Jmelí

25. prosince 2013 v 19:13 | Ronnie Lybbler |  Jednorázovky
Ahoj :)
Tady máte takový malý "po vánoční" dárek ode mně. Povídka, která měla spatřit světlo světa už včera, ale nějak to nestihla, aneb Jmelí. Moc doufám, že se vám bude líbit a užijete si její čtení a pomůže vám cítit se ještě líp :). Pusťte si k tomu nějakou sladkou písničku, kterou máte opravdu rádi. Pár jich je kdyžtak pod článkem, i když nevím, jestli se vám vůbec budou líbit :). Je to jen na rychlo sehnaný, tak berte ohled :). Jo, a je to na dvě části, protože se mi to nevlezlo do jednoho článku :).
Jinak mám teď o prázdninách trochu překopat blog, ale nic závratného. Doufám, že se vám to bude líbit.
Užijte si pokojně tyto nádherné svátky, doufám, že jste dostali všechno, co jste chtěli, a udělaly vám ty dárky radost, přeju vám prostě šťastné a veselé Vánoce :).

Merry Christmas!

Ronnie Lybbler











Christina Perri - Distance


Justin Bieber - Mistletoe




Coldplay - Atlas


Elliott Smith - Say yes







Nesnáším tě! Zmiz mi navždy z očí, já už tě nechci vidět! Slova kolem něj rezonovala, promítala se mu do zmateného mozku, ale on ne a ne je pochopit. Natolik byl okouzlen její krásou a sebevědomý, že se tahle… tahle zvrácenost štěstí nemůže stát. Mezitím zmizela za rohem. Jen záblesk pramínku vlasů ve světle lampy mu napověděl, kam běžela. Bylo zbytečné za ní volat. Tak proč se jeho hlas ozýval a jeho ústa se tvarovala na slově jejího jména? Proč ho jeho nohy vedly za ní? Bludiště chodeb se stálo až neskutečně dlouhé. Kdyby ho teď někdo myslel by si, že se přinejmenším zbláznil. Ale on se nezbláznil, jen změnil. Ona ho změnila. Tak moc, až se i on bál, co se s ním děje.
Tenhle pocit neznal. Tu bolest, která vystřídala pocit naprostého štěstí. A ani ho nechtěl znát, nechtěl ji cítit.
V další chodbě se zastavil. Divil se sám sobě, jak se to najednou chová. Z části bolestný výraz, tak nezvyklý pro ostatní vystřídala maska pohody, kterou znali všichni. Odsunul myšlenky do pozadí a snažil se je co nejvíce ignorovat. Pomohlo mu taky to, že se z vedlejší chodby vynořily dvě blondýnky. Vysoké, vyvinuté na těch správných místech, prostě krásné.
"Dobré odpoledne, dámy." Zavolal na ně svým chraptivým, svůdným hlasem. Jen se zasmály.
Netušil, že ho pozorují dvě zářivě modré oči. Neviděl zklamaný, ale i znechucený výraz, který se jí zračil v očích. Nezměnil se.

Trochu rozhozený se probudil. Stále ještě ležíc v posteli na ten sen pořád myslel. Nebo spíš na ni? Už to bylo dlouho, co se naposled viděli, několik let, tak proč zrovna teď? Myslel si, že zapomněl, ale zmýlil se. Tak jako jeho mladší verze před několika lety, ani teď se nedokázal dívat pravdě do očí. Tak jako on zahnal myšlenky na ni a radši rychle vlezl do sprchy. Byl sice Štědrý den, ale musel do práce. Jeho klid nastane až večer. Těšil se, až usednou s Jamesem, Lily a jeho malým kmotřencem Harrym a Remusem ke stolu. Tyhle malé okamžiky štěstí vždycky prozářily tuhle už tak dost temnou dobu a naplnily ho hřejivou radostí a úsměvem. A taky láskou, i když Sirius Black na lásku nikdy moc nevěřil.

