Kapitola první - Nalezená

28. dubna 2014 v 22:09 | Ronnie Lybbler |  Prokletí vlka
Ahoj.
Prvně se chci - opět - omluvit za svou neustálou nepřítomnost. Mám toho celkem dost, a když se to vezme kolem a kolem, nechtělo se mi psát :/.
Nebudu se ale nijak dlouho rozkecávat, tady je první kapitola Prokletí vlka (kdo jste nečetl prolog, tak je TADY) a doufám, že vám to ta délka aspoň trochu vynahradí. Nebudu prozrazovat, o čem to je, ale přečtěte si to a prosím ohodnoťte, jak se vám to eventuálně líbí či nelíbí, a co bych mohla změnit, protože chci, aby ta povídka byla dobrá :). Díky moc.

Užijte si poslední dubnové dny a přeju hodně štěstí u maturit a gratuluju, jestli jste se dostali na střední/gympl.

Ronnie Lybbler

Btw: Vím, že to s tématem tohoto blogu vůbec nesouvisí, ale neznáte někdo seriál Srdíčko (Heartland)? Chtěla bych se na něj podívat a nikde nemůžu najít 1. sérii ke stažení (i v angličtině). Jestli byste někdo věděl, tak kdyžtak napište na mail, nebo do komentářů. Díky.





"Je to holčička." Oznámila vrchní sestra paní Rosierové. Podala jí ji do náruče a její matka ji pevně sevřela. Nedala však nijak najevo žádný pocit, tak jako to říkala její výchova aristokratky. Uvnitř ji ale spalovaly obavy. Její manžel nechtěl dceru, chtěl chlapce, pokračovatele rodu. Ano, jednoho už měl, ale nebyl dostatečně silný na to převzít všechny jeho povinnosti.
Z těchto myšlenek ji vytrhlo až bouchnutí dveří, nepřeslechnutelné v tom tichu, které na jejím pokoji panovalo. Jestli jí přes obličej přeběhla nějaká emoce, snad překvapení, nebo zmatení, okamžitě zmizela. Pozvolna a s chladnou ladností se otočila směrem ke zdroji té rány a spatřila svého manžela, Evana Rosiera.
"Je to dívka." Řekla bezbarvým hlasem. Mužova tvář po té větě trochu ztvrdla, ale za chvíli zase nabyla své bezchybné ledové dokonalosti. Ani v nejmenším nikdy netušila, na co právě myslí, a věděla, že to nic nezmění. Tento okamžik ale jako by se něco změnilo. Možná za to mohly ty pocity, ta ohromná záplava štěstí, když porodila její nádhernou dcerku, ale měla prostě ten pocit. Kdyby nebyla tak silná a obalená ledovou slupkou nezájmu, roztřásla by se hrůzou a strachem. Ano, ona se bála. Ale ne o sebe, to o její děťátko tak sladce spinkající v jejím náručí. A na ten strach se nabaloval další pocit, tentokrát ještě horší. Překvapeně zjistila, že se za to stydí. Že se stydí za tyhle pocity. Do toho okamžiku ani netušila, jak hluboko pronikla její výchova. Věděla, že ji hodně poznamenala, ale nikdy by si nemyslela, že se kvůli tomu bude stydět za to, co cítí ke svému dítěti.
"Tak snad nebude stejná, jako náš syn." Dodal. Ani si nevšiml její nepozornosti, jeho chladné oči se probíjely po pořád stejném trase na těle její - jejich - dcery.
Přešel až k ní a elegantně se posadil do židle vedle postele, záda jako pravítko, obličej bez jediné emoce. Přesně jako se od něj očekávalo.
"Jaké je její jméno?" zeptal se manželky. Ta zavrtěla hlavou. Měla pro ni jméno, ale to by on nikdy nepřijal. A ona se zařekla, že to jméno už nikdy nevysloví.
"Žádné zatím nemá." Ta lež jí přes rty přešla až překvapivě lehce. Pokoj se na několik okamžiků ponořil do naprostého ticha, než Evan Rosier promluvil.
"Tak to bychom jí asi měly nějaké dát. Co třeba Mirabel. Mirabel Rosierová." Navrhl. Nebyl to od své podstaty návrh, byl to rozkaz a ona to věděla. Měla teď poslední šanci něco změnit, splnit slib, který před roky někomu dala.
"Ano, Mirabel Lecitta Rosierová bude pro ni to nejlepší." Pokývala hlavou a to bylo vše. Nemohla se přemoct a říct to jméno, přestože věděla, že ji takhle bude vždy v duchu a srdci oslovovat. Ne Mirabel. Ne Letticia. Ale Elizabeth.
Společně se zahleděli na svou dceru, do které vkládali oba veliké naděje tak protichůdné, že to víc už ani nemohlo být možné.


