Kapitola druhá - Narozeniny

17. května 2014 v 22:03 | Ronnie Lybbler |  Prokletí vlka
Ahoj.
Chtěla bych se omluvit, že mi trvalo tak dlouho napsat něco dalšího, ale tenhle týden byl celkem stresující a ty nadcházející budou taky, protože se blíží vízo a moje známky nevypadají v několika předmětech úplně nejlíp. Stejně si myslím, že to tu právě kvůli tomuhle důvodu nebude moc skvétat, ale to je už jen detail. :) Psát ale budu, aspoň nějak, protože toho mám v plánu ještě fůru :D.
V minulé kapitole jste se dozvěděli, že malou Mirabel/Elizabeth odložili na prahu Sirotčince a taky proč se tak stalo. Tahle zachycuje - jak už napovídá název - její narozeniny, které se mohou zdát úplně jiné, než se zdá. A poznáte jednu další osobu, se kterou si je blízká.
Doufám, že se vám kapitola bude líbit a užijete si ji a držím všem palce při maturitě a na dobrý známky na vízo.

Ronnie Lybbler

Věnování:Kapitolku bych chtěla věnovat Ellie, Paddy a Lucy Lux za jejich krásné komentáře k téhle povídce. Díky moc, holky :).




Sluneční paprsky mě šimraly na tváři, až jsem se konečně probrala. Zdál se mi krásný sen a ten pocit naprostého štěstí ve mně ještě stále tak nějak držel i po probuzení, přestože jsem netušila, o čem byl. S námahou jsem otevřela oči znavené spánkem a pousmála se do nového dne. Další důvod k radosti. Mám narozeniny. Konečně mi je jedenáct a ředitelka Greyová pro mě má prý překvapení. A že se mi bude líbit. Celé dny od okamžiku, kdy mi to oznámila, nedočkavě čekám a přemýšlím, co by to mohlo být. Nemám o tom ale o nic větší tušení než těsně po tom, co mi to řekla.
Namáhavě se vyhrabu z postele - peřiny se mi válejí skopané tak, že skoro přepadávají přes pelest na zem - a jediný pohled na hodinky - jedna z mála věcí, které mi doopravdy patří - mi objasní, proč je všude takové ticho. Jak by nemohlo být, když je teprve sedm ráno a ještě k tomu víkend?
Podlaha trochu zavrže, jak se o ni opřou moje chodidla a mrazí mě do bosých chodidel, až se otřesu. I přes to se ale vydám napříč celým pokojem, kde stojí moje skříň a polička, z které pak vytáhnu malou ohmatanou a potrhanou knížečku z malé sbírky, co máme tady v Domě.
Dům. Pro někoho noční můra, pro někoho jen sen, ze kterého se jednoho dne probudí. Jisté ale je, že nikdo nikdy tomuhle místu neřekne jinak než Dům. Kdysi jsem si myslela, že to je prostě Dům. Místo, kde žijí jenom děti, o které se starají, než pro ně někdo přijde. Jako jedna veliká a roztodivná rodina. Proto pro mě byl šok, když se mi a několika dalším holkám posmívali, že jsme ze sirotčince, že nás rodiče opustili, protože nás nechtěli. Paní Greyová byla tenkrát milá a vypadalo, jako by s námi opravdu soucítila a nenosila jenom tu nic neříkající a odtažitou tvář. Vypadala dokonce smutně. A od té doby vím, že tohle místo není jenom Dům, ale sirotčinec. A taky, že moji rodiče mě nechtěli. Celou tu dobu jsem žila v takovém svém malém snu, že se pro mě někdy vrátí a že paní Greyová mě tu jenom hlídá, než se to stane. Ale oni se nevrátí. Přesto do toho snu zase někdy padám, ale už vím, jaká je skutečnost. A proto je to Dům. Ne ústav, ne sirotčinec. Dům. Protože věřím - doufám - v naději.
Potichu, ale i tak mnohem rychleji než jsem šla předtím, se vrátím zpátky do postele a zachumlám se pod zmuchlanou vybledlou peřinu. Ještě je trochu vyhřátá z mého spánku, přestože se část tepla ztratila. Zabalená do peřiny a opřená o kovovou pelest postele naražené na zdi se s úsměvem podívám na knížku, která mi leží v rukách. Alenka v říši divů. Četla jsem ji už několikrát, ale něco mě nutí ji číst stále dokola. Možná je to tím světem, kam se vždycky můžu schovat a který mě dělá šťastnou. Nevím. Ale to není důležité, důležitější je ten pocit štěstí, který s sebou ten příběh nese, ať už je sebevíc šílený.
Ani nevím, jak dlouho si čtu. Nemůže to být ale zase až tak moc dlouho, protože když konečně vzhlédnu od zežloutlých a zprohýbaných stránek, Cassie už je na nohou a zívá do dopoledního slunce.
"Dobré ráno." Pozdraví s dalším širokým zívnutím, takže to ráno zní hrozivě roztaženě. Jenom se na ni usměju a sklopím oči zpět ke knížce, než ji po dočtení kapitoly opatrně zavřu a neochotně se vyhrabu z peřin. Ani se nemusím koukat kolik je hodin, protože pokud jde o jídlo, Cassie je přesná jako hodinky. Nezáleží na tom, jestli je víkend, nebo skoro nespala, vždycky se vzbudí včas. A právě proto za chvíli přicházíme do jídelny, zapadneme do stolu pod jedním s velikých oken, kterým proniká jen málo světla, jelikož slunce je zatím na druhé straně domu a čekáme. Nikdo nezačne jíst, dokud nepřijdou všichni - jedno z pravidel paní Jonesové, naší kuchařky.
