13. Kapitola - Nervozita stoupá

18. února 2014 v 19:09 | Ronnie Lybbler |  Neštěstí a přátelství
Ahoj.
Zaprvé, bych se chtěla omluvit, že pořád jsem nic nepřidávala, mám sice pár věcí rozepsaných, ale nemohla jsem se dokopat k tomu to dopsat. Navíc toho bylo poměrně dost do školy, takže asi tak. Mám teď prázky, takže se budu snažit něco napsat a dočíst Alegiant (kdo by si myslel, že to v angličtině není zas tak těžký?), ale s tím psaním to je - jak vidím - hodně nutný :D.
Taky bych se chtěla omluvit všem mým SB, že jsem v poslední době nechodila na jejich blogy a nekomentovala, jakmile budu mít v pohodě brýle, vrhnu se na to.
A teď ke kapitolce. Omlouvám se za to množství klišé a cliffhangerů. Je jich tam tolik, až je to snad vtipný.Opět psaný ze třetí osoby pohledu několika lidí (nemám tušení, jak jinak to napsat) a možná i divnější, než ta minulá kapitola. Někdy mám takový pocit, že psaní této povídky jde do kytek, ale o pár hodin později je ten pocit zase pryč. No, nejlepší rozhodně bude to konečně dopsat :D.
Přemýšlela jsem, jestli sem dát nějakou hranici a nakonec jsem se rozhodla takhle:dávám hranici 5-ti komentářů.Dokud tu nebude pět komentářů, nepřidám další kapitolu. Minulou kapitolu okomentoval jenom jeden človíček - kterýmu moc děkuju - ale četlo to víc lidí. Vůbec mi nevadí, kdy to bude pěti slovný, klidně pište i slohy na půl stránky, ale okkomentujte to prosím.
Užijte si tohle malinké dílko a jestli jste právě na horách, nebo budete psát nějakou písemku/zkoušeni, držím palce a ať to ve zdraví přežijete :).

Ať vás vždy doprovází inspirace.

Ronnie Lybbler





Pár vteřin na ni zíral, neschopen jakékoliv souvislé myšlenky. To, co řekla, bylo tak směšně jednoduché a neuvěřitelné, až to ani nemohla být pravda. V jeho hlavě bojovaly dva hlasy a on si nebyl jistý, který z nich má poslouchat. Zní tak vážně, že mě to přesvědčuje, ale tohle by přece Beatrice nikdy nemohla být. Musí se mýlit. Tím si ale nebyl tak jistý, ať se snažil přesvědčit sám sebe, jak jen mohl. Omotala si ho kolem prstu, a i když se už začínal rozplétat, měla na něj pořád nějaký vliv.
"Takže ty si myslíš, že mu někdo, že mu Beatrice, podstrkuje nějaký lektvar, který je podobný lektvaru lásky, ale není to lektvar lásky?" ujišťoval se, že dobře slyšel, když se mu podařilo si to aspoň trošku srovnat v myšlenkách. Přikývla. Chtěla možná říct něco dalšího, ale rozmyslela si to a zase zavřela pusu. To ale Sirius zaznamenal jen okrajově a úplně vypustil ze svého podvědomí. Snažil se vzpomenout si, jestli ji někdy viděl při něčem podezřelém, ale jediné co viděl, byly její uhrančivé, ledové a prázdné oči bez jakékoliv emoce dívající se na něj. Frustrovaně zavrtěl hlavou.
"Já nevím, co si o tom mám myslet, Lily. Já… myslím, že máš v něčem asi pravdu a věřím ti, že jsi něco viděla, ale to přece nemusí znamenat, že to byla ona." Snažil se jí opatrně vysvětlit. Její obličej zrudl jako rajské jablko a v jejích očích byly malé blesky.
"Ty si myslíš, že si to namýšlím, že?" řekla potichu, jak moc musela kontrolovat emoce, aby nevybublaly na povrch a ona pak neřekla něco, čeho by následně litovala. "Že hledám něco tam, kde nic není a zveličuju to. U Merlina, Siriusi, prober se! Ta holka si s tebou jenom hrála a hraje si s námi se všemi! Hraje si s Jamesem! A když ne ona, tak tu pořád někdo takový je. Skrývající se za maskou a spřádající plány, zatímco se nám směje, jak jsme pitomí! Tak prostě… Otevři oči." I když se snažila sebevíc, neovládla se a zařvala na něj. Ten pohled, který na ni vrhal, byl asi až moc a ona ho toužila přesvědčit celou svou duší. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Když je pochvíli zase otevřela, zabodávaly se do jeho bouřkových mraků jako blesky, i když tomu vůbec neodpovídal výraz její tváře.
"Otevři oči…" Zašeptala tak, že ji málem neslyšel, protože odklonila pohled. Cítil se najednou strašně trapně a nevěděl, co říct, jenom myslel na to, co řekla. Nemůže mít pravdu. I když James…. Nechtěl tu myšlenku ani dokončit, přestože to byl jeho nejlepší kamarád. Ten jediný hlas zadusil další slabší a pochybovačné hlásky v jeho hlavě, dřív, než mohl zjistit a uvědomit si, co říkají.
"Já je mám otevřený." Smutně pokývala hlavou. Zdálo se mu, že to i čekala, přestože z toho byla zklamaná. Jediné, co ho udivovalo, bylo to, že se nesnažila dál bojovat, protože další, co viděl, byla její vzdalující se záda v šeru pouličních lamp. Jen tu a tam se zaleskl pramínek jejích zářivých rudých vlasů, ani její kroky slyšet nebylo.
Beatrice opět vyhrála.