S hlasitým prásknutím se přemístil do zapadlé Londýnské uličky celkem daleko od ministerstva kouzel. Mohl se k němu přemístit blíž, nebo rovnou dovnitř, ale měl ještě dost času, takže si cestu prodloužil přes náměstí. Houfy lidí se tlačili u malých krámků s nejrůznějšími vánočními věcmi, uprostřed stál velký osvícený vánoční strom a vůně punče a pražených kaštanů se vznášela všude kolem něj. A na to všechno se snášely jemné sněhové vločky, které sice studily, ale nádherně vykrášlovaly už tak nádhernou atmosféru Vánoc. Byla to mudlovská zábava a tradice takto chodit po trzích, ale své kouzlo to mělo. Navíc neměl dárek pro Lily a věřil, že se jí něco odtud bude určitě líbit.
V jednom z krámků konečně našel, co hledal. Za ta léta, co znal Lily a ta jeho rozmáchlý seznam holek, se ho už několikrát pokusila dotáhnout někam ven, aby se už naučil platit s mudlovskými penězi. A to snažení bylo úspěšné. Další okamžiky už tak úspěšné nebyly. I když záleží na tom, jak se to vezme.
Jak se otáčel, nevšiml si, že za ním někdo stojí. Plnou silou to do té křehké dívky napálil, až by spadla na zem, kdyby ji v čas nezachytil a nepostavil na nohy.
"Au, málem jsi mě shodil!" nadávala, když se oprašovala. Ani nepohlédla vzhůru, takže nevěděla, kdo je. I on mohl vidět jenom temeno její hlavy, kterou zakrývala sněhem jako by pocukrovaná pletená čepice.
"Promiň, ale chytil jsem tě." Pravil s klidem. Zdála se mu celkem roztomilá, i když nesmírně drzá. To poprvé vzhlédla a podívala se, kdo to je. Výraz tváře se jí změnil tak rychle, že to bylo až nepostřehnutelné. Z omluvného na nevěřícný a na úplně uzavřený a nervózní. S koktavou omluvou zmizela v davu a Sirius nestačil říct ani slovo. Ten obličej si ale zapamatoval.
Někoho mu totiž připomínala. Možná to byla těma modrýma očima, nebo úsměvným obličejem s ďolíčky.
Znal ji.
Ale ani za Boha si nemohl vzpomenout.

Po celé Velké síni bylo rozmístěno tisíce ozdob, svíček a několik obřích stromů stojících po stranách. Z kouzelného stropu se snášel sníh ve vločkách, ale zmizel ještě než stačil dopadnout. Uprostřed stál jediný stůl dost velký pro všechny, co zůstali na hradě přes svátky. Profesoři i studenti si sedli pospolu a pro jednou odložili všechny spory a smáli se.
Večeře uběhla rychle. Pomalu se vydali do svých kolejí, ale on zamířil někam jinam, když viděl, jak zahýbá za roh, pryč od Nebelvírské věže. V ty okamžiky se chovala, jako člověk, který má co skrývat. Nebo utíká, sám se schovává. Paradoxně to bylo právě před ním, ale to on nevěděl. Po nějaké době, kdy si myslela, že ji nikdo nepronásleduje, přidala do krku a přestala se schovávat. Ale on se za ní plížil dál.
Šli pomalu přes půlku hradu, nahoru a dolů, ale nezastavovali. Už to chtěl vzdát, když zabočila do jedné z méně osvětlených chodeb a zastavila se před jedním oknem, do něhož si po chvíli i sedla. Pozoroval ji ze stínů na druhé straně chodby a ona pozorovala jemně padajíc sníh za okny. Světla hradu ozařovala jenom část pozemku, ale dodávala mu krásu. Sníh se v tom měkkém oranžovém světle třpytil a dodával i příjemný pocit tepla. Bradavice byly kouzelné za jakéhokoliv období, ale v zimě vynikla jejich krása ještě víc. Neporušený sníh se táhl kilometry daleko a jemně překrýval úplně všechno od jezera až po jako by pocukrované špičky stromů v Zapovězeném lese. Nevinná krása by vypadala přesně takhle.
Bohužel byla ale příšerná zima a kamenné zdi hradu moc nepomáhaly, aby uvnitř tolik nebyla, takže na něho po chvíli přišla. Jestli byla v tom okně ztělesněním klidu a míru, teď by se pod jejím zuřivým pohledem zmenšil každý. Než se na něj ale stačila rozkřičet, stalo se něco skoro nevídaného.
"Promiň, nechtěl jsem tě špehovat." Řekl Sirius. To ji úplně paralyzovalo, že jenom na prázdno otevírala a zavírala pusu v němém překvapení. To mu dalo šanci přiblížit se k ní. Až těsně k ní. Začal sklánět hlavu, ale to už aspoň z části našla svůj ztracený hlas.
"C-co to dě…děláš?" téměř nemohla mluvit a prudce dýchala. Rozšířenými zorničkami mu hleděla do bouřkových očí a nemohla se odtrhnout.
"Jmelí. Máš nad hlavou jmelí." Tiše zašeptal, těsně než se jejich rty setkaly. Ten pocit byl úžasný, ale on ho nemohl pořádně zachytit, aspoň ne v plné míře. Hned se totiž odtrhla a odběhla pryč.
"Něco jsem ti včera řekla, nepamatuješ?"