Ode dne dívčina narození už ale uběhly skoro čtyři roky. Od toho okamžiku neuběhl snad jediný den, kdy by nelitovala, že jí nedala to jméno. A jak ty roky plynuly, čím dál víc si přála, aby se narodila někomu jinému.
Mirabel si hrála se svým bratrem v pokoji. Její domeček pro panenky z toho nejlepšího dřeva, s nejlepšími hračkami stál hned vedle ní a ona měla v klíně svou nejoblíbenější panenku. Převlékala ji. Porcelánová panenka nějaké slavné temné čarodějky se perleťově leskla a její oči vypadaly skoro jako živé. Její předcházející šaty z temně zelené látky s malými našedlými mašličkami a jednou velikou v pase ležely zapomenuté na podlaze, zatímco se jí snažila navléci jiné. Rozevláté hnědé šaty se žlutými detaily ale měly moc spodniček a všeho ostatního, takže malé dívce nešly vůbec přetáhnout panence přes hlavu. S dětskou frustrací pustila panenku i šaty na zem a několikrát do podlahy s vysokým kobercem uhodila malými pěstičkami s lehkým výkřikem.
Její rodiče, když to slyšeli, se na ni hned s očekáváním otočili. Už doufali, že se stane to, co chtěli vidět už dávno, no bohužel dívka jen hodila šatečky do kouta a vzala si jiné. Ty už panence padly a dívce se na kulaté tváři objevil šťastný úsměv.
Její otec se na to jen zamračil a odvedl si její matku stranou do jedné z přehršle místností v domě. Jeho výraz v tom okamžiku kontrastoval s tím dívčiným jako světlo a stín, plný těžko skrývaného vzteku a částečně i znechucení.
"Její schopnosti se měly už dávno projevit. Tohle není normální, v našich rodech se tohle nikdy nestalo, aby dítě ve třech letech ještě nemělo své schopnosti." Nikdo ho nemohl přes zavřené a kouzlem vybavené dveře slyšet, proto neskrýval svůj vztek a dával své rozhořčení najevo dost nahlas. Pod těmi slovy by se každý začal zmenšovat, ale paní Rosierová ne, byla to tvrdá žena. Jiná by ani být nemohla, s ohledem na to, jak byla vychovaná.
"Ano, je to zvláštní. Nějak se její schopnosti musí projevit, nemůžeme se přece s ní ukázat u Malfoyů na plese, když nebude mít ještě své schopnosti. A ona se tam musí ukázat." S chladem v hlase přitakala. Vůbec se jí nelíbila ta představa, že její dcerka byla skoro bezmocná a obávala se, co by se mohlo stát. Tyhle pocity si nosila hluboko v sobě už hodně dlouho a ony se každým dnem rozrůstaly. Věděla, že je jenom otázkou času, kdy vybouchne. Na pár okamžiků se odmlčeli a přemýšleli, jak by se něco dalo udělat.
"A co použít to kouzlo?" napadlo pana Rosiera. V očích jí problesklo čiré zděšení, které ale bylo hned pohřbené pod chladnou lhostejností. Nebyl to zrovna výraz, který od ní její manžel očekával, ale nevěnoval tomu skoro žádnou pozornost.
"Ano, to bychom mohli zkusit. Vůbec ničemu by to neuškodilo a pak bychom už na tom nebyli jako teď." Pousmála se trochu. Jestli si měl nějaké pochybnosti, nebo podezření, že se něco děje, v tom okamžiku vymizely. Za ty roky se stala dobrou herečkou a někdy se jí dokonce dařilo obehrát i sebe.
"Jen nevím, jestli na to máme vše." Zachmuřila se trochu Rosierová. V okamžiku, kdy pomyslela na všechno své nadání, všechno ostatní zmizelo. Dokonce i to, na koho má být použito, protože i přesto věděla, že každý krok a okamžik si užije a připraví s největší možnou precizností. A možná i ještě víc, kvůli osobě, které mělo patřit. A začala ihned. Na všechny otázky a chybějící přísady přece existovala jen jediná odpověď. Obrtlá ulice.