Ze zrcadla na něj zhlížel jeho vlastní nervózní obličej. Oříškové oči skryté za kulatými skly zářily očekáváním a jeho rty se vlnily v nesmazatelném úsměvu plného štěstí. Naposledy si projel rukou vlasy a otočil se k odchodu. Za posledních několik dní byl tohle první slunečný a ten zářící kus zlata na obloze se asi rozhodl ukázat, že je teď léto a má být teplo, ne bouřky a pošmourno. A on byl za to víc než jen vděčný, jelikož ho čekalo rande s Beatrice. Jen na to pomyslel, něco v jeho žaludku udělalo kotrmelec a nutilo ho usmívat se jako ještě větší idiot. Pořád ještě nemohl uvěřit, že jeho pozvání přijala.
Jak procházel prázdným domem, zastavil se v kuchyni pro jablko. Nemohl ani dospat rána, při představě dnešního dne, ale když se probudil, Sirius byl už - nebo ještě? - pryč a jeho rodiče ho brzo následovali. Ne že by mu to ale nějak vadilo, protože jen při myšlence na toho zrádce mu zmizel veselý úsměv z tváře a nahradilo ho čiré znechucení a nenávist, o které ani z části nevěděl, odkud se vzala. Jednoho dne tam prostě byla a rostla, nezávisle na něm.
Zatřásl hlavou, aby myšlenky na něj odplavaly někam do neznáma a vybavil si obličej Beatrice. Hluboké, jemně a nevinně modré, blonďaté vlasy poletující okolo celé hlavy a ten typ úsměvu, který se objevoval na její tváři jen zřídkakdy, ale vždycky rozzářil jeho duši. A byl zase v tom.
Hodiny nad krbem už ukazovaly, že má jenom půl hodiny, proto co nejrychleji snědl ono jablko a vydal se stále nervóznější na jejich schůzku.
Domovní dveře se za ním s prásknutím zabouchly a dům zůstal - ještě nadlouho - polapený v prázdnotě. Jak on se jenom nemohl dočkat!