Celý zbytek dne na ni myslel, na tu neznámou dívku z náměstí. Vybavoval se mu ale společně s ní i obličej jedné osoby, která mu v ten den nedala pokoj ani ve snech. Jenže mu pořád něco unikalo, nedocházelo. Byl proto strašně rád, když mohl hned po konci směny vypadnout. Ta roztržitost by už totiž jenom napáchala nějaké škody, myslel si. Vlastně ne, věděl.
Doma jenom zabalil dárky a přemístil se k Potterům. On to vlastně nebyl domov v tom pravém slova smyslu, uvědomil si, jako už mnohokrát. Jen tu jedl a spal, i když někdy ani to ne. Ty myšlenky ho ale hned zase opustily, protože se musel přemístit.
Po překonání všech ochranných kouzel zazvonil na zvonek hned vedle dveří. Skoro okamžitě mu otevřel dveře jeho nejlepší přítel James Potter. Brýle měl jako vždycky trochu nakřivo a spod nich koukaly na svět dvě oříškové oči dnes a denně se smějící na svého syna i na všechny okolo.
"Siriusi! Pojď dovnitř, Harry se už na tebe těšil." Poplácal ho po zádech a mezitím se za nimi zavřely těžké vchodové dveře.
"Taky tě rád vidím, Paroháči." Pravil se širokým úsměvem. Zatímco si sundával kabát a věšel si ho na věšák v chodbě, ozval se z vedlejší místnosti hlasitý smích. To vyvolalo na jeho tváři ještě větší úsměv.
"Kdepak je můj kmotřenec?" nešlo ho neslyšet. Harry se za ním otočil, hned jak ho uslyšel a oplácel mu to.
"Sili!" natahoval k němu ručičky. Mladík, kterému seděl na klíně, měl co dělat, aby mu nespadl.
"No ahoj Harry. Já tě taky rád vidím." Usmál se na svého kmotřence. "Mimochodem, jak se daří, Reme?" pravil směrem k mladíkovi. Na tváři mu opět přibyly škrábance s poslední přeměny a byl ještě ztrhanější než obvykle. Přesto ale odpověděl kladně. V tom se z kuchyně vynořila i paní domu, Lily Potterová.
"Ahoj Siriusi." Pravila se širokým úsměvem. Sirius se už nadechoval k odpovědi, když se domem opět rozezněl cinkot zvonku. Zmateným pohledem přejel přes ostatní.
"On ještě někdo přijde?" Péťa se totiž omluvil, že nemůže přijít kvůli své tetě. Nevypadalo ale, že je někdo zmatený jako on. Lily se hned po obličeji rozlil široký úsměv a šla ke dveřím s Jamesem v závěsu. Z obývacího pokoje slyšeli jenom radostný výkřik, nějaké tlumené hlasy a následné prásknutí dveří. O pár okamžiků později se vynořili ze dveří do pokoje. Sirius nemohl uvěřit svým očím. To je ta holka z náměstí! Ale co…? Odpovědi se mu dostalo hned vzápětí.
"Terry, tohle je Sirius Black a Remus Lupin. Možná si je pamatuješ ze školy. Kluci, tohle je Terry Donnegalová." Siriuse jako by opařilo. Zůstal sedět bez sebemenšího pohybu a jenom zíral. Zíral na přízrak dívky, o které se mu zdálo. Zíral na dívku, kterou dneska omylem srazil na náměstí. Zíral a nemohl uvěřit svým vlastním očím.

