Songfic - I Wouldn't Mind

18. října 2013 v 16:16 | Ronnie Lybbler |  Songfic
Ahoj. Podařilo se mi konečně napsat něco delšího než básničku, ale to asi dlouho nevydrží. Příští týden budu strašně ráda, když zvládnu všechno do školy, protože se u nás učitelé asi zbláznili, když nám naložili snad deset písemek na příští týdden -_-. Ještě že pak jsou podzimky :D. Navíc, tenhle víkend bude taky k zbláznění, takže čekejte příští týden taky nanejvýš básničku :/. Ale o něco se určitě pokusím :).

Snad se vám songfic bude líbit, je to strašná slaďárna, ale mě se líbí :). Ještě teď, jsem z něj rozněžnělá :D. Jinak, tu písničku úplně zbožňuju :3.

Enjoy and comment, please.
Ronnie Lybbler

P.S.: Obrázek přidám, jak nejdřív to bude možné :)








I Wouldn't Mind - He is We




Merrily we fall out of line
Out of line
I'd fall anywhere with you
I'm by your side
Swinging in the rain
Humming melodies
We're not going anywhere until we freeze.




"Konečně zase v Prasinkách." Zasněně pravím. Tolik mi to tu chybělo, hlavně na podzim. Mezi kopci se prohání chladný, podzimní vítr a strhává listí ze stromů a víří to, už spadané na zemi. Oranžová střídá žlutou, žlutá červenou a červená zbytky zelené. A tak pořád dokola a dokola. Je to nádhera. Jako by pršel barevný déšť.
"Jo, je to skvělý." I přes to, že jsi otočený zády, vím, že se usmíváš. Tvoje teplá ruka mě bezpečně hřeje kolem pasu a nehrozí, že bych zmrzla. I přes to se k tobě ještě více přitulím a otočím se obličejem k tobě. Ovine mě i tvá druhá ruka a tvé rty se přiblíží a spojí se s mými v polibku, tak jako už mnohokrát, ale pořád stejně krásném a rozechvívajícím, jako ty ostatní.
"Hej, hrdličky, je čas jít!" až tohle přerušilo náš polibek. Sirius si vždycky najde takovou vhodnou chvíli. I když, zrovna on má co říkat.
Poslední pohled do očí toho druhého a už se jen chytneme za ruce a pevně je do sebe zaklesneme. Tohle je jeden z dní, kdy nemusíme na nic myslet, a okolí tyto