"Lily, co je s tebou?" váhavý, ale starostlivý dívčí hlas pronikl její myslí a ona se zmateně probrala ze svého zasnění. Když se včera vrátila k Houstonovým, bylo už něco po jedenácté a všichni spali, jakkoliv to bylo divné. Nemohla ještě dlouho usnout, i když se snažila, jak se snažila a přehrávala si pořád dokola v hlavě svůj rozhovor se Siriusem.
Já je mám otevřený. Věděla, že je tu velká možnost, že jí nebude věřit, ale doufala, že by mohl. U Merlina, vždyť tady se přece jednalo o Jamese a ať už se mezi nimi stalo cokoliv, znal ho a záleželo mu na něm půlku života! S takovými myšlenkami zaspala až někdy v polovině noci a pořád sebou ve spánku házela.
Trochu ztěžka se usmála na Reynu, že se nic neděje. Nejenže byla unavená tělem, ale i její hlava nechtěla dneska nějak pracovat.
"Nic se neděje? Včera, když jsi přišla, mi to tak vůbec nepřipadalo." Přidala se k jejich rozhovoru Reyna, která doteď pouze seděla u stolu a nesoustředěně míchala hrnek s kávou. Lily po ní hodila trošku vystrašený pohled. Vůbec si totiž nevšimla, že by nespala, i když byla celou dobu skoro jako náměsíčná. A asi ani to ne.
"Vážně. Nic mi není, jenom jsem trochu unavená, to je všechno." Zpříma na ní pohlédla. Nesnášela, když musela lhát, ale tím, co se stalo včera, ztratila trochu odvahu to říct komukoliv jinému. Reyna jen povytáhla obočí, ale už nic neříkala a zase se vrátila k míchání své kávy. Celou kuchyni naplňovalo tíživé ticho, které ještě prohluboval tikot hodin, přestože toho všechny měly tolik na jazyku, ale nevěděly, jak to říct. Co se to s jejich přátelstvím jenom dělo? Strach byl silnější než víra, což nikdy nedělalo dobrotu.
Svět za okny kuchyně byl tak jinačí, tak čistší - přestože v hloubi prohnilý a krutý - že to bylo, jako by byly ve svém vlastním světě. Venku zpívali ptáci, hřálo slunce a lidé u vody se uvolněně smáli, ale i přes to ticho, co u nich zavládlo, nic z toho neslyšely, ani necítily.
Proto se zvuk, jak si Tracy pročistila hrdlo, rozléhal skoro jako rána z děla.
"Co chcete…" nikdy se ale nedozvěděly, co má na mysli, protože nejenom její hlas přerušil ticho. Zmateně na sebe pohlédly a do toho se dál rozléhalo cinkání zvonku, jak na něj někdo zuřivě a netrpělivě tlačil. Reyna už se zvedala, že tam půjde, ale Tracy ji mávnutím ruky zastavila.
"Já tam zajdu, klidně seďte." Měla takové tušení, kdo by tam mohl být, i když jí to připadalo strašně nepravděpodobné a zmatené. Uměla si dát dvě a dvě dohromady, i když žárlila. Což byla věc, kterou by si ani v životě nepřiznala, jelikož se bála. Bála se, že se zraní.
Byla už skoro u dveří, ale nedokázala vůbec rozeznat rozostřenou postavu stojící za hnědými dveřmi. Cítila i slyšela, jak ji holky následují, zvědavé a asi i zmatené, protože nikoho v tuhle dobu neočekávaly.
Dveře se s úplně neznatelným skřípnutím otevřely a odhalily povědomou postavu s hrouceným obličejem, jak přesto pevně stojí, s novu nalezeným odhodláním a vírou, která včera zmizela.


