14. Kapitola - Pod zářící lunou

12. března 2014 v 16:15 | Ronnie Lybbler |  Neštěstí a přátelství
Ahoj! Vím, že jsem řekla, že tu další kapitola nebude, pokud tu nebude aspoň 5 komentářů, ale jelikož to tu s nimi vypadá jak ve Městě duchů na divokým západě (*Suchý pouštní vítr foukal tak usilovně, že mi to vhánělo slzy do očí a já se rozkašlala, protože mi do otevřených úst vnikl vír z písku. Celé město bylo dokonale opuštěné, jen vítr mlátil zbytky okenic visících už jenom z poslední vůle a kolem se proháněly chuchvalce vysušených pouštních rostlin.*) tak jsem se rozhodla ji přidat tak jako tak. A taky proto, že nic jiného nemám, protože je venku tak krásně, že nechci sedět celý den za monitrem.
Tentokrát se v ději pohneme jenom o malinký kousíček, důvodem proč je jednoduše Remus :). Doufám, že si kapitolku užijete a nějaký ty komentáře sem přibudou.
Jinak tu zase bude hranice, tentokrát aspoň 4 komentáře. Ok, snížila jsem to jenom o jeden, ale vzhledem k tomu, kolik jich bylo u těch minulých se mi to nezdá tak moc. Takže komentujte, lidi.

Ronnie Lybbler

Věnování: Ráda bych tohle malé dílko věnovala Lucy Lux (užij si toho Rema, je jen pro tebe :D)a Peťi za jejich krásné komentáře. Taky Asnazu za její komentář k 10. kapitole. U toho konce jsem se válela smíchy :D. A taky pro všecky, kdo psali monitory (srovnávačky 9. ročníků).





Už zítra. I když si to říkám jenom v duchu, pohled na věc řídící můj život mě rozesmutní a trochu i naštve. To je poprvé za dlouhou dobu, kdy je ta bolest tak cítit. Za ty roky, jsem si na to neustálé žití ve strachu a sebe nenávisti zvykl - tak moc, jako se dá zvyknout na něco, co tolik ničí život - ale to se něčím změnilo. Za celou tu dobu se mi podařilo jen párkrát porušit slib, který jsem si dal hned po své první přeměně. A každý ten okamžik jsem dennodenně proklínal.
Nikomu neublížit. Nedovolit nikomu, aby se dostal tak hluboko do mého života, že se dozví, co jsem to za zrůdu.
Ano, má to i světlé stránky. Získal jsem tři nejlepší přátele, jaké si kdokoliv může přát. Ale co udělali? Stali se zvěromágy. Nutno říci, že nelegálními. Každý úplněk trnu strachy, že jim nějak ublížím, zatímco se snaží udržet tu vlčí část aspoň trochu víc skrytou uvnitř mého nitra. A pak je tu Lily. Lily, která se to dozvěděla, protože je tak strašně chytrá. Kryje mě na hlídkách i ve škole, pomáhá mi. Když se mě těsně po tom, co jsme se stali prefekty, na hlídce zeptala na moje malé chlupaté tajemství, jestli opravdu jsem, to co jsem - tedy prašivý krvelačný vlkodlak - a potvrdil jsem jí to, neodtáhla se ode mě, ale objala mě. I přes to všechno, nejsem ani trochu rád, že to ví. Nejradši bych tuhle stránku mého já nechal navždy pohřbenou pod tunami prachu a špíny, už nikdy více nespatřenou na denním světle. Ale zároveň jsem šťastný, že to neví nikdo další. Zatím.
Měsíční světlo, které mě až do teď ozařovalo, se skryje za velikým tmavě modrým mrakem. Při té barvě se mi vybaví jedny oči, barvou tak moc podobné tomu mraku, jen trochu světlejší. Oči, které se na mě s úsměvem dívají. Jakmile si je jednou vybavím, nejde si nevybavit i jejich majitelku. A jakmile začnu myslet na cokoliv, co se týká tebe, nedokážu se odtrhnout, i když si to přeju, jak nejusilovněji dokážu. I bez mého chlupáče by bylo nemožné, že by sis mě všimla. Holky tak nadpozemsky krásné se nezakoukávají do kluků, jako jsem já. Protože přesně to jsi. Nadpozemsky krásná víla s hnědými vlasy a upřímnýma, hřejivýma očima.
I přes to, že bych neměl, vracím se stále myšlenkami k tobě. Tvoji tvář jako bych měl vyrytou nenávratně do očí, tvůj smích jako bych slyšel, kdekoliv jsem, a vůně broskvového šampónu je to první, co cítím. Neměl bych se takhle cítit. Neměl bych na tebe takhle myslet, protože jsem, co jsem, a nevím, co bych dělal, kdybys mě kvůli tomu začala nenávidět. Jenže to je skoro nemožné.
Ani si neuvědomím, že tam silně svírám dřevěné zábradlí na balkoně, dokud se neozve jemné křupnutí dřeva. Podařilo se mi ho ohnout, jak poznám v opět přibývajícím měsíčním světle, které jako blesk udeří z nebe na zem, jakmile ho aspoň trochu odkryjí mraky. A já si znova uvědomím tu příšernou pravdu, na kterou občas zapomínám.
Není žádná cesta, jak tomu uniknout.
Není žádná cesta, jak by se něco mohlo změnit.
Nic.



