11. Kapitola - Konce a začátky

8. ledna 2014 v 16:04 | Ronnie Lybbler |  Neštěstí a přátelství
Ahoj. Chtěla bych tuhle povídku co nejdřív dokončit (mám takový dojem, že jsem to už někdy psala,ale nevadí :D) takže jsem konečně dopsala další kapitolu. Začíná to být takové temnější a smutnější, ale bude hůř, řekla bych :). Ale už se to rozjíždí (A/N:tímto se všem omlouvám, že tu postavu vykresluji, jako naprostého záporáka, kterým není!). Taky je to teď i z více pohledů, protože to jinak napsat nejde :D. To by bylo asi tak všechno, takže si užijte kapitolku a držte mi palce v psaní další, budu to potřebovat.
Jinak je to asi nejdelší kapitola (zatím).

Ronnie Lybbler

Věnování: Pro všechny, expecialy pro .Putta, Snapeova, Maysie a Lucy Lux :).







Netuším, co se to v poslední době se mnou děje. Začínám být tak strašně podezřívavá, až je to divný. Na chvíli zastaví v psaní a pohlédne z okna na opět se stahující mraky na nebi, halící slunce do závoje z šedi. Třídí si myšlenky a pak je surově nechává dopadat na papír lesknoucí se ve zbytcích zmírající záře slunce.
Možná za to může Beatrice. Nevím. Ale připadá mi, že od té doby, co přišla, se všichni chovají jinak. James se chová jinak. Jsou jí tak naprosto okouzlení, že je to až nepřirozené. Jak by v tom něco bylo, něco kouzelného, ale naprosto netuším co. Nápoj lásky? Nějaké kouzlo? Procházela jsem snad všechny knihy a nenašla jsem nic. Vůbec nic. Tak jak je možné, že se tohle děje? Co v tom může být? Nejhorší na tom asi je to, že mi nikdo nebude věřit. Jsem snad jenom paranoidní? Co když na tom ale něco opravdu je? Já opravdu netuším. Nikomu jinému na ní nepřipadá cokoliv divného. Takže co když je problém jenom ve mně? V mé nedůvěřivosti? Vážně netuším. Ale….
Nenávidím ji.
To vím jistě.
Lily

Poslední slova na papíře zářila strašlivě jasně. Dvě prachobyčejná slova, která přesně vystihovala její pocity. Sama o sobě ale prázdná, jako skleněná jeskyně. Zvedla oči od otevřeného deníku a znovu pohlédla z okna. Do té doby si toho nevšimla, ale začalo pršet. Kapky tvrdě dopadaly na okenní tabulky, rozplácávaly se o zem, o střechy domů i o skloněné hlavy osob pádících se schovat do sucha. Koutkem oka zahlédla někoho povědomého. Navzdory dešti se smál a šel jen trochu rychleji než normálně. Srdce jí začalo bít o trochu prudčeji a to jenom kvůli němu. Doprovázel ho i Sirius a právě divoce gestikuloval rukama a klátil se smíchy. Jak houstl déšť a oni se vzdalovali, bylo je čím dál míň vidět. Musela se nad tím ale pousmát. V posledních dnech byla vzácnost vidět na jeho tváři úsměv - natož smích - když se bavil s někým z nich. Nechtěla na to ale myslet a proto byla ráda, když ji z myšlenek vyrušilo lehké zaklepání na dveře.

