12. Kapitola - Spojenectví?

28. ledna 2014 v 15:02 | Ronnie Lybbler |  Neštěstí a přátelství
Ahoj. Omlouvám se, že to trvalo opět tak dlouho, ale nemohla jsem se dokopat k tomu, to dopsat. Jsem sice teď doma, ale asi to znáte :). Lenost přehluší můzu a vy se začtete do dokonalý fanfition a je najednou večer a tak. To mě ale samozřejmně neomlouvá.
Tahle kapitola je takový skoro pokračování té předchozí (to pochopíte) a je skoro celá psaná ze třetí osoby pohledu Sirie a je to dost zaobírané jeho pocity. Věci začínají být temnější, i když ne moc, a je tu možná taková předzvěst převratu.
Moc doufám, že se vám bude zamlouvat a vy ji okomentujete. Minulou kapitolu komentovali jen dva lidé - za což vám strašně děkuju, vaše komenty mě hrozně potěšily - a já bych nerada dávala nějaký ultimátum v komentářích, protože vidím, že to čte víc než jen dva lidi. Takže zatím bez hranice, ale prosím okomentujte to, chtěla bych vědět, co si o téhle celé povídce myslíte a tak. navíc mě to i trochu nakopává, číst je :).
To bylo jen tak vedle a teď si už užijte tuhle kapitolu, která se mi zdá trošku divná, ale i tak... :)

