nejde. Jako bych se zasekla mezi tím, co je tady a tím na druhé straně, přitom jako by mě ani jedna nechtěla.
Najednou všechno zčerná a zmizí i moje myšlenky, všechny tváře jedna podruhé. A jediné na co dokážu myslet, nesouvisí ani se Siriusem, ale ani s tebou nebo s kýmkoliv jiným.
Bojím se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 27. května 2014 v 19:18 | Reagovat

Wow, opravdu moc pěkná povídka. :-) Píšeš hrozně hezky. :-) Asi jdu na tvou novou kapitolovku! :-)

2 Lucy Lux Lucy Lux | 7. června 2014 v 23:02 | Reagovat

toto bolo nádherné... O_O  totálne si ma dostala.. ako to, že vieš tak krásne a smutne to napísať? :-( Inak pri názve Zlomená/Broken ma okamžite napadla táto pesnička... beacause I am brOKen... :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se