Znovu se netrpělivě podíval na hodinky na svém zápěstí. Za pár minut by už měla přijít, a přestože tu on sám čekal jenom chvíli, připadalo mu to jako skoro neuvěřitelná doba. Městečko poklidně klimbalo v slunečném prázdninovém odpoledni, voda ve fontáně za ním šuměla a padala, pořád dokola bez sebemenšího zaváhání, či potřeby zastavit. K tomu jako by do rytmu nervózně podupával nohou, aniž by si to uvědomoval. Ruce se mu potily - jak si po chvíli uvědomil - a nebylo to jenom z všude kolem panujícího vedra.
Dvě minuty.
Pohledem se rozlétl všude kolem, prohlížejíc si všechny lidi, kteří mířili na náměstíčko i z něj, jestli mezi nimi nezahlédne povědomý záblesk blonďatých vlasů. Nikde ale nebyla, přestože hledal opravdu pečlivě a moc lidí tu zrovna nebylo. Každým okamžikem byl čím dál nervóznější, neschopný uvolnit se a aspoň trochu se uklidnit.
Minuta.
Žaludek a vnitřnosti se mu stále více stahovaly, že se musel pomalu nutit i k dýchání. Srdce mu v hrudi divoce bušilo jako nějaký ptáček polapený v klícce, zuřivě se snažící dostat se ven, bez sebemenší naděje na úspěch, přece se ale nevzdávající.
Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, nutil se tím do klidu, který ovšem přicházel jenom po dlouhé době a po troškách, které stejně hned strávil strach a nejistota, jako nějakou jednohubku.
Bim-bam. Bim-bam. Bim-bam. Bim…
Zastavil se v nervózním přecházení kolem kašny sem a tam, rychlý pohled na kostelní věž i na jeho vlastní hodinky ho přesvědčil, že se neplete. Opravdu jsou tři. S nepříjemným pocitem zahnízděným někde na dně jeho břicha se opřel o okraj kašny. Světlý kámen ho příjemně chladil a těch pár kapek, které odlétly ze své trasy a přistály mu na krku, zádech a ve vlasech, mu v tom horku akorát pomohly, přestože je moc nevnímal. U Merlina, jak on si jen přál, aby se jeho nervy konečně aspoň trošku zklidnily a on byl schopný myslet i na něco jiného, než na tu svíravost a netrpělivost, doprovázenou třasem rukou, který se mu jen občas nepodařilo odvrátit. Zatím.
Přijde?
Otázka mu vybouchla v hlavě, jako když se roztrhne peřina a heboučké peří se rozletí všude do okolí, nepolapitelné a zalezlé všude okolo. Nemohl se zbavit toho pocitu děsu, který k němu ta myšlenka vyslala, stejně jako je skoro nemožné zbavit se všeho rozfoukaného peří, pokud neumíte kouzlit.
Až skoro panicky se chtěl přesvědčit o opaku a jeho oči opět pročesávaly dav, jeden obličej po druhém klidně i několikrát za sebou několik minut. Marně. Jako by ji nikdo nikdy neviděl, i když každý, kdo ji jen zahlédl, si ji okamžitě zapamatoval.
Musí. Slíbila to, napsala to v tom dopise.
Teď se mu ten okamžik, kdy četl ta slova napsaná jemným, elegantním rukopisem, zdál jako sen. Ale on to nebyl sen, přestože to tak vypadalo. Jako velice krásný sen obklopený nevnímatelnou temnotou. A poklepání na kapsu, kde se skrýval ten poklad, který ho přiměl k takové radosti, ho přesvědčilo, že to nebyl jenom výplod jeho roztoužené mysli, ale realita. Přesto nemohl zabránit tomu vtíravému hlásku ve své hlavě, aby šeptal.
Ale když ne…?
Nechtěl na to ani pomyslet, ale i tak to viděl před sebou stejně jasně, jako ranní slunce. Černý tunel se stříbřitými dýkami, každá se zařezávající čím dál hloub do něj, bezcitně a s chladným nezájmem. Už jen to jako by mu odstranilo všechny ostatní vjemy z těla, zanechávajíc ho naprosto prázdného.
"Přijde. Ona přijde." Zašeptal skoro neslyšně. Stejně ale nebyl, kdo by ho poslouchal.
Minuty dál plynuly, stejně nezadržitelně jako voda v řece nebo potoce a on se nemohl ubránit nutkání zvednout se a přecházet kolem, nedokázal tam jen tak stát. To světýlko naděje, když uviděl záblesk blonďatých vlasů, zhasínalo a znovu a znovu se rozsvěcelo, když ho uviděl znovu, jenže čím dál menší. A minuty plynuly. Spojovaly se do hodin a on tam pořád stál, přestože slunce už mířilo k západu, a rozhodoval se, jestli odejít.
S každým dalším úderem kostelního zvonu na pátou se přikláněl k něčemu jinému.

Bim. Ještě přijde.

Bam. Jak by mohla? Vykašlala se na mě.

Bim. Možná jenom zapomněla.

Bam. Jenom si z tebe vystřelila.

Bim. To by nikdy neudělala. Mám mě ráda.

Bam. Směje se za tvými zády.

Bim. Určitě se jí něco stalo.

Bam. Zůstala doma.

Bim. A….