Nemůžu tomu uvěřit.
Nedokážu se ani pohnout, abych odhrnul zmuchlané přikrývky ležící na mojí posteli, protože mě stále mrazí slova, které jsi vypustila hlasem tak chladným a ostrým, jako by se do mě s každým písmenem zabodávalo tisíce malinkých dýk, pořád dokola až nezůstalo nic. Jen nahrubo vyhlodaná schránka.
Nemám ani sílu brečet, protože na co by to bylo, když stejně nevěřím, že se to opravdu stalo? Že jsi řekla, co jsi řekla a vyhnala mě bez jakéhokoliv dalšího pohledu, nebo slova?
Nejhorší ale je, že se to vážně stalo a ta vzpomínka plave mou myslí a zabodává se do každého jejího koutku, takže nedokážu myslet na cokoliv jiného. Nemám na to ani sílu, ani vůli, protože by se stejně vrátila a tyranizovala každou vteřinu mého bytí. Pořád a pořád dokola, celý dny a noci, dokud bych se z ní nezbláznil.

"Ale Jamesi, přece sis opravdu nemyslel, že bych s tebou někam šla, ne?" díváš se s falešnou lítostí nahoru do mých očí. Nemyslel? Jak bych si spíš nemohl myslet, že by si se mnou šla, ne potom, co jsi napsala! Asi jsi to zahlédla i někde ve výrazu mého obličeje, protože tvoje lítost opadla a nahradilo ji něco úplně jiného, co jsem ani za nic nemohl rozeznat.
"Ty sis to myslel?" přestože šeptáš, do hlasu ti nepronikne žádná emoce. Já si ale představuju, věřím, že tam nějaká je, že tohle všechno byl jen ošklivý vtip a ty mě se smutným úsměvem a omluvou obejmeš a řekneš, že tě někdo vyrušil a nemohla si proto přijít. Mohli bychom potom jít někam jinam, vždyť den ještě neskončil. A dokonce tomu i uvěřím.
Už se otáčíš, že zajdeš zpátky dovnitř a to já nemůžu dopustit, protože jestli se tak stane, moje srdce se rozbije na malinké kousíčky, jako sklo, do kterého udeřila frustrovaná pěst.
"Počkej!" chvíli zaváháš, ale nakonec se se zvednutým obočím otočíš. Chvíli vyčkávám, dodávám si odvahy, než se ti upřeně zahledím do očí.
"Prosím, můžeme to zkusit ještě jednou? Někam spolu zajít, klidně jako kámoši. Jen… dej mi ještě šanci, a jestli jsem tě nějak urazil, tak se moc omlouvám….. Prosím." Do hlasu mi vtéká všechna ta únava a bolest, že je kvůli tomu můj hlas strašně slabý a nízký. Přesně tak se totiž cítím. Unavený a slabý, jenom krůček od pádu do černočerných hlubin. Vím, že musím znít strašně divně. Jako ztracené štěně, které konečně našlo někoho, na kom mu záleží a nechce ho opustit. Někde v hloubi duše na mě něco řve, ať toho nechám, že ze sebe nemám dělat absolutního vola, ale ten hlásek s každým okamžikem utichá. A ty jako bys následovala jeho příkladu a tiše se skoro znechuceným výrazem na tváři odcházíš zpět do domu. Těsně, než se za tebou zaklapnou dveře, slyším tvůj hlas a v naději za ním pootočím hlavu, jako květina za sluncem.
"Zmiz, Jamesi." V tom okamžiku, kdy zaklapneš dveře, jako bys mě s nima praštila do tváře, až musím o krok ustoupit a chytit se zábradlí. Jasně slyším tvoje kroky vzdalující se v domě, jak se i ty vzdaluješ ode mě.

