Zámek

28. října 2013 v 20:16 | Ronnie Lybbler |  Mým perem, mou myšlenkou
Ahoj :) Tuhle povídku jsem napsala do jedné soutěže, ale nesplňovala daný téma, takže jsem za ni poslala jinou, ale to je zase jiné téma. Důležitý je, že jsem se ji rozhodla tady zveřejnit, protože moje maličkost (a vlastně celá naše třídní velikost :D) byla minulý týden vystavena šílenýmu záhulu jménem písemky a nic nestihla napsat :/. Což ji štve.

Tahle povídka je první orginální, co jsem se rozhodla zveřejnit na blogu, tak proto je i nová rubrika (ZDE) kde zatím sama samotinká bdí a čeká na další dílka do její rodiny :D. Omlouvám se za absenci obrázku, ale snažím se je postupně doplňovat (což se nevede úplně podle mých představ), ale přidám je, až budou všechny. Nebo aspoň ty nejaktuálnější.

Užijte si dosytosti tuhle šílenost (doufám, že si ju někdo teda přečte :D) a prosím okomentujte :). Je dost smutný vidět, jak se komentáře zaseknou u dvou, z toho jednoho vašeho :(.

No nic, nebudu dál zdržovat a užijte si prázky, ať děláte, co děláte, a přežijte ty dva dny školy, co nás na konci čekají.

Ronnie Lybbler










Zámek. Pro někoho úplně obyčejná věc, pro jiné má své vzpomínky. Visí na skříňkách ve škole, každé dveře by byly se daly lehce otevřít, kdyby v nich nebyl. Chrání tajemství v deníčku, o kterém by se neměl nikdo dozvědět. V Paříži je jimi ověšený celý most. Pro někoho kýčovitá záležitost, ale určitě má své kouzlo. Poznala jsem ho i já, i když to potom nedopadlo zrovna nejlíp. Vlastně, dopadlo to příšerně.


3 roky zpět


Procházka po podzimní krajině. Odjakživa je to pro mě synonymum pro nádheru, pro nekonečnou krásu. Chladný vítr víří listí na zemi, utrhává ho ze stromů a roznáší po krajině. Je to jako barevná vichřice, jen s menšími následky. A pak, když ochabne, upustí list a nechá ho ležet, dokud zase nepřijde. Tak jako jsi to udělal i ty.
Ta myšlenka mě zasáhne přímo do zraněného srdce, až téměř zalapám po dechu. Vzpomínky na tvůj podraz jsou příliš čerstvé a pořád bolí. Všichni mi říkají, že bych měla jít dál, nechat tě za hlavou a znovu začít žít, ale copak oni to nechápou? Nevidí, co jsi udělal? Co jsi způsobil? Nic netuší. Nevidí to, co mají přímo před nosem a jestli ano, ignorují to.
Naštváním kopnu do hromádky spadaného listí, až se rozletí všude kolem. Hned se jich zmocní další z poryvů větru a odnese je. Sleduji, jak jeden z nich odlétá neznámo kam, stoupá ke slunci, k vrcholkům stromů, až se mi ztratí z očí. Je mi do breku. Už zase. Nenávidím tu slabost, kterou jsi mi způsobil. Nenávidím tebe.
Pokračuji dále v procházce, i když bych se nejraději usadila tady na lavičce, schoulila se a vybrečela. Já nechci být slabá.
Nohy mě vedou neznámo kam, vybírají si své pěšinky a zkratky. Znají ho, strávili zde většinu svého života procházením se. Ať už s tebou, nebo s kamarády. Nebo jen tak, samy, když mne vedly ve zmatených myšlenkách.
Ani si neuvědomím, že míří na to místo, dokud nezastaví. Vůbec se to tu nezměnilo. Jak by mohlo, když jsme tu spolu byli naposledy před několika týdny, možná měsíci.
Stará vyhlídka. Místo, které bylo nahrazené o několik stovek metrů výš jakýmsi molem ze dřeva a železa. Výhled se za patnáct let, co stojí horní vyhlídka, úplně změnil, protože tu byly vysázeny stromy, ale ty dávají tomuto místu jakousi romantiku. Aspoň pro nás mělo to kouzlo.
V tom si na něco vzpomenu. Na věc, kterou jsme tu zanechali před rokem, brzy po tom, co jsme spolu začali chodit.
Přejdu přes časem rozpraskanou betonovou podlahu až k zábradlí. Dřepnu si a tam ho spatřím. Je pořád tam. Na třetím sloupku zleva, se trošku zašle třpytí v paprscích slunce, co proniknou přes koruny stromů. Na povrchu trochu zrezl kvůli počasí a mokru lesa, ale pořád jde přečíst, co je na druhé straně vyryto. Naše jména v srdíčku. Dotknu se ho a prstem obkroužím jeho tvar. Nával vzpomínek mě donutí zavřít oči. Je to už dlouho, ale pamatuju si to jako včera.