Dilecia Rosierová byla dobrá čarodějka. Vyznala se v kouzlech, v lektvarech, ale její vášní byly kouzla velmi podobná s rituály. Vyznala se v nich, chápala je a byla by sto nějaká vytvořit. Měla i dostatečně velkou magii na těžší kouzla tohoto typu, které by průměrní kouzelníci a čarodějky museli dělat ve více osobách. A ona toho často využívala.
Proto nebylo překvapením, že všechno na kouzlo potřebné měla velmi rychle posbírané a koupené. Na Obrtlé ji dobře znali a věděli, co dokáže.
Jednu temnou noc se vydala uskutečnit to, co chtěla. Co potřebovala. Po čem toužila.
Její dcera, nadopovaná uspávacím lektvarem, se vznášela za ní, zatímco sestupovala po schodech dolů do sklepení pod domem, směrem k jedné místnosti vyhrazené právě pro tato kouzla.
Všechno tam už bylo připraveno. Svíce rozestavěné po zemi v složitém úhelníku vrhající strašidelné stíny na zdi a na podlahu. Miska s něčím, co připomínalo sůl, ale při bližším pohledu se to pořád stáčelo, protáčelo a teklo, jako by ta věc žila. Rozhodně to nebyla věc, která by byla legální, vznášelo se kolem ní cosi nezkrotného, ba i temného. A dokonce to i jedovatě vonělo. Jako něco, z čeho vás hned začne bolet hlava, začne být slabo, ale ve skutečnosti se všechna vaše síla směřuje jen do jednoho bodu. Jako přes jedním jediným posledním úderem.
Přímo k té misce Dilecia zamířila. Vedle ní šetrně položila tělo své dcery, která se začala pomalu probírat. Když se probrala úplně, začala se rozhlížet kolem sebe, kde je. Pak spatřila svou matku a její němě otevřená ústa se zavřela. Byla ještě moc mladá na to, aby chápala, že se kolem ní děje něco divného, myslela si, že když je tu její matka, nemůže se nic zlého dít. Hloupé, naivní dítě.
Její matka ji zatím pozorovala, a když viděla, že se beze strachu pohodlně položila na zem, smutně se pousmála. Litovala jí.
Zavřela oči a její tvář zvážněla. Z jejích úst začala v pomalém rytmu plynout slova v latině, a jak je dokola opakovala, nabírala do dlaně látku z misky a postupně ji přikládala ležící dívce postupně na spánky, srdce a dlaně. Její hlas se u toho stupňoval a nabíral hlasitosti.
Jakmile ho dokončila, celá se zachvěla a otevřela oči. Síla, kterou musela na kouzlo vydat, nebyla zrovna nejmenší a ji to lehce vyčerpalo a vyvedlo z rovnováhy. Nemohlo se to ale ani z dálky rovnat tomu, co spatřila. Šokovalo ji a naštvalo tak, že její už tak temné oči nabraly na temnosti.
Odstoupila od ní a dívka stále ležící na zemi ji s rozšířenýma a skoro i slzavýma očima nechápavě pozorovala. Nevěděla, proč se její matka chová, jak se chová.
Pomalu vstala a chtěla k ní dojít, jenže její matka o krok ustoupila. Zarazila se. Zmátlo ji to ještě víc.
"Pojď za mnou, Mirabel." Přikázala jí. Ještě stále zmatená ji poslechla a vydala se za ní. Došla až do svého pokoje, kde si lehla zpátky do postele a její matka za ní beze slova zavřela dveře. Jen se v nich na okamžik zastavila, váhala. Nakonec je s malým, částečně neupřímným, pousmáním potichu zabouchla. Dívka za ní ještě pár okamžiků hleděla, pod modrým pohledem se jí zračily všechny emoce. Míchaly se, rostly, ale nakonec převážila jedna jediná. S tím, že je určitě vše v pořádku, po chvíli usnula.
Její zdrcená matka se opřela o dveře jejího pokoje a pořád rozdýchávala to, co se dozvěděla. Poprvé za celý její život se jí na tváři objevily pocity, které schovávala uvnitř, že nevypadala jako prázdná skořápka, ale jako někdo kdo žije a cítí, ne jenom to první. Vypadala jako člověk. Velmi starý člověk.
Ty pocity byly srdcervoucí. Nevěřícnost. Stud. Ale zároveň lítost a dokonce i záblesk bolesti, který se však ve všech ostatních nadobro ztratil. Ten pocit nemohla propustit.
Několikrát se nadechla a zavřela oči. Její obličej se opět změnil zpátky v nepřístupnou masku chladu, i když pocity v ní bezútěšně vířily.
Čekala ji v dnešní noci ještě jedna věc, kterou musela udělat a vůbec se na ni netešila.