Jak se místnost postupně plní a přicházejí další a další děti, zvuk vrzající podlahy sílí. V noci, kdy se domem prohání jenom vítr, mi připadá, jako by ten dům mluvil. Konejší ty, kterým se stýská, jemně stírá slzy ze zvlhlých tváří a klidní rozzuřené duše. Mluví i v parných letních dnech, kdy se kolem procházejí smějící se rodiče se svými dětmi, a chlácholí nás, protože ten pohled na ty šťastné obličeje a úplné rodiny jednoduše zabolí. Každého někdy napadlo, jaké by to bylo být místo nich. Mít své vlastní rodiče, ke kterým bychom vzhlíželi a radovali se s nimi. Ke komu vlastně patřím?
Ta myšlenka se rodí tak náhle a nečekaně, že na pár vteřin zapomínám, kde jsem. A kdo jsem. Na těch pár okamžiků vidím ženu se sejnými vlasy a očima jako mám já, jak se na mě usmívá a drží mě za ruku. Vedle ní je muž se stejně překvapeným a zvědavým výrazem v obličeji s podobnými rysy, jaké se na mě dívají, kdykoliv se podívám do zrcadla. Ale ta představa je vždycky pryč stejně tak rychle, jako se zrodila a já se najdu - pro tentokrát - sedět v už konečně naplněné jídelně s pohledem upřeným do prázdna. Nesnáším, když najednou povolím a všechny ty myšlenky vyplují na povrch, protože jsem pak jenom smutná a nedokážu myslet na cokoliv jiného ještě dlouho potom. A to mě přirozeně štve.
Z mého malého snu mě plně vytrhne až zacinkání o skleničku a já se nepřítomně otočím ke stolu vychovatelek. Úplně uprostřed sedí paní Greyová a čeká, až se utišíme. Obvykle to ráno netrvá dlouho, protože všichni jsou ještě rozespalí, nebo polo spící. A taky že ne. Paní Greyová nám dneska naštěstí pro mě nechce nic oznámit, takže nám paní Jonesová popřeje dobrou chuť a mi sborově odpovíme. Jakmile sedí, všichni jako by mávnutím kouzelné hůlky ožili. Přestože je vidět, jak jsou všichni ospalí, vidina jídla je lákavější než spánek. S pousmáním se natáhnu pro jeden chleba na tácku před námi a ten úsměv se protáhne do opravdového úšklebku přes celou tvář, když vidím, že Cassie je už v půlce toho svého. V prvních týdnech, co sem před pár lety přišla, jedla jako by týdny nic pořádného neviděla. A možná to i bude pravda, přestože ona se nikdy o tom, co bylo předtím, nebavila. Tak jako většina z nás, co si něco pamatuje. Jednoho dne v půlce zimy jsme slyšeli zvonek a pak nějakou dutou ránu, jako by se někdo svalil na dveře, a když se jedna z vychovatelek šla podívat, co se stalo, Cassie tam ležela schoulená zimou a částečně v bezvědomí. O pár dní později už spala se mnou v pokoji, kde to nenáviděla, ale jak čas plynul, spřátelily jsme se.
"Chceš jít po jídle ven?" už dokončila svůj první chleba a rozpitvává další. Jenom přikývnu, protože přes plnou pusu by mi nebylo rozumět. Polknu.
"Park?" Je zase na mě, abych vymyslela, kam půjdeme. Vždycky to tak je. A dnes se k tomuto místu váže i něco torchu jiného než pouhé "jití ven". Přikývne jako prvně já a v tichosti dojíme. Pro Cassie je jídlo posvátnou věcí, a když jí, tak ji nic nevyruší. Nesnáší, když někdo u jídla mluví a já jsem si už zvykla mlčet, i když mi to ze začátku připadalo divné.
O půl hodiny později jsme na cestě k parku a čtvrť necháváme za sebou. Jak se k němu blížíme, okolí je čím dál veselejší a zelenější. Kolem Domu to vypadá, jako by si všechno žilo svým vlastním životem. Pomalu, zchátrale, ale pomalu se probouzející. Ty domy působí až depresivně, hlavně když na ně zasvítí úplněk a všechno vypadá tak tajemně. A probouzí to ve mně něco, čemu sama ani pořádně nerozumím.
Říkat našemu parku park by bylo přehnané. Přestože se nazývá tak honosným názvem - který si nikdy nedokážu zapamatovat a to tady žiju - jeho velikost už tak moc honosná není. Takže je to spíš parčík, než opravdový veliký park. Ale mají tu nejlepší zmrzlinu. Přestože je teprve půlka jara a je celkem zima, Cassie mě hned dotáhne ke stánku pana Hopkinse a objedná dva velké kornouty zmrzliny. Za tu dobu se z toho stal pro nás už takový zvyk, že jdeme na zmrzlinu, když máme narozeniny. A tyhle nejsou žádnou výjimkou. O pár minut hledání později najdeme prázdnou lavičku a hned ji zabereme.
"Všechno nejlepší, Beth." Ťukneme si s kornouty, jako jsme to viděly dělat lidi ve filmu, ale se skleničkami se šampaňským. Shodou okolností měla Cassie o pár dní později narozeniny, a když jsme šli na naši obvyklou oslavu, navrhla, abychom to taky zkusily. A už to tak zůstalo, protože to přinášelo pocit vznešenosti, přestože to bylo něco tak obyčejného jako naše narozeniny. Pousměju se na ni. Sice slavíme narozeniny všichni společně, ale vždycky několik lidí zaráz, takže si skoro nikdo nepamatuje, kdy se kdo narodil. Cassie je jedna z mála lidí, kteří to doopravdy ví a pamatují se.
"Neboj se. Zařídím, aby to tak bylo." Můj úsměv se ještě rozšíří nad jejím pohledem typu: "já vím" a za chvíli se smějeme obě. Je hrozně příjemný pocit být šťastná. Ale opravdu šťastná, ne skoro šťastná. Takovým tím bublavým pocitem, který nutí se usmívat jako idiot, přestože je jenom normální den.
Kéž bych jen věděla, že brzo takové okamžiky s Cassie nadobro zmizí.