*****
Konečně přestalo pršet a mraky se trochu rozestoupily. Dostatečně na to, aby měsíční světlo dokázalo proniknout z jejich zajetí, ale málo na to, aby převzalo vládu nad nebem i nad tmou. Blížil se úplněk, ale to bylo to poslední, na co stín krčící se mimo záři měsíce myslel. Nedělal si ani starost z toho, že by někdo mohl ve zvlhlé zemi najít otisky nohou, jedno jednoduché kouzlo je zakryje. Už to byla asi hodina, co zhaslo poslední světlo v domě a ona se rozhodla, že se konečně může vydat dovnitř. Okno v jeho pokoji bylo otevřené. Pojistila se, aby to vypadalo, že je zavřené.
Kouzlem se během několika vteřin dostala nahoru a s nejvyšší opatrností otevřela ono okno a vlezla potichu dovnitř. Ocitla se v prostorné místnosti se dvěma postelemi a neuvěřitelným nepořádkem všude po zemi. Kupodivu nad tím ale ani nenakrčila nos. Prostě pokračovala jistě jako párkrát předtím dál k jedné z těch postelí, té, na které spal hnědovlasý mladík.
"Somnum et vigiliamparumper, amicusmagilitatum." zašeptal jemný hlas a s mladíkem se stalo něco nevídaného. Aspoň ve 'světlé' magii ne. Mladík otevřel oči a posadil se, jinak bylo jeho tělo jako při spánku uvolněné a klidné. Ze záhybů látky tmavé jako stíny se vynořila bledá ruka s průhlednou lahvičkou. Jak na ni dopadlo trochu měsíčních paprsků, obsah flakonku se jemně třpytil. Jeho barva byla jemná, ale pro noční stíny příliš ostrá a křiklavá, aby nebyla nápadná. Flakonek sám o sobě do okolní scenérie dokonale zapadal. Chladný a prázdný, stejně jako srdce osoby, které patřil. A za chvíli se opravdu stane zase tím flakonkem, který většinou jenom ležel v krabici na poličce a prášilo se na něj. Prázdný, chladný a sám.
Vyzáblá, očividně ženská ruka se přiblížila k jeho ústům a vložila do nich hrdlo odzátkované nádobky.
"Pij." Zašeptala, že ji nebylo skoro slyšet. On ji však pod vlivem kletby slyšel dokonale a hned uposlechl. Pil. Pil až do dna, které bylo protentokráte proklatě hluboko.
V ten okamžik se mu zastřely všechny smysly, kletba pominula a on se sesul zpět do postele. To už tam ale nestála a všechno bylo jako předtím. Jen pootevřené okno a cípek jejího stínu v zahradě dával dojem, že tu někdo byl. A i ten za chvíli zmizel.
*****
Další den vykouklo slunce, proto se dívky rozhodly, že půjdou někam ven. Jen tak se projít a povídat si, uvolnit se. Na chvíli chtěly prostě zapomenout na ty svíravé, drásavé a zároveň prázdné pocity na srdci i na duši. Zapomenout na události poslední doby a vypnout, konečně se zase od srdce smát. Plány a doufání je jedna věc, ale realita je většinou krutě zhatí.
Neplánovaly jít zrovna tou cestou. Důl byl ale vcelku malý a Tracy ho znala jako své boty, proto se nebály, že se ztratí. Aspoň ve městě ne. Zahnuly za roh a ocitly se v jedné z menších uliček skoro na kraji. Většina domů byla neobydlená, až na jeden. A zrovna on byl to poslední místo, kam se chtěly dostat.
Okamžitě jim zmrzly úsměvy na rtech, když to uviděly. A Tracy zbledla. Nebylo jasné, jestli vztekem, nebo bolestí, ale možná spíš obojím. Před tím jediným domem stál Sirius a usmíval se na dívku před ním svým flirtovným úsměvem. Na Beatrice. Pro Tracy to bylo jako kůl do srdce. Netušila totiž, kam až její city k němu sahají. Vzápětí nad tím musela zavrtět hlavou. Je to přece jen kamarád, nic víc. Přesto ale byla pořád lehce rozhozená.