Sešla po schodech do salonku, kde na ni už čekal její manžel, pohodlně usazený v křesle u krbu, zatímco popíjel skřítčí víno. Ocelový pohled měl upřený na praskající plameny a nehnul se od nich, ani když jeho manželka vešla do místnosti s klapáním nízkých podpatků ztlumeným o měkký koberec. Sedla si do křesla vedle něj a jen mlčky seděla. Jedinými zvuky rozléhajícími se po ztemnělém domě byly plameny, které ani zdaleka nezaplňovaly místnost teplem, jelikož se zdálo, jako by byl celý dům prolezlý už i tak chladem, a zuření vichřice za okny pokoje, jen částečně ztlumené tlustými zdmi. Jinak bylo všude ticho.
"Tak jak? Jak to dopadlo?" Rosier se s hluboce předstíraným nezájmem napil z vysoké křišťálové sklenice na víno. Dilecii se čas od času zdálo - těch chvil přibývalo, jak její dcera rostla - že jenom předstírá zájem o jeho nejmladší dítě. A ona se kvůli tomu vždycky cítila vinně, protože ten pohled, který po ní vrhal, když si myslel, že ji nevidí, tomu přesně odpovídal. Vinil ji z toho, že mu porodila takové dítě. Dceru, která ani neumí kouzlit, i když by se to mohlo časem změnit.
Zároveň v ní ty pohledy vyvolávaly starobylé pudy ochranářství, které má snad každá matka. To, co uchovávala v malé krabičce na dně duše, byla proti nim slabota. Ať se to snažila potlačit, jak chtěla, vždy tyhle pocity měla schované v té malé chudé zaprášené krabičce. Netušila ale, jak moc je to normální, jak moc každá matka miluje své dítě a chce ho za každou cenu ochránit, protože tohle ji neučili. Tohle ji nenaučila její matka s otcem a ty to nenaučili zase jejich rodiče. A ona to zase musí naučit ji a jejího syna.
Láska je pouze na obtíž. Neexistuje láska, existuje jen moc a čistá krev. Všechno ostatní, všechny touhy, které nesouvisí s neotřesitelnou mocí, jsou podřadné. Mudlovské. Tam patří a tam by taky měli zůstat, protože pravá čistá krev je nezná a ani nechce poznat, protože by se stali naší slabinou. Budeš si to pamatovat, Dilecie?
Vždycky to tak bylo a vždy i bude, proto musela udělat to, co po ní bylo tázáno. Říct krutou pravdu, která ji měla připravit o její jedinou dceru.
Nehleděla mu do očí, když mu odpovídala. Věděla, že by ji prozradily, takže spoléhala na svůj hlas. A byla svým způsobem pyšná, jelikož se jí ani jednou nezatřásl, ani nezakolísal, i když uvnitř ní se vše třáslo a hroutilo se. A navíc - jak si trochu zděšeně uvědomila - zněl nadmíru lhostejně. Takhle ji to totiž učili.
"Její magie……"
Nikdy nebude moct ji naučit, co by ji měla naučit. Sice svým způsobem byla ráda, protože v hloubi duše nechtěla, aby žila tak, jako ona. Živořila na okraji chladu, moci a politiky, kde to, že máte někoho rád, znamená ještě míň než nic. Ach, vždyť i ona byla kdysi taková. Zamilovaná, znechucená sama sebou. Slabá.
"…..je tak malá…."
Jen doufala, že nebude taková. Bývaly doby, kdy si myslela, že jeden polibek může změnit vše. Kdy proklínala sama sebe a byla tak znechucená všemi pravidly, že chtěla odejít. Ale nikdy k tomu nesebrala odvahu.
"….., že stěží udělá nějaké kouzlo…."
I kdyby se její moc objevila, nebude ji moct nic naučit. Jak se může stát, že jediným slovem, jedinou větou se odřízla od všeho? Od možnosti naučit ji její první kouzlo, vidět její první úspěchy, všechno. Protože od tohoto okamžiku pro všechny bude jako mrtvá, zatracená v nejhorších koutech světa. A ona na ni bude muset zapomenout.
"….. Není sice moták, ale její jádro je jen o trochu větší než u nich."
Navždycky…….