Ani pořádně nevím, jak jsem se ocitl tady, ve svém pokoji, ležící na posteli a zírající do stropu. Slunce už skoro zapadlo a s ty poslední osamocené paprsky, které se ještě nerozpustily za kopci, házejí slabé odlesky na stropě a míchají se se stíny. Vypadá to, jako by spolu bojovaly v každodenní bitvě, jen aby se pak uklidily ke spánku před dalšími vítězstvími a prohrami. Pro tuhle chvíli stíny vyhrávají a to nejen na stropě, ale i uvnitř mé hlavy, protože v dalším okamžiku zírám na další - jinačí - stíny. Na chladné stříbřité měsíční stíny měkce pronikající pootevřeným oknem dovnitř. V jednu chvíli někde venku zafouká vítr a prožene se korunami stromů tak, že stíny všude kolem začnou tančit a měnit se. Někoho by to možná mohlo vystrašit, ale mě to přijde zvláštním způsobem fascinující a depresivní zároveň.
Vzpomenu si na Rema. Kdy vlastně bude úplněk? Jakmile si ale představím měsíc svítící vysoko nade mnou na obloze, připomene mi to tebe a tou vzpomínkou, jako by se uvolnila přehrada a mě zaplaví všechny ty včerejší události.
Tvoje tvrdé oči zabodávající se do mých s takovou silou.
Hlas jako led.
Všechna ta krutá slova padající jako vodopády s tvých úst s tvou typickou grácií.
Tvoje vzdalující se záda.
Nevím ani jak, ale najednou stojím s bosýma nohama na chladné dřevěné podlaze pod oknem a zírám ven. Jako by se nad krajinou roztáhly tvé vlasy v podobě měsíčních paprsků a tvé oči by se z oblohy dívaly na mě. Já jenom s rozšířenýma a rezignovanýma očima zírám ven, na všechnu tu tajemnou nádheru. A v tom mě to dorazí. Proč jsem nebojoval? Proč jsem tě nechal říct všechny ty slova a zmizet bez čehokoliv dalšího? Jsem přece Nebelvír a ti se nikdy nevzdávají.
S nově nabitou energií začnu přecházet po pokoji, nehledíc na fakt, že je už dlouho po půlnoci a celý dům spí. Ztracený hluboko v myšlenkách skoro cítím, jak mi všechny ty spánkem obalený kolečka v mé hlavě postupně naběhávají a snaží se něco vymyslet - cokoliv. V další chvíli mě to trkne.
Už nikdy víc ztracený - tedy aspoň pro tenhle okamžik - pohlédnu na svůj odraz v zrcadle, kam jsem nevím už ani jak došel. V jednu chvíli tam stojí James, ztracený smutný a zdeptaný, ale ten po pár okamžicích zmizí a nahradí ho jiný. James, který půjde za jeho Beatrice, ať to stojí, co to stojí, a už se nevzdá. Ne, tohoto Jamese už nikdo nezlomí a neublíží mu, protože tenhle James ví, za co jít. James s nadšenými, ale studenými ohníčky v očích, ledovým výrazem ve tváři a s koutky úst zvednutými v úšklebku.



