Prolog

31. března 2014 v 19:53 | Ronnie Lybbler |  Prokletí vlka
Ahoj.
Minule tu přibylo info ke kapitolovce, ale až tohle je její oficiální začátek. Není moc k tomu co říct, snad jen si ho užijte a omluvte, jestli tam jsou nějaký nesmyslný věty, kontrolovala jsem to, ale i tak. :)
Doufám, že se vám tenhle start bude líbit, i když to zatím moc neprozrazuje a ještě poznámka: kapitoly nebudou psané s pohledu stejné osoby jako prolog.

Jinak, viděli jste už někdo Divergent? Je totálně super :D. Sice kvalitka toho filmu online byla fakt super, ale ten pocit, že jsem ho viděla.... Nikdy bych nevydržela do premiéry v květnu :D.

Užijte si jaro a prolog (a poslední dny Vánočního designu). Komentáře potěší!

Ronnie Lybbler






PROLOG

Slunce právě vycházelo nad Bradavickými pozemky. Postupně osvětluje každou píď země, až se jeho záře přes vrcholky stromů Zapovězeného lesa dostane k Bradavickému památníku. Nebo taky k památníku Poslední bitvy, jak byla později nazvána. Připomíná oběť, utrpení, ale zároveň naději, naději, že i když je třeba nejhůř, pořád tady je.
První sluneční paprsky osvětlí jména na památníku vyrytá. Je mezi nimi i jméno zasazené ne úplně náhodou vedle jména chlapce, kterého milovala, jméno jedné ženy, která se stala nedílnou součástí několika životů. Byla milována ale i nenáviděna kvůli předsudkům společnosti, pohled na ni vzbuzoval v lidech rozporuplné pocity a smutek.
Její příběh zná už jen málo lidí a ty, kteří ho znají, naplňuje při pomyšlení na ni smutek a zloba.
Zloba na kletbu, která ji zabila, zloba na smrt, že si jí vzala k sobě. Zloba na Smrtijedy.


"Strýčku Lee? Proč jsi tak smutný?" ptá se malý Fred Weasley nejlepšího kamaráda svého otce, Leeho Jordana. Lee stojí s pohledem přikovaným k Bradavickému památníku se směsicí pocitů ve tváři, které Fred nechápe. Se slzami v očích pořád dokola zírá na jedno jméno, na jedno jediné jméno, které tolika lidem, hlavně dvojčeti jeho nejlepšího přítele a nejlepšího přítele v jedné osobě, navždy změnilo život. Vzpomíná.
Brzo si uvědomí, že Fredova otázka ještě zůstala nezodpovězena. Otočí se na něj, podívá se mu přímo do očí, stiskne mu ruku a pak se jeho rty lehce zvlní do smutného úsměvu.
"Vzpomínky, Fredie, vzpomínky. Jednou to pochopíš, ale teď pojď, strejda Neville už určitě netrpělivě čeká, až přijdeme." A pomalu se rozejde směrem ke hradu. Fred jde s ním, držíc ho za ruku, a neposedně skáče všude kolem. Už se těší, Bradavice si hodně oblíbil.
Za pár minut dorazí k místu, ze kterého je hrad vidět jako na dlani. Jeho dětská očička se při pohledu na tuto obrovskou, okouzlující stavbu rozzáří. Lee se při tom pohledu musí usmát. Ale pak se i jeho oči rozzáří. Je v nich i smutek, který nad radostí, že znovu vidí Bradavice, na chvíli převládne, protože tu ztratil mnoho svých blízkých. Freda, Lupina, Tonksovou….. A Lizie. Dívku, která změnila všechno, i jeho srdce.
Uplynulo už mnoho let, co ji ztratil a posunul se dál, protože se nemohl navěky utápět v beznaději pro ženu, která mu nikdy nemohla patřit, jelikož byla jeho nejlepšího přítele, a jeho rány jsou zacelené, ale místo, prázdné místo v jeho srdci, které nelze zacelit, v něm pořád je. Pohled na ten velkolepý hrad ho znovu naplňuje bolestnými vzpomínkami a napíná rány v jeho srdci.
Za pár minut dorazí až k otevřené bráně do hradu. Tam už na ně pro jejich překvapení čeká Neville, kterému Fred hned padne kolem krku.
"Strýčku Neve! Strýčku Neve! Strašně rád tě zase vidím." Zdraví se s ním. Neville se s ním zatočí a zase ho položí na zem.
"Já tě taky strašně rád zase vidím, Frede." Usměje se na něj ještě více ze široka. "A tebe taky, Lee. Pojďte, Lenka už na nás čeká." A vykročí směrem k prostorám, které obývá.
"Hned za vámi přijdu, Neve, jen se na něco podívám." Usměje se na něj. Neville pokývá hlavou, jakože rozumí a Lee se otočí směrem k velkému schodišti.
Chce po mnoha a mnoha letech vidět místo jejich prvního setkání. Cítí, že v něm je pořád nějaká část, která ho tlačí a on nebude moct být upřímný ke všem okolo, jestli se jí nezbaví.
Jde zanořený v myšlenkách chodbou a nikoho si nevšímá. Teď je hrad skoro prázdný, takže není těžké na nikoho nenatrefit. Ani se nemusí dívat na cestu, nohy ho k tomu místo už automaticky nesou.
Komnata nejvyšší potřeby. Až tam se zastaví. Přímo před gobelínem s trolly učícími se baletit.
Naposledy si dodá odvahu a usilovně se zamyslí nad tím, co chce vidět. Před očima se mu hned vybaví její obličej, přestože už uběhly léta od doby, kdy ho viděl naposledy. Ebenově černé lesklé vlasy zlehka padající do obličeje, chrpově modré oči plné pochopení, lásky, naděje a štěstí, ale i nepříjemných zkušeností a bolesti, červené, plné rty k zulíbání.
Před ním se pomalu začnou ve stěně rýsovat dveře. Komnata toho dost vytrpěla, takže nefunguje už moc dobře, ale teď jako by si uvědomila závažnost celé situace a přemohla se.
Lee opatrně vejde dovnitř. Všechny pocity na ty měsíce strávené tady se v něm zase vynoří na povrch. Vůbec se to tu nezměnilo. Lůžka visí pořád na těch stejných místech. Sluneční paprsky zastřeně prochází okenními tabulkami usazenými vysoko nad podlahou a viditelné jenom zevnitř.
Je tu jenom strašné ticho. Místnost nedává ani sebemenší zdání, že by tu někdo byl. Na zemi neleží žádná ztracená, nebo rozbitá věc, pokrývky jsou dokonale uhlazené stejně, jako byly, když sem přišel poprvé. A všude mrtvolně ticho a bílo.
Prochází mezi jednotlivými postelemi, až dojde na místo, kde spala ona. Místo, které bylo jen její.
Překvapením otevře ústa. Mělo by být prázdné a opuštěné, stejně jako všechno ostatní, ale teď na něm leží malá bednička. Otevře ji a na jejím obsahu je položena bílá obálka adresovaná pro něj. Pro Freda Weasleyho jejím štíhlím nakloněným rukopisem.
Váhavě se podívá na obálku v jeho ruce a několik okamžiků počká, než ji pomalu otevře. Nepatřil jemu a nikdy nebude, ale on musel vědět, co mu napsala, někdo se to musel dozvědět, protože Fred zemřel. Do klína mu spadne několikrát přehnutý kousek pergamenu, jako by ho někdo psal teprve včera. Vůbec nevypadá, jako by byl přes deset let starý. Rozložený vypadá v jeho velkých tmavých rukou ještě zářivěji než předtím. Jeho oči nejdřív pomalu a opatrně, ale potom čím dál rychleji přejíždějí ze řádku na řádek a to, co četl, mu nahnalo slzy do očí, ale zároveň odlehčilo něco z té váhy, kterou nosil v sobě.
Opatrně vzhlédl a upřel pohled na krabičku před ním s dopisem stále v ruce. Vzal jeden flakonek a odzátkoval ho. Vedle něj se objevila myslánka a on do ní obsah nalil. Jen co se dotkl tekutiny v ní, zmizel. Zůstal po něm jen zvolna padající pergamen a bednička, která pro něj znamenala víc, než by si v tom okamžiku přiznal…..