Ronnie Lybbler






Nevěděl, kam míří. Opar adrenalinu a vzteku, který se mu proháněl v žilách a nutil ho jednat a nemyslet na důsledky, už byl dávno pryč a nahradila ho otupující bolest. Pořád nemohl uvěřit tomu, co se stalo, i když věděl, že to je pravda. Nemohl se přinutit věřit tomu, jakkoli očividné to bylo.
To všechno se ovšem nemohlo rovnat s naprostým vyčerpáním - psychickým, či fyzickým? - a s tím, jak ho bolelo oko, kam přistála Jamesova pěst.
James ho praštil. James, který mu byl po celé ty roky oporou a nejlepším přítelem, ho praštil. Další z neuvěřitelných skutečností v řadě.
Všechno se to dohromady mísilo a přelévalo a on byl zmatený a nejistý. Možná proto zamířil někam, kde ho nemohl nikdo najít, kde si myslel, že ho nemůže nikdo najít, aby se tam toulal a třeba trochu i usměrnil rozlítané myšlenky a uklidnil se.
Jak se procházel po různých cestičkách a pěšinkách, které mohl jen najít, slunce se blížilo k západu. Ptáci kolem něj zpívali a poletovali, listy v korunách stromů se pohupovaly v slabém vánku a jeho kroky někdy křupaly, ale někdy nebyly vůbec slyšet, jak šel. Ačkoliv si to nechtěl přiznat, měl pocit, jako by ho ty stromy chránily. Nikdy by se nesnížil k tomu, uvažovat jako jedna z těch dívek, naprosto ovlivněných a zamilovaných do postav z románů, proto ty pocity zatlačoval, co nejhlouběji do pozadí své mysli, naprosto je ignoroval. Nebylo to ani moc těžké, vzhledem k tomu, že se jeho myšleny ubíraly naprosto jiným směrem. Přesto ve chvílích jako tahle vyhledával bezpečí starobylých kmenů stromů, které dýchaly mnohem déle než on. Možná to byl pro něj nějaký instinkt zakořeněný dlouhým pobytem v Bradavicích a 'procházkách'v lese při měsíčku s vlkodlakem za zády, ale uklidňovalo ho to. Tedy, většinou. Jakousi ironií ho, právě když to potřeboval nejvíc, poklidná náruč stromů neuklidňovala, ba naopak. Nutila ho myslet na všechny ty okamžiky, které strávili všichni čtyři společně.
Nějak snadno se vzdáváš svého přátelství s Jamesem. Vždyť jste se pohádali tolikrát, že tohle se za pár let stane pouhopouhou historkou se smíchem se vyprávějící o Vánocích a oslavách. Ozýval se mu nějaký slabý hlásek v hlavě. Ani se nad ní nezarazil, nemusel nad tím ani moc přemýšlet. Ta myšlenka… Skrz naskrz pravdivá, ale přesto jako největší lež. On věděl, že tohle nebyla jen tak ledajaká hádka, která se hned zamete pod koberec. To jak se na něho James díval, s takovým pohrdáním a chladem a nenávistí… Věděl, že tohle se jen tak nespraví, přesto nějaká jeho část doufala, že to nemůže být pravda, po tolika letech se nemohl přece jen tak obrátit.
Frustrovaně zaryl prsty do země ještě vlhké po nedávných deštích. Svaly se mu napínaly, jak rval úponky trávy ze země a jeho pohled na nich spočíval. Někde daleko se ozýval smích dívek, ale on ho vnímal jen okrajově. Fascinovaně zíral na svoje ruce, ale přesto byl naprosto ztracený ve svých myšlenkách.
Pořád viděl, jak říká všechna ta slova, která změnila jeho pohled na svět, jak je plive jako jedovatý oheň.
Lily? Ta šprtka? S ní je konec.
Opřel se hlavou o kmen stromu, pod kterým seděl a zíral nahoru do toho zeleného nebe. Nikdy by nemohl spočítat, kolikrát se mu pokoušel vymluvit, aby za ní pořád lezl. Kolikrát se ho snažil podpořit a vyhrabat ho z absolutní frustrace hraničící až s depresí, když ho zase odmítla, nebo s někým začala chodit. To s ním pak bylo k nevydržení a on si jen přál, aby se do ní nikdy nezamiloval, nebo si našel někoho jiného. Všechny jeho pokusy ale vždy skončily neúspěchem. Buď vůbec nepřišel na to rande, nebo ho prostě odvolal. Za ty roky začal Evansovou nenávidět.
Teď bych ale dal nevím co, aby byl do ní zamilovaný, a snažil se získat si ji.
Neslyšel, že hlasy, které před chvílí zaslechl, se blíží. Na to byl moc otupělý a ztracený. Probral ho až slabý hlas, který k němu proplouval přes všechny myšlenky. Zaostřil před sebe pohled a uviděl, jak se k němu někdo sklání, nepoznal ale, o koho jde, protože mu slzy rozostřily vidění.
"Siriusi!" ozval se znovu, tentokrát jistěji a blíž. Konečně poznal, o koho jde.
"Tracy?" zeptal se slabě. Hned v zápětí si musel dát ruku přes oko, protože ta bolest byla prostě nesnesitelná. Cítil, jak ho tam něco štípe a jak mu oko vlhne, přestože se snažil ty proklaté slzy zadržet. Ani se ho nesnažil nechat otevřené, protože stejně nic neviděl.
Někdo si k němu kleknul a on v tom člověku poznal Tracy. Konečně se mu na ní podařilo zaostřit.
"Co se ti stalo?" zeptala se trochu vylekaně a natahovala se, aby mu odtáhla ruku od oka. Uškubnul.
"Ne. To… nic to není, neboj." Svůj už tak nepřesvědčivý projev zakončil úsměvem, který by nepřesvědčil nikoho, ani toho nejnaivnějšího člověka. Docílil akorát toho, že po něm Tracy šlehla naštvaným pohledem. S povzdechem pomalu odkryl rukou své oko a slyšel, jak zalapala po dechu. A nejenom ona.
Konečně si všimnul dvou dalších osob, které doteď postávaly opodál, ale teď přišli blíž. Lily a Reyna.
"U Merlina." Zaklela Lily s vyděšeným výrazem ve tváři a klekla si k němu z druhé strany. "Tohle není dobrý. Tohle není vůbec dobrý." Mumlala si pro sebe a přitom se mu snažila to oko aspoň trochu prohlédnout. Jak ho prohlížela, její výraz se měnil na pořád vyděšenější. A on se tomu strašně divil. To je tak vyděsí jedna modřina?
Kdyby se viděl, nikdy by ho něco takového nenapadlo.
Celé oko mu pokrývala velká modřina zbarvená do fialova, červena, zelena až skoro černa a to, co cítil, že ho tak štípe, byla krev, která mu vytékala z jednoho ze strupů, který tam nějakou záhadou zanechaly Jamesovi nehty. Jednoduše i pohled na to bolel.
"Musíš se ošetřit. A co nejdřív." Musel s Reynou souhlasit. Ta rána ho bolela jako čert a to už to bylo několik hodin, co ho uhodil, jenže tohle byl první okamžik, kdy začal tu bolest vnímat. A byl by radši, kdyby se to vůbec nestalo.
Jelikož u sebe nikdo z nich neměl nic na ošetření - kdo by předpovídal, že se něco stane - vydali se, co nejrychleji, k domu Houstonových, který jim byl nejblíže. Sirius si sedl na židli v kuchyni, zatímco Lily přinesla lékárničku a pro jistotu i kotlík s přísadami, protože ta rána vypadala opravdu zle.
Když mu paní Houstonová prohlížela tu ránu a dala mu k vypití tolik lektvarů, zbledl jako stěna. Po chvíli zase nabral normální barvu, ale nemohl se přestat divit, na co potřebuje tolik lektvarů - bylo jich přinejmenším deset. Osvětlil mu to až pohled do okna, ve kterém se jeho obličej odrážel jako v zrcadle. A přestal se divit, protože to, co viděl, a to už měl v sobě několik lektvarů, nebyl zrovna příjemný.
O chvíli později v něm zmizel i poslední lektvar a dívky ho pomalu zahrnovaly otázkami. Paní Houstonová šla vařit večeři, takže je vyhodila z kuchyně do obýváku, ale tam to bylo stejně pohodlnější.
"Takže, kdo ti to udělal? A neříkej, že ses jenom o něco narazil, protože to je naprostá blbost." Varovala ho chladným hlasem Tracy sedící přímo naproti němu, když se nadechoval k protestu. Hned sklapl a přemýšlel, kde začít. Věděl, že se nespokojí s ničím než s pravdou, přestože to byl dobrý lhář, tak nějak tušil, že by ho prokoukly. Přesto se nehodlal jen tak vzdát.
"To je těžký vysvětlit. Tím myslím…..." Povzdechl si. " Ok, jen mě někdo praštil pěstí. To je vše." Podíval se na ně štěněčím pohledem. Tracy se nadechovala k odpovědi, ale někdo ji předběhl. Reyna.
"Jasně, v jednom kuse vidím, jak někdo jde po ulici a dostane ránu pěstí." Trošku na něj vyjela. Dostalo se jí akorát překvapeného pohledu od Siriuse, jelikož byla citlivá a za všech okolností klidná dívka, tak trošku zasněná ve svém vlastním světě. Té malé chvilky překvapení v jeho tváři využila Lily, které došlo, že takhle z něj nic nedostanou. Navíc ji něco napadlo.
"Tak toho nechte. Sirie, zůstaneš na večeři?" obrátila se na něj s prosebným výrazem v očích, který neměl nic společného s tím, že by ji přitahoval. Bylo v tom něco jiného, ale on nemohl ani za nic rozpoznat co. Přesto přikývl. Momentálně neměl náladu se vrátit k Potterovým, přestože to byla jeho rodina. Chtěl co nejvíc oddálit ten okamžik, kdy se bude muset znova setkat s Jamesem.