Prásknutí dveří, jak se do nich opřel vítr, mě vytrhne ze všech myšlenek, které mi do teď vířily myslí jako malá tornáda, až sebou trhnu. Záclony na otevřeném okně se rozvíří a spolu s nimi i sluneční paprsky pronikající sem otevřeným oknem. Už nezbývá moc času.
Hlasité kroky, které moho patřit jenom jednomu člověku, se zastaví jen chvíli potom, co začaly. Vím, co to znamená, ale ani náhodou nechci, aby tahle chvíle nastala. Chvíle k odchodu.
"Musíme jít, Reme." V Siriově hlase je slyšet podtón smutku a bolesti, který překrývá soucit. Marně můžu v jeho hlase pátrat po tom vzrušení, které vždycky provázelo okamžiky jako tyto. Mohu ale jen hádat, co se stalo. Cítím, že se něco děje. Celé tyhle zatracené prázdniny zatím provází tenhle pocit a já v koutku mysli tuším, kdy to začalo. Tím, že o tom ale ani nemůžu přemýšlet, protože bych nedokázal odolat tomu pokušení někomu se svěřit, vždycky zatlačím tyhle myšlenky do pozadí. Jinak to nejde.
Jenže pak Sirius přišel v půlce noci zpátky, ztrhaný a s monoklem na oku, a mě nedalo jinak, než přemýšlet, co se mohlo stát. Další ráno byl zase hned pryč a to je nemožné ho - obzvlášť o prázdninách - dostat brzo z postele. Když jsem se zeptal Jamese, co se stalo, hned zledovatěl a s odseknutím změnil téma. Jednomu se hned nabídne, že to musí mít něco společného. A přesně z toho důvodu teď stojí Sirus ve dveřích sám, černá čupřina Jamesových vlasů není nikde poblíž k nalezení.
Zase trochu zamyšlený, ale konečně jednou nohou z myšlenek, přikývnu. S pohledem stále upřeným ven z okna se pomalu zvednu. I ten malý pohyb mě kvůli stále se blížícímu večeru stojí hodně energie. Nechci ani myslet na to, jak se budu cítit těsně před tím. Za ty roky se mi to už podařilo nějak odmyslet, přestože čím blíž jsem přeměně, tím je to těžší.
O pár minut později - celou tu dobu jsem jako ve snách - se zanoříme do poklidného zeleného bludiště stromů. K hluboké jeskyni daleko od všech vesniček roztroušených po okolí Dolu je to kus cesty a mě se zdá, jako bych byl v každém okamžiku unavenější, ale zároveň jako by ve mně bublala neutuchající záplava síly, kterou nedokážu nikdy ztratit. Nikdy si na tenhle pocit, ani na žádný jiný související s přeměnou, nezvyknu tak, jako si nikdo nikdy úplně nezvykne na osinu v zadku. Každý můj krok je čím dál těžší, takže ani nezaregistruju, kudy jdeme. Cítím, jak na mě Sirius vrhá ochranářské pohledy, ale celé to jde nějak mimo mě, jako bych byl v nějakém deliriu.
A najednou jsme tady. Ta černá díra, skrz naskrz dílo přírody, snad kromě malé cely, kterou tu někdo v dávných dobách zamřížoval, je pořád stejná, tak jako každé léto, které tu trávím přeměnou. Začíná se připozdívat a do hodiny vyjde měsíc. Vždycky to dokážu vycítit z mé vlčí části, protože ty věci se nikdy nemění.
Šílená bolest hlavy, jako by mi měla puknout, která se ale nikdy nepřiblíží té při přeměně.