Sovy. Jsou všude kolem mě. Bílé, hnědé, malé i velké a všechny lítají ve velikých kruzích okolo. Nevšímají si mě. Tak jak to, že cítím úzkost, když jsou tak daleko? Jako by něco nebylo správně.
Zkusmo natáhnu ruku k jedné z nich, abych ji - nevím co, asi pohladila - ale ona přede mnou uskakuje a ohání se svými křídly dál ode mě. Panika se mi začne šířit celým tělem a já jenom ztěžka dýchám. Co se to děje?
Jedna z těch sov dosedne na zem a zvědavě mě pozoruje. Kéž bych jenom věděla, na co myslí! Je to malý puštík a jak ho pozoruju, všimnu si něčeho zvláštního. Svým způsobem mě to uklidňuje, ale zároveň mate. Proč má ten dopis pořád na noze? Copak někomu nepatří? Pomalu se natáhnu po té obálce, protože nějak vím, že to udělat mám, ale v okamžiku, kdy mám ruku pár centimetrů od ní - ta sovička jako by se rozhodla zůstat v klidu a zjistit, co chci udělat - je najednou ticho. Všechny sovy a je jich desítky, si posedaly všude kolem a jenom zírají. Vidím, že všechny mají ty stejné obálky přivázané na nohou a znovu a znovu přemítám nad tím, pro koho můžou být. Je ale jenom jeden způsob, jak to zjistit.
Zatímco se mi jejich moudré a zvědavě klidné pohledy zabodávají do zad, chňapnu po obálce.
V tom okamžiku jako by se roztrhlo peklo. Ty malá okřídlená stvoření s divokým hučením a šustěním křídel létají všude kolem a dorážejí na mě, jako by pro ně ta předchozí odtažitost nic neznamenala. Cítím, jak o mě jejich křídla buší a já pustím tu obálku ve snaze se ochránit před jejich ostrými pařáty. Chci na ně zakřičet, aby přestaly a zmizely, ale jako bych jich měla i pusu úplně plnou. Nedokážu ze sebe vypravit ani slovo a nedokážu se ani pořádně nadechnout. Za chvíli se pod všemi jejich teplými těly udusím a nikdo mě nikdy nenajde. Je ale těžké myslet, když jediné, co vidím, cítím i slyším, jsou ti opeřenci. Jsou naprosto všude.
Z jejich houkání mě bolí hlava, ale nemůžu dostat ruce na uši. Je to jako se drápat bahnem, až na to, že se nedokážu pohnout snad ani o centimetr.
Křičím.
Ani nevím, kdy jsem s tím začala, ale v jednom okamžiku si to prostě uvědomím. Ale nic neslyším, ani vzdálenou ozvěnu mého hlasu, dokonce ho ani necítím vibrovat v hrudi, přestože bych měla.
Zoufalství. Děs. Panika. A naprostá tma. Ani netuším, jak dlouho už tam tvrdnu, ale s každým okamžikem jsem čím dál zmatenější. Necítím, kde mám nohy, nebo ruce. Zem pod mým tělem jako by zmizela a nahradilo ji něco nepopsatelného. Je proto těžké udržet naprostý výbuch naděje a radosti, když mezi těly těch ptáků - už ani to jejich peří necítím, asi jsem si zvykla - pronikne paprsek světla. Na pár vteřin mě oslepí tak, že musím přivřít víčka, ale přesto neuhnu pohledem od toho malinkého bodu v temnotě. Seberu všechny svoje síly a snažím se k němu dostat blíž - prorvat se k němu blíž - a ono to nějakým zázrakem funguje. Dokud neuvidím tu věc před sebou.
V malé prohlubni z těl sov tam leží ta obálka. Z naprosté zvědavosti a vzteku se po ní natáhnu - znovu - a po chvíli, kdy se nic neděje, ji uchopím a přitáhnu si ji.
Takhle vyděšená jsem nikdy nebyla.