Kráčel zrovna pomalu domů, když mu někdo položil na rameno ruku, až se lekl. Večeře a následně i lehké povídání s dívkami ho úplně přivedlo na jiné myšlenky. Každý večer ale jednou končí a on se musel vydat zpět domů. To už táhlo na devátou hodinu a od té doby uplynulo už hodně času, přesto tam ještě nebyl. Vlastně byl na opačné straně vesnice a snažil se svou cestu prodloužit, co nejvíc. Myslel si, že teď tu nikdo nebude, aby se mohl ponořit do svých myšlenek, což taky udělal, proto jeho úlek byl ještě větší.
Otočil se a uviděl menší postavu se zrzavým závojem na hlavě. Lily? Nervózně se na něj dívala, kousající si ret a on k ní vyslal zmatený a tázavý pohled. Zhluboka se nadechla a rozhodně ze sebe vypravila něco, co zadržovala už dlouho a vrtalo jí hlavou.
"To nebyl jen tak někdo, kdo tě praštil, že?" začala opatrně, dívající se mu do očí. Neuhnul pohledem a po nějaké době přikývl, sám nevěděl proč. Důvěřoval jí? To opravdu netušil.
"Nebyl to jen tak někdo a já myslím, že tušíš, kdo to byl." Podíval se jí zpříma do očí. Ani nevěděl, kde se v něm ta jistota vzala, prostě to tak cítil.
"James." Zašeptala. Nevyvrátil jí to, jen sebou trošku škubnul, při zvuku jeho jména. Jakkoli strašně zněla, byla to realita. Krutá, ale pravdivá. Vypadalo, že chce říct ještě něco, ale nemohla se odhodlat ty slova vypustit z pusy. Tohle byl sice další důkaz, podporující její teorii, ale taky se mohla splést a podporovat svoje myšlenky věcmi, které si domyslela. Nevěděla, jestli se mu s tím může svěřit a asi čekala moc dlouho, protože ji z jejích myšlenek vyrušil jeho hlas.
"Hele, já už radši půjdu, jestli nemáš něco dalšího, co bys chtěla potvrdit, nebo vyvrátit." Jeho hlas na konci věty získal trochu zašklebený, jako by bolestný, podtón. "Tak dobrou, Evansová." S tím se otočil a měl se k odchodu. Ušel jenom pár kroků, když ho znova zastavila.
"Myslím, že je tu něco, co bys měl vědět. Teorie, ale přesto možná pravdivá." Její hlas se slabě rozléhal a zněl trošku nejistě, když se ale otočil, její obličej nevyzařoval žádnou nejistotu. Oči jí slabě žhnuly a měly odhodlaný a důvěřivý lesk.
Přikývl. Věděl, že to bude něco důležitého.