Ten pocit v kostech, jako by se mi už měnily, přestože je ještě moc brzo a ony se nemění.
Psychicky cítím toho vlka ve mně, jak se drápe ven, přestože ještě není úplně čas. Vyje a nadává, netrpělivě čekajíc, až mu úplněk otevře dveře cely, ve které je normálně zavřený. Naštvaný, protože dvířka jsou jen milimetry od otevření, přesto se ještě neotevřou.
I ten pach, kterým jako by celá ta skála dýchala, se vůbec nezměnil. Těžký, protkaný vlhkostí a jakousi zatuchlinou s už skoro neznatelným pachem zaschlé krve. Uvnitř je podivně přítmí a to každým krokem i uběhnutou minutou sílí. Po pár okamžicích se před námi objeví zrezivělé kovové dveře vydávající nechutný skřípot, když je Sirius s trhnutím otevře. Uvnitř není nic než pár řetězů s pouty zaražených do zdi, tak prožranými rzí, že se skoro rozsypou v ruce, kdykoliv na ně někdo šáhne.
Sedneme si naproti sobě na zem a v ničím nerušeném tichu čekáme. Kdyby se moje smysly nezlepšily jako vždycky, po pár dalších, pomalu uplynulých minutách bych neviděl ani svou ruku těsně před obličejem. Takhle aspoň vidím pár nejasných obrysů, jako Siriovu postavu naproti sobě, nebo tmavě načervenalé, jako by krvavé, mříže ve dveřích. V tom na druhé straně jeskyně něco stříbrně zajiskří a celé moje tělo se napřímí.
Je čas.
Přes všechnu tu bolest, která se ke mně plazí, stejně jako paprsky měsíčního světla, ani nevím, jestli se Sirius už přeměnil. A za pár chvil mi to je úplně jedno. Ztracen v úmorné bolesti z přeměny pomalu ztrácím i svoje vědomí, přestože nějaká jeho část tu pořád je, takže se už musel přeměnit. Kosti se mi lámou a prodlužují, tělo mi chlupatí, zuby se zvětšují a špičatí. Přes to všechno to trvá jenom pár okamžiků, několik mrknutí oka a už tu na mém místě stojí vlkodlak. Krvelačná, žíznivá bestie s mýma jantarovýma očima. Já.
Nocí se ozve bolestné zavytí a v posledních paprscích luny schovávající se za mrakem se u vchodu do jeskyně zalesknou dvě tmavá stvoření. Dva přátelé. Pes a vlkodlak



Jenom stíny trvajícího přátelství.
Jeden chladný.
Druhý zoufalý.
Třetí v náruči bolestného prokletí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lux Lucy Lux | Web | 12. března 2014 v 21:01 | Reagovat

Ronnie, asi som oľutovala, že som ti spomenula Rema. Do you want to torn my heart? Ja ťa chcem zabiť v tejto chvíli! :-D Si to tak nádherne a mne-srdce-lámajúco napísala, že, že.. najradšej by som sa premiestnila k nemu a tiež ho objala :/ A tá báseň na konci... O_O  Ronnie, U R my killer!! :-D

2 Peťa Peťa | Web | 12. března 2014 v 21:04 | Reagovat

Pekná kapitola :-) píšeš rýchlo,počúvaj :-D aj názov je poetický :-P  :-D

3 Cornelie Cornelie | Web | 21. září 2014 v 21:59 | Reagovat

Skvělá povídka, zajimá mě jak to dopadne

4 symphonys symphonys | E-mail | 23. září 2014 v 15:54 | Reagovat

je to úžasné jsem napjatá jak to dopadne!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se