S výkřikem se posadím na posteli a snažím se popadnout dech. Jsem dezorientovaná a chvíli nechápu, co se stalo, ale postupně si vzpomínám. Narozeniny. Paní Greyová. Sen. Sovy. A ta zatracená obálka. Co to mělo jenom znamenat? Jsem snad blázen.
Nechápu, co mě na té obálce tolik vyděsilo. Vím, že to někde v mé paměti je, ale zdá se mi skoro nemožné se k té vzpomínce dostat. Jenže jak?
Velice pomalu se začínám uklidňovat. Srdce mi bije čím dál pomaleji a hruď se mi zvedá a klesá v čím dál větších rozestupech. Takhle už opět svalená v peřinách se snažím vzpomenout. To nemůže být přece tak těžké. Jenže ležím, přemýšlím a nic nepřichází. Chvílemi mám pocit, jako by to bylo na dosah, jen tu myšlenku popadnout a dát na vědomí, jenže kdykoliv to zkusím, zmizí. Jako by si se mnou hrála na babu. Jenže ať se snažím jakkoli, nic. Všude prázdno, jako by to někdo hrozně pečlivě vymetl.
Po nějaké době se už i přestávám snažit a jen se modlím, abych mohla klidně usnout. Už dokonce polovičně spím, když se mi najednou všechno vybaví. A ten pocit, který to všechno doprovází, mě nenechá dneska znovu usnout.
Obálka popsaná velkými zářícími červenými písmeny, pod kterými jsou jen těžko viditelné menší jedovatě zelené. Jedovatě zelená písmena říkající moje jméno.
Nepřijata.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lux Lucy Lux | 16. června 2014 v 13:52 | Reagovat

super kapitola :-) tie sovy ma teda vystrašili :-D to sa jej vážne všetko snívalo? :-D dúfam, že pridáš novú kapitolu čoskoro, pretože sa mi to veľmi páči a navyše nerozumiem tomu koncu "Neprijatá?" ale ako? veď sa predsa nakoniec dostane do Rokfortu, či? :-D možnože to síce bude tým že to bol len sen :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se