"Kdo jsem?" někdo mi překryje dlaněmi oči a jemný chraplák mi tu větu zašeptá do ucha.
"Tak to netuším." Se smíchem odpovím. "Že by Filip? Nebo snad Da…." nedopovím. Otočíš mě směrem k sobě a zastavíš tím, že mě políbíš. Usmívám se do toho polibku, takže netrvá moc dlouho, než se od sebe odtrhneme, ale i potom stojíme naproti sobě a koukáme si navzájem do očí.
"Jsi strašná, víš to?" jenom se usmívám. Ty mi ten úsměv oplatíš a popotáhneš mě za ruku.
"Pojď, chci ti něco ukázat." tvůj úsměv se změní na tajemný, jak mě vedeš na místo, kde se toho v budoucnosti tolik stane.
"Kam jdeme?" nevydržím to už po několika minutách chůze. Znám les dokonale, ale je tu tolik možností! To je někdy nevýhoda.
"Zavři oči." zašeptáš. Jsem moc zvědavá, tak nakukuju škvírou mezi víčky, ale ty si toho všimneš.
Ale nic neříkáš. Jen mi se smíchem zakryješ oči, dneska už podruhé a vedeš mě někam do neznáma.
Najednou se zastavíš. Pořád stojíš za mnou a držíš mi dlaň na očích, ale ta druhá zmizí. Slyším, jak něco zacinká a potom mi sundáš z očí i druhou ruku.
"Můžeš se už podívat." na to jsem celou dobu čekala. A překvapením musím vykulit oči. Nebyla jsem tu mockrát, protože to není zrovna moje nejoblíbenější místo, ale je tu nádherně. Všude kolem staré stavby jsou rozkvetlé květiny a září to tu všemi barvami. Jaro jako by tu bydlelo.
Mezitím, co se rozhlížím, stoupneš si přede mne. V ruce cosi nervózně muchláš, až to cinká. Když to zaregistruju, zvědavě se na tebe podívám. Jenom beze slova pomalu rozevřeš ruku.
Leží na ní zámek. Malý, takový ten plochý a zlatý, co se věší na skříňky ve škole. Ale tenhle se liší. Je na něm velkými písmeny něco vyryto, zezadu, kde není značka. Naše jména.
"Dome…. To je…. Páni." Překvapením ani nemohu mluvit. Jen zírám na ten předmět na tvé ruce a do očí se mi tlačí slzy dojetí. Obejmu tě a políbím. To jediné dokáže popsat moje pocity.
Společně pověsíme ten malý důkaz naší lásky a ještě dlouho ho v objetí pozorujeme. Zůstane tu už na věky.
Slíbíme si, že sem budeme chodit. Tohle bude naše malé, společné místečko.