Rozhodl se vrátit zpět do klubovny. Jak ale zíral na výjev před sebou, proklínal se za ten strašný nápad jít touhle chodbou. Stála tam v celé své kráse a objímaly ji něčí ruce. Něčí rty se dotýkaly těch jejích. Ach, jak on žárlil! Chtěl tomu klukovi rozbít hubu, ale něco mu v tom zabránilo. Dvě slůvka sice zašeptaná, ale on byl natolik blízko, aby je slyšel.
"Miluji tě."
To na něho bylo moc. Něco v něm nechtělo, aby mu to říkala. Ta dvě slůvka plná všech citů, které někdo k někomu chová. Nechápal to. Láska k dívkám ho zdaleka obcházela. A on se jí taky vyhýbal. Viděl přece, jak se choval James a bolelo ho, když ho Lily zase a zase odpálkovala. Zachoval se tedy stejně. Odešel.
Odešel a o nic se už nepokusil.
Vzdal to a zapomněl, nic si nevyčítal.
Jen nesnášel jmelí, ale miloval Vánoce.

"Jsem rád, že tě konečně poznávám, tajemná dívko." To už se natolik vzpamatoval, že byl schopen normálně fungovat. Jen v očích měl stále trochu otřesený výraz, pro většinu lidí nečitelný.
Chvíli nechápala, ale nakonec jí to došlo.
"Ach, takhle to myslíš…. No, ráda tě zase vidím." Pousmála se na něho a stiskla nataženou ruku. Pak se vytrhla. Nevěděl proč, ale až moc mu to připomnělo tu chvíli před několika lety na Vánoce, když ji políbil. Hned ty myšlenky ale zahnal.
Večer jim ubíhal v jemném poklidu a smíchu. Všichni obdivovali Harryho, jak poletuje po pokoji na malém košťátku, které dostal od Siriuse. James byl strašně pyšný, protože Harrymu to šlo. Aby ne, když byl synem chytače. Remus se vytratil mnohem dřív než Sirius s Terry. Opravdu se potřeboval vyspat. Ti ale museli taky odejít, takže po dlouhém loučení odešli. Sirius se nabídl, že ji doprovodí. Nedá se říct, že by toho nějak litoval, ale náhle nevěděl, co má říct. Nechtěl si to přiznat a ani by to nikdy nepřiznal, ale byl po tolika letech znovu nervózní. To se mu opravdu dlouho nestalo.
Přesto se po chvíli rozpovídali. Cesta přes vesnici jim ubíhala vcelku rychle a on se dobře bavil. Pomalu ale docházelo k tomu, co chtěl co nejvíce oddálit. Loučení.
"Změnil ses. Vážně." Dodala, když viděla jeho nevěřícný pohled a zasmála se. "Nikdy bych nevěřila, že dokážeš být tak… normální. Ne jako ten frajírek, kterým jsi byl ve škole. Prostě normální." Znovu se zasmála a jeho to nutilo k stále většímu úsměvu.
Její smích….. Bylo to to nejkrásnější, co kdy v životě slyšel. Jako zvonění zvonečku na Vánoce a nutil ho smát se taky. A taky byl zase tam, kde před lety. Jenže, co teď mohl ztratit? Radši tu myšlenku hned zahnal do pozadí, nechtěl si to představovat. Jen by to nedopadlo jako minule, kdy prostě zapomněl. Pochopil, co to znamená žít, pochopil, co znamená samota a viděl štěstí. Chtěl ho taky zažít.
"Tak díky. Těší mě to. Já…. Nechtěla bys ještě něco vidět? Když už jsi tady…?" když to dodával, viditelně znervózněl. Pro Terry to byl zvláštní pohled, protože Sirius Black nebyl nikdy nervózní. Nešlo to k němu, ale zároveň ji napadla myšlenka, kterou chtěla zachytit hned, jak se zrodila, ale nepodařilo se jí to. Je svým způsobem i roztomilý.
Siriuse ještě víc znervózňovalo, že dlouho neodpovídala. V očích měla velice nerozhodný výraz a on už se bál, že odmítne. Byl si tím skoro jistý a tak trochu i zklamaný. O to víc ho překvapila její odpověď.
"Tak dobrá. Půjdu. Ale kam chceš jít?" chvíli mu trvalo, než přebral to, co mu řekla, ale na to se mu na tváři objevil blažený úsměv.