"Prosím, pojďme pryč." Skoro zašeptala. Nechtěla, aby si jich všimli a dívky to asi chápaly. Nebo měly jiné důvody, proč tudy nechtěly jít, ale otočily se a odešly. Byly už několik domů od té ulice, když se Reyna zeptala na něco, co jí trošku vrtalo hlavou.
"Tobě na něm hodně záleží, Tracy, že." Nebyla to otázka, pouhé konstatování. Prachobyčejná věta, ale po vyslovení nebyla tak obyčejná. Tracy se dívala kamkoliv, jen ne holkám do očí a nakonec její pohled ukotvil na zemi. Najednou byla strašně nervózní, což nebylo něco, co by projevovala nějak často.
"Jo, záleží mi na něm, ale je to jenom….. kamarád." Konec té věty i jí zněl strašně falešně a lživě. Nevěřila, že je to jen kamarád, ale zároveň nevěřila, že ho miluje. Nevěděla, co cítí a to jí dost iritovalo.
"Nemyslím si. Na začátku prázdnin ses na něj tak divně koukala a on po tobě taky pokukoval. Jenže…." Začala trošku zprudka Lily, jenže větu nedopověděla. Do řeči jí skočila už trochu nazlobená Tracy.
"Jenže pak přišla ta nána Beatrice a on hned začal pokukovat po ní. A nevšimla jsem si, že by se na mě někdy díval." Přes obličej jí přelétl stín smutku a bolesti, který však hned zahnalo sluníčko v podobě její masky. "Ale nebavme se už o tom, nechci na to myslet." Odmítla rázně a dívky po chvíli přikývly. Bavit se teď o klucích bylo dost špatné téma. Nakonec pokračovaly v cestě a zatočily směrem k lesu. Tak aspoň nevěděly, kdo míří směrem, kterým přišly. A to jim aspoň pro to jedno slunečné odpoledne ušetřilo plno starostí a nejistoty. Nebo jenom jedné z nich? Merlin ví.
*****
James kráčel sám uličkou a v jedné ruce držel kytici velkých fialových mečíků, narůžovělých muškátů a bílých orchidejí. Ten nápad dostal hned, jak ráno vstal. Nevěděl proč, naprosto se nechal unést svými city, ale natrhal malou kytičku, upravil se a vyrazil jako by hnaný nějakou nezadržitelnou silou na druhou stranu Dolu. Už to bylo jen pár kroků a ocitne se na dohled tomu domu, kde byla jeho 'láska', když uviděl výjev před sebou. V mozku mu najednou trošku přeskočilo, oči mu zčervenaly žárlivostí, ale přesto udržoval dál svoje tempo chůze. Došel až k nim. K svému nejlepšímu příteli, který právě flirtoval s důvodem, proč sem přišel. S dívkou, za kterou ho to pořádně hnalo. S Beatrice.
"Ahoj, Beatrice. Siriusi." Ta jízlivost a skoro nenávist v hlase, když vyslovoval jeho jméno, se nedala popřít. Sirius se na něj překvapeně podíval. Myslel si, že se mu to jenom zdálo, nebo v to spíš hodně doufal.
"Ahoj, Jamesi." Usmála se na něj. "Tak se měj, Sirie. A ještě jednou promiň." Trochu omluvně se pousmála. Dobrá herečka.
"Ahoj." Víc říct nestihl. Dveře od jejího domku se s prásknutím zavřely a ona zmizela v patře. A v ten okamžik se k němu James otočil.
"Co jsi jí chtěl?" zájem ani nemusel předstírat, ovšem Sirius měl dojem, že v jeho hlase slyší takový divný podtón. Podtón, který používal jenom, když byl v blízkosti Snape. Bylo to nanejvýš divné, ale on nad tím jenom pokrčil rameny.
"Nic. Jenom jsem se ptal, jestli by s náma nechtěla zase někdy někam jít, můžeš být v klidu. Proč?" zeptal se s lehkým, skoro ležérním, nezájmem. Přitom si vůbec nevšiml jeho reakce.
"To ti může být jedno." Tak teď už byl zmatený úplně. Nechápal, co se to s ním děje, že se chová takhle.