A teď, o několik měsíců později tady znovu stojím. Spod řas mi tečou slzy smutku a bolesti, nenaplněného očekávání. Byla jsem tenkrát strašně naivní. A ještě pořád jsem.
Zvednu se a opráším si kalhoty. Začíná se už stmívat a je i možné, že začne pršet. Chci odejít, ale něco mi v tom brání. Nebo spíš někdo. Někdo, o kom jsem si myslela, že už dlouho neuvidím. Nebo spíš jsem v to doufala.
"Ahoj, krásko." nemyslela jsem si, že tě ještě někdy uvidím. Překvapení na mé tváři ale hned vystřídá chlad a zlost. Chlad a zlost dobře skrývající skutečné pocity.
Nic neříkám, i přes to, že se ke mně rozhodným krokem blížíš. Zastavíš se přede mnou, ale už to není stejné, jako tenkrát. Ano, jsme tu spolu, ale už není žádné my. I když v koutku duše doufám v opak.
Zastavíš se několik centimetrů přede mnou. Musím zvedat hlavu, abych se ti mohla podívat do očí. Jen doufám, že v těch mých je to, co chci, aby tam bylo. Ale zjevně z tvého výrazu je patrné něco jiného.
Skloním hlavu jako slaboch. Nedokážu snést ten pohled do tvých oříškových očí. Očí teplých jako horká čokoláda ve vlezlých zimních dnech.
Cítím, jak si mně prohlížíš. Je to příšerný pocit, jako bych pod tvým pohledem byla nahá.
"Změnila ses." odvětíš. To je ale asi všechno, co řekneš. I přes to, jak je tato věta krátká, dopálí mně k nepříčetnosti. Všechna ta beznaděj, smutek a bolest se v jednom okamžiku, kvůli jedné větě, přemění v nenávist. Mám chuť vrazit ti facku.
"A proč asi?" syknu. Jedovatější a ironičtější být nemůžu. "Nevíš? Tak já ti napovím. Před několika týdny se se mnou rozešel můj kluk a to dost hnusným způsobem. Pár okamžiků před tím jsem ho totiž viděla líbat se s nějakou jinou holkou. A hádej co? Pár hodin na to s ní začal chodit. Nemyslíš, že to od toho kluka bylo podlý a hnusný? Asi ne, že? Když si tím klukem byl ty." Slova se ze mě lijí proudem. Vytryskávají z každé rozbité části mého srdce a vlévají se do mých úst jako voda. Jak mluvím, cítím, jak ze mě ta bolest z poslední doby odpadává, jak ze mě mizí. Je to slastný pocit, plný úlevy.
"A co když se ti chce ten kluk omluvit?" řekne flirtem. "Poslyš, Lucie, udělal jsem chybu. A lituju toho. Nikdy jsem se s tebou neměl rozcházet, to bylo to nejhorší, co jsem ti mohl udělat. Pravdou je, že se moje city k tobě nikdy nezměnily, že tě pořád miluju stejně, jako když jsme tu byli poprvé. Jako v ten okamžik, co jsem ti to poprvé řekl, ne-li víc." Na chvíli se přeruší. "To tady jsem ti to řekl, vzpomínáš? Přesně u toho zámku." Úplně jsem zapomněla, že stojím vedle něj. Vedle důkazu něčeho, co není. A v tom mi to došlo. Já chci jít dál. Už ho víc nemiluju. A nikdy milovat nebudu.
Asi jsem se moc zamyslela, protože si moje mlčení vzal jako souhlas a políbil mě.
Není to už ani zdaleka ten stejný pocit, jako když mě líbal naposledy. Jeho rty jsou hrubé a všechno z toho polibku ve mně vyvolává pocit na zvracení. Ale drží mě příliš pevně na to, abych se mu mohla vyškubnout z náručí. Mám ale pořád volnou ruku.
Za cílem, že mu chci prsty proplést do vlasů, ji zvedám, ale k tomu nedojde. Vrazím mu takovou facku, až zavrávorá a pustí mě. Ruce si tiskne k místu, kam jsem mu vrazila a zuřivě se na mě dívá.
V dalším okamžiku už ale stojí a drtí mi zápěstí. Bezděčně vykřiknu. I přes to, že ztrácím v té ruce cit, cítím, jak mi něco teplého ztéká po ruce dolů a vsakuje do kabátu. S rozšířenýma zorničkami si najednou uvědomím, co to je. Praskly mi strupy.
Na tom ale nezáleží, protože se na mě vrhl. Snažím se mu vykroutit, škrábu ho, kopu, až se mi podaří strefit se do slabin. V němém výkřiku se svalí na zem a já na nic nečekám a zdrhám pryč. Čirá hrůza mi v žilách čeří krev a mění mě v klubko instinktů a strachu.
Tenhle okamžik budu mít v hlavě vypálený navždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lux Lucy Lux | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 22:49 | Reagovat

Som rada, že som si mohla niečo prečítať aj z tvojej originálnej tvorby :-) páčilo sa mi to, dúfam, že sa dočkám aj ďalších tvojich originálnych dielok, ale aj napriek tomu tvoje FF poviedky priam milujem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se