Na jednom z krajů Londýna ležela jedna menší ulice. Musela kdysi bývat velice krásná a bohatá, ale z její krásy toho zbylo už jen velice málo. Dříve pozlacená či stříbrná oplocení a vrata už byla oprýskaná a někde dokonce přetřená jinačími barvami, takže ulice vypadala jako směska něčeho, co měl kdo zrovna po ruce. Nátěry na domech byly zašlé a okousané zubem času.
Pořád na ní ale zůstalo něco z její okázalosti. Někde jen téměř nepatrné detaily, jako štítky na domech, někde to byl třeba upravovaný trávník. Ale pořád dávaly najevo, že kdysi to tu bývalo taky takové. A ti lidé, kteří se o tyhle stíny dávno zašedlé slávy a lesku starali, možná doufali, že se ty doby zase vrátí a s tím i všechna radost a vznešenost.
Celé této ulici vévodila jedna budova. Byla v lepším stavu oproti zbytku čtvrti, nátěr na stěnách byl celkem nový, zahrada nezarůstala plevelem a bylo na ní několik dětských houpaček. Ty dodávaly celé ulici malý odlesk veselí, protože značily děti. To, že děti byly všechno jen ne veselé…. To většina z nich nevěděla.
Zvenku se sice budova mohla jevit veselá a plná šťastných lidí, ale zevnitř to bylo velice smutné a zlé místo. Ta budova byla totiž sirotčincem, místo smutných dětských tváří bez domova, bez rodičů.
Jedné chladivé zářijové noci se právě sem přemístila do černého pláště zachumlaná osoba s malým dítětem držíc ho za ruku. Bylo zrovna po dešti a měsíční paprsky se prodraly mraky, aby svítili všem zbloudilým na cestu ve tmě. Kdykoliv dívenka šlápla do nějaké kaluže, ten zvuk protrhl okolní ticho jako výstřel. Osoba, která ji držela za ruku, se vždy na okamžik zastavila a nervózně se rozhlédla kolem, než popotáhla za malou bledou ručičku spočívající v její červeně nalakované dlani. Dívenka ale byla potichu, jako pěna. Kromě jejich kroků se ulicí neneslo zhola nic, jen slabé hučení větru, jak narážel do všeho okolo. Žádné slabé a vysoké hlasy, naříkající a ptající se, kde to jsou. Ne, tříletá dívenka byla úplně zticha.
Osoba s ní došla až ke dveřím toho domu a naposledy se jí podívala do očí. Modré oči dívce jiskřily ve světle měsíce, až se skoro zdálo, že s ním svým způsobem splývaly, když pohled opětovala.
Dáma naproti ní něco vytáhla z hábitu a namířila tu věc na dívenku. Lehce roztřepaným hlasem zašeptala kouzlo a to s bezbarvým leskem narazilo do dívky. Ta se najednou nemohla ani pohnout. Jako by se něco uvnitř ní snažilo vykroutit a vypařit, s příšernou bolestí, jako by se uvnitř ní něco lámalo. Jediné, co ale mohla dělat, bylo upřít své světlé oči do očí ženy naproti ní - její matky. Do očí tak nepodobných těm jejím.
"Sbohem, Mirabel Lecietto. Nepatříš už sice do našeho rodu, ale byla jsi jeho součástí. Ty ani tví potomci už nebudete se moci pyšnit jménem Rosier, i kdybyste byli kdoví kdo." A potom dodala slabším hlasem. "Sbohem." Poprvé za celý ten večer se v ní probudilo něco mateřského, to ale bylo okamžitě uhašeno a pohřbeno dřív, než by se to mohlo pořádně projevit.
Dívka na ni pořád zírala, stále neschopna pohybu. Mirabel se v očích zatřpytily slzy. Nechápala, proč jí to matka říká. Nechápala, proč ji posadila na schody a bez dalšího slova odešla. Její oči se naposledy zabodly do jejích slzami protkaných měsíčních světýlek, než se přemístila. Bylo v nich tolik pocitů a náznaky slz, ale ty jako mávnutím kouzelného proutku zmizely, jen vteřinu před ní.
Dívala se ještě dlouho na místo, kde její matka zmizela, se slzami na tvářích, padajícími bez jakéhokoliv zvuku, a v splývajících s barvou jejích očí, kterými byly naplněny až po všechny okraje. Nechápala to.
Po nějaké době usnula. Záře Měsíce, který na několik okamžiků vykoukl mezi mraky, aby se podíval svýma stříbrnýma očima na malou, schoulenou postavičku, ležící na schodech k místu, kde bude několik let přebývat, osvítila slzavé cestičky na jejích tvářích, říkajíc: Bude líp.