"Co se stalo, Jamesi?" zeptal se na to, co mu vrtalo hlavou. A to neměl dělat. James, který se už měl k odchodu, se nasupeně otočil zpátky a Siriusovi div nevypadly oči z důlků. Tolik nenávisti a tu skoro šílenost v jeho očích a obličeji nikdy neviděl a trochu to s ním otřáslo. I přes to ale zůstával Jamesův hlas ledově klidný. Což bylo mnohem horší, než kdyby křičel.
"Co se stalo? Já ti řeknu co. Ty tady normálně svádíš holku, která se líbí. To se děje! Ale na tom tobě přece nikdy nezáleželo, že? Pro tebe je důležitá ona. Stejně bys ji pak za pár dnů odkopl." Zašklebil se. Sirius se divil ještě víc.
"Beatrice? Tobě se líbí Beatrice?! To je fór, brácho. A co Lily…." Byla to absurdní situace. Nikdy by si nemyslel, že by se mu mohla líbit Beatrice, když celé roky básnil o Lily a ona pomalu začínala reagovat na to, jaká opravdu je, ne za jakého ho měla.
"Lily? Ta šprtka? S ní je konec. Celý ty roky se po mě vozila a já jí při tom miloval. Ale s tím je už konec." V tomhle měl pravdu. Sirius toho byl nesčetněkrát svědkem a taky svědkem toho, jaký byl potom James. Vadila mu, to musel přiznat. Ale když si to tak uvědomil, byla mu mnohem milejší než Beatrice. A nebylo to jen tím, že znal Jamese jako bratra a věděl, že dělá strašnou chybu. Něco kolem Beatrice bylo. Někoho mu strašně připomínala. A taky měl takové nutkání Lily chránit, i přes to všechno.
"Šprtka? Tys jí takhle nikdy nenazval. To ti je ta mrcha milejší než…." Nedopověděl. Něco mu totiž přelítlo přes obličej a zasáhlo přímo do oka. Oslepilo ho to a pod tou ránou se trošku zakymácel. Tím druhým okem stačil jenom spatřit Jamese, jak odchází a visí za ním slova, potvrzující to, čeho se tolik bál.
"Nikdy jí tak neříkej, Blacku."
A on tam jen bezmocně stál, držíc se za oko a věděl, že tohle znamená konec jejich přátelství. Na jak dlouho nevěděl, ale tušil, že tohle jen tak brzo nebude.
Ale jedno si uvědomil a už mu to nepřipadalo tak divné jako předtím. Ten podtón používal, jenom když ho viděl s Lily.
Za stíny okna se krutě a potěšeně usmála. Může už skoro začít slavit. Konečně jí něco vyšlo a ona byla radostí bez sebe. Jenže na oslavy bylo brzo. Teď si alespoň vychutnávala pohled na zdrceného Siriuse a jeho monokl. Ani si nevšimla kytice, kterou James nevědomky odhodil na její zahradu. Nevšimla si, jak rychle zvadla, přestože by neměla. A nevšiml si jí ani Sirius. O pár hodin později se rozpadla na černo-šedý prach, který rozfoukal vítr. A už ji nikdy nikdo nenašel.
Tohle je jenom začátek.........



Střep krvavý mezi ně zaklínila.
Vidí. Slyší.
No necítí se.
Prázdné místo pobolívá……



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 .Putta .Putta | Web | 13. ledna 2014 v 21:16 | Reagovat

Tak toto je první kapitola, kterou jsem z této tvé povídky přečetla a wow.. moc se mi líbí jak píšeš..
Staršně mě překvapilo, že si mi povídku věnovala ( samozřejmě i dalším blogerům) ale proč mě? To se mi ještě nestalo.. Díky :-D

2 .Putta .Putta | Web | 13. ledna 2014 v 21:16 | Reagovat

Jo a napadlo mě, jestli bys nechtěla spřátelit blogy? Dej mi vědět. :)

3 Peťa Peťa | Web | 17. ledna 2014 v 19:13 | Reagovat

No tak bude to ešte zaujímavé..mrcha jedna...

4 Asnazu Asnazu | Web | 15. března 2014 v 18:46 | Reagovat

teda jsem jako na trní...co z toho bude? jsem zvědavá, čekala jsem něco takového, no jsem zvědavá, kdy to z Jamese vymlátí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se