Bam. Nepřijde…

Za očima mu začalo pálit, jako by se mu sami chtěly vytlačit z hlavy a musel několikrát mrknout, aby ten tlak aspoň trochu zmírnil. Tíha té skutečnosti mu na ramena dopadla jako těžká ruka jeho otce, když byl malý a něco provedlo. Nevěděl, co dělat. Proč nepřišla? Odpovědi nějakého hlásku v jeho hlavě mu nestačily, chtěl je slyšet z jejích úst, chtěl slyšet jen, že zapomněla, protože jinak by mu to strašně ublížilo.
Ale proč ne? Proč by nemohl za ní zajít?
S novu nalezeným odhodláním se vydal k jejímu domu, úplně zapomínajíc na poupě růže položené na okraji fontány. Aspoň, že dopadlo lépe, než její sestry rozpadnuté v prach.

"Ahoj, Tracy. Je tu Lily? Potřeboval bych s ní mluvit." Trochu se na ni pousmál, ale dál se roztěkaně snažil nahlédnout do domu. Zarazilo ji to. Přestože viděla, že Lily má oči jenom pro Jamese, neubránila se bodnutí bolesti a žárlivosti, až se musela zhluboka nadechnout. Což asi nemněla dělat, protože ten pach, co ji udeřil do nosu, byl skoro k neunesení, že se trochu rozkašlala. Ale na to, že smrděl, jako opilý, zněl až moc střízlivě.
"Jo, je tady. Co od ní potřebuješ?" Zdálo se jí to, nebo trochu znervózněl? Překročil z jednoho chodidla na druhé, což bylo pro ni tak známé gesto, že skoro zatajila dech. Ale jen skoro, za což se i tak nezapomněla vypeskovat.
"Můžeš ji sem zavolat? Potřeboval bych s ní mluvit o… něčem." Tušila, že to bude mít něco společného s včerejším večerem. Byla si tím i skoro úplně jistá, jenže nevěděla, jak přesně. Co před nimi Lily tak skrývala? Navenek ale jen přikývla a poodstoupila od dveří.
"Pojď dál, je uvnitř." Po chvilce zaváhání nakonec vstoupil dovnitř, a když procházel kolem ní, plíce se jí naplnily jeho vůní spáleného santalového dřeva pod tím vším čpavkovým alkoholovým odérem.
Zavřela dveře.



Naděje není úplně překryta.
Vítězství a prohry.
A zvony zvoní.
Odbíjí, kolik času zbývá.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lux Lucy Lux | Web | 18. února 2014 v 22:40 | Reagovat

Milá Ronnie,
na začiatku môjho komentáru (ktorý bude tak trochu obsiahlejší :-D ) by som sa Ti chcela najsamprv ospravedlniť za moju neaktivitu na tvojom blogu. Za dlhší čas som si v návale učenia, únavy a všetkého možného nevedela okrem svojho blogu nájsť čas aj pre ostatné blogy, síce som videla niekoľko tvojich nových kapitol na blogu, až dnes som sa dokopala k oživeniu poviedky a....
normálne dychtím po ďalšej kapitole! (akoby som ich dnes nemala dosť :-D) Strašne sa mi páči, ako dej oživila pomocou Beatrice.. ona je taká... Mrcha s veľkým M, ale predsa príťažlivý charakter... čo je v základe jej chovania? prečo je taká aká je? A čo sa týka ostatných, mám na teba jednu výčitku.. Ja viem, že sa dej musí (pre svoju dynamitiku a zaujímavosť :-D ) točiť okolo hlavných postáv, ale bola by som rada, ak by si tam niekam zaradila aj Remusa, lebo mi tam v deji dosť chýba... A čo sa týka tých vzťahov.. sama by som nikdy nepovedala, že takýto typ poviedky sa mi páči (teda aspoň pár častí zasadených do deja) plný konfliktov a psychyckých úvah (ja som teda prípad :-D )  ale dúfam, že sa to vyrieši (ako inak) čo iste však nebude také jednoduché :-D . A ešte niečo: tie veršíky na konci nemajú chybu...
Dúfam, že čoskoro pridáš novú kapitolu a by som sa mohla na ňu vrhnúť :-)
Lucy Lux :-)

P.S.: Vďaka za komentár na blogu :-)

2 Peťa Peťa | Web | 23. února 2014 v 17:24 | Reagovat

Tiež som k mojej kapitole mala len jeden komentár,ale odvtedy som nestihla napísať ďalšiu :-/ Chcem už,aby bol James normálny...dúfam,že už k tomu smeruje. Pre Lily to musí byť ťažké..konečne sa doňho zaľúbi a on ju už nechce...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se