To, že něco prolétlo skrz domovní dveře a přistálo na podlaze, věděla moc dobře. Zmateně se šla podívat, co to může být, protože kdo by jí něco posílal ne po sově? Seběhla krátké schody dolů a prošla chladnou, temnou a trochu zaprášenou halou. Mohla sice několika kouzly odprášit celý dům, ale to jí bylo jedno. Stejně se zdržovala pouze v místnostech nahoře, které i přes svou svítivou a veselou barvu stěn, působily strašně chladným dojmem. O celém zbytku domu raději nemluvě.
Její rázné, ale elegantní kroky se rozléhaly celou halou a ona v proužku světla vnikajícím dovnitř skrz malé okýnko ve dveřích mohla rozeznat stříbřitě se lesknoucí pergamen. S trochu tázavým výrazem se pro něj sehnula, její červeně nalakované prsty se obkroužily kolem toho vzkazu a jedním rychlým pohybem ho otevřely. Její oči přeskakovaly z řádku na řádek a její ústa se roztahovala do čím dál většího úšklebku, plného krutého veselí. Pomalu se otočila a zmizela do tmy domu, vzkaz v jedné ruce a s plány v hlavě. V jedné z místností, kterou používala, jako svou pracovnu se natáhla pro pergamen a brko, namočila brko do inkoustu a začala rychle sepisovat odpověď, velice kladnou.
Poté co inkoust uschl, mávla hůlkou a dopis se pomalu vytratil, směrujíc najít svého příjemce. Obličej jí křížil pořád ten stejný úšklebek a ona byla celou svou bytostí ráda, že jí všechno dál vychází. Po několika minutách se opět odvrátila od okna a jedním mávnutím zhasla všechna světla, jen to měsíční svítilo na otevřený dopis na jejím stole a ozařovalo elegantní černou linku jeho písma. A přitom věděla své.
Věděla, že někde v té tmě si právě jeden chlapec čte její odpověď a třese se v nervózním čekání na jejich sraz.
Sraz, na který nemínila přijít.


Kalí se průzračnost života.
Dohody, důvěra,
Vzniká a zaniká.
Osud kartami zamíchá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťa Peťa | Web | 28. ledna 2014 v 20:49 | Reagovat

No je to také všelijaké :-) dúfam,že sa udobria a to,že Lily nazýva šprtkou sa mi ani trochu nepáči -_-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se