"Uvidíš, to je překvapení." Zašeptal tajemně. Rozešel se do jedné z menších uliček, které se větvili z té jejich, ale po chvíli se otočil.
"Tak pojď!" postávala totiž s trochu nerozhodným výrazem pod jednou z lamp, které ozařovaly ulici. Nakonec za ním došla a on jí padal ruku a bez dalšího slova šel dál. Na jeho překvapení ji přijala.
"Zavři oči." Pošeptal jí, když se na okamžik zastavil. Vedl ji spletitou sítí nejrůznějších cest, kterými Godrikův důl i přes svoji velikost oplýval. Pro jistou jí ještě překryl oči rukama.
Vedl ji ještě kousek dál, než se opět zastavili. Spustil ruce dolů a ona skoro okamžitě zalapala po dechu.
Celé náměstí ozařovala světla lamp. Přímo uprostřed se tyčil obrovský košatý strom plný poblikávajících zlatavých světýlek. Vlastně celé náměstí se topilo v záři malých světýlek. Mezi stromky byly rozvěšené řetězy světel, na větvích toho vánočního se třpytily stříbrné a zlaté a červené a zelené koule, mezi průchody visely větvičky jmelí. Bylo to kouzelné. A možná, že to i opravdu kouzelné bylo.
"Páni, je to krása. Strašně mi to připomíná… Bradavice." Konec věty už jenom zašeptala. Vzpomněla si totiž na ten okamžik před několika lety právě v Bradavicích. Neuměla moc skrývat pocity, vždy je spíš projevovala. A dnešní večer nebyl výjimkou.
To už se k ní ale Sirius skláněl. Nevšiml si toho zašeptaného konce věty, natolik jí byl uchvácen.
Tak jako před lety cítil, jak se jí srdce rozbušilo a dech zrychlil. Věděl, že ta věty, kterou řekla v předvečer Vánoc, nebyla pravdivá. Ne, její srdce, její city jí prozradily.
Když jí přiložil rty na rty, aby ji políbil, stalo se něco nečekaného. Oplatila mu jeho polibek, omotala ruce kolem krku a jeho ruce putovaly k jejímu pasu. Sněhové vločky se na ně jemně snášely, osvětlovaly je jemná světýlka Vánoc a oni stáli pod jmelím a líbali se. Ten pocit, který jen letmo zachytil, když ji políbil, se teď projevil v plné míře.
"Jmelí?" přerývavě zašeptala, když se od sebe konečně odtrhli. Hleděli si do očí, stále ještě v objetí a s úsměvy na rtech. "Není to deja-vu?" Místo odpovědi ho znovu krátce políbila. Když se odtáhl, oči měla stále zavřené, takže mohl jen pozorovat její jemná oční víčka.
"Jestli ano, nechci, aby skončilo." To už pozoroval její nebesky modré, uhrančivé oči, které se jemně zavrtávaly do těch jeho. Smály se na něj a on měl sto chutí ji políbit. A taky to udělal. Políbil ji, stále ještě pod tím jmelím.
Možná, že tenkrát ještě nebyl připravený, proto je osud znova svedl dohromady a dal, že budou spolu. I když jenom krátce. Ty okamžiky štěstí by nikdy s ničím nevyměnil a nikdy nelitoval, nezapomněl. Už nebyl důvod nesnášet tu malou zelenou rostlinku rozvěšenou všude kolem, spíš naopak. Protože to svým způsobem bylo právě jmelí, které je svedlo dohromady.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 .Putta .Putta | Web | 26. prosince 2013 v 9:59 | Reagovat

Wow. příběh se mi dost líbil. Na můj vkus možná trochu delší, ale přelouskala jsem ho :D Jinak ten obrázek k tomuto článku, na kterým je Ian ( Damon ) , tak to doufám není náhoda...
Yes... I am team DAMON :DDDDD

2 Maysie Maysie | E-mail | Web | 6. ledna 2014 v 23:45 | Reagovat

Tak se dočkal :) Hezké ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se