Schoulenou na schodech ji tam ráno našla paní Greyová, ředitelka sirotčince. Jak její jméno vypovídalo, byla opravdu šedá. Zamračená, přísná, ale úsměv, který se jí jen zřídkakdy objevoval na tváři, byl milý a laskavý. Jako zašedlá obloha. Ani černá, jako při bouřce, ale zároveň ne tak blankytně modrá, jako v slunečný den. Neznamenalo to ovšem, že se tím slunečným dnem stát nemohly. Své svěřence měla ráda, i když to nedávala najevo, ale lítost a bolest, kterou jí způsoboval pohled na ně, už necítila tak, jako když sem přišla.
Dovedla ji dovnitř a od té doby tam Mirabel zůstala. V tom okamžiku už ale nebyla Mirabel Rosierová, dcera Smrtijeda. Ne, Mirabel Rosierová neexistovala. Zemřela v tom okamžiku se stala někým úplně jiným, když se její matka otočila a navěky odešla. Stala se Elizabeth Newfaithovou, přesně jak stálo v obálce, kterou našla paní Greyová v kapse jejího kabátku. Stejně jako jeden ze dvou lidí, na kterých její pravé matce kdy záleželo. A to bylo její jediné pouto s minulostí, o kterém ale neměla nejmenší tušení.
Přidělili jí malý pokojík v dívčím patře. V jednom rohu stála skříň skoro zející prázdnotou, u okna s výhledem na město byla naražená ke skříni postel a u ní stolek s malou lampičkou. Nic víc, nic míň.
Postupem času Elizabeth zapomněla na minulost. Nebo ji spíš vytěsnila z mysli. Nepamatovala si na obličej matky nebo otce, nevěděla, jestli má sourozence. A ani ji to nezajímalo. Tak jako ostatní děti, minulost byla něco, co kdysi bylo. Zítřek byl nadějí na šťastnou budoucnost a přítomnost byla šedým mrakem, mezníkem někde mezi tím. Tak jako šedé oči paní Greyové.
Nikdo nevěděl, co zítřek přinese.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 4. května 2014 v 9:19 | Reagovat

Rosier? Asi by mi to mělo něco říkat, co? :( teď se stidím :(( :-!
Jsem ohromená! Tahle povídka si mě každým dílem obmotává kolem prstu. I'm lovin' it! 8-) :-D  
Je zvláštní, že u aristokratů to mají takhle. Bylo mi hned jasné, že s tipm, že je to holčička bude mít manžel problém. :-( a i to že s nimi po zjištění, že má malé kouzelnické jádro, nezůstane :-| i přes to mi to bylo líto. Chudák Mirabel-Elizaberh ???

2 Lucy Lux Lucy Lux | 2. června 2014 v 21:58 | Reagovat

wau :-O je to fakt skvelo napísané... najmä tie pocity, ktoré tam boli, a predsa skryté pod povrchom... fakt skvelé :-) a podľa mňa nemáš dôvod sa ospravedlňovať.. ja nemám aktivitu ani na svojom blogu a a už ani nestíham ostatné blogy :-/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se