Milý Frede,
Jestli tento dopis čteš, zemřela jsem. To, co bych ti chtěla říct, ale zůstalo to bohužel nevyslovené, mě už dlouhou dobu tížilo na srdci.
Nevěděla jsem, jak ti to říct, neměla jsem nejmenší tušení, jak budeš reagovat, přece jenom jsem, kdo jsem. V žilách mi teče krev mých rodičů.
Možná už jsi z toho, co se v ten dubnový pátek stalo, pochopil, že tě mám opravdu hodně ráda.
Pravdou ovšem zůstává, že tě miluji. Miluji tě víc než svůj život.
A neumím si představit, co by se mnou bylo, kdybych tě nikdy nepotkala.
Dal jsi mému životu konečně to potřebné světlo, díky tobě jsem pochopila, že mě někdo skutečně může mít beze všech předsudků mít rád, i přes to, co jsem a kdo jsem.
Za to jsem ti strašně vděčná.
Děkuji ti, Frede Weasley, má jediná lásko.
Omlouvám se, jestli ti tohle ublížilo, ale musela jsem ti to aspoň takhle napsat.
Miluji tě a budu tě milovat navždy, i kdyby jeden z nás tuhle bitvu nepřežil.


S láskou,

Elizabeth

P.S.: Nikdy jsi mě pořádně nepoznal, proto jsou tu mé vzpomínky, zazátkované a očíslované.
Je jen na tobě, jestli si je prohlédneš. I když doufám, že ano.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lux Lucy Lux | 2. dubna 2014 v 21:34 | Reagovat

Wau.. tak toto je velice zaujímavé... už len samotné info ma zaujalo.. vlastne už ten názov :-D Prológ sa mi páči, len pri predstave malého Freda som sa neviem či chcela usmievať alebo plakať (ale tak to sú tie fanovské feeels, ktoré proste musia byť :-D), už sa neviem dočkať pokračka, ktoré dúfam, že pribudne čoskoro :-)

2 Paddy Paddy | Web | 27. dubna 2014 v 13:17 | Reagovat

páni, velice zajímavý nápad. On se nikdo moc nepozastavuje nad osudy méně důležitých lidí v HP, ale tohle je opravdu krásně procítěné... :-)

3 Ellie Ellie | Web | 4. května 2014 v 9:05 | Reagovat

WOW! Tak tohle je fakt něco naprosto dokonalýho! Jenom jsem v tom maličkou chvilinku plavala, takže jsem to četla na třikrát, ale teď… já nemám slov. Ten nápad, to zpracování…je dech beroucí :)))
Ps. Jinak se omlouvám, e jsem nebyla tak dlouho přítomná, ale myslím že důvod známe všichni. Škola 8-O  :-?  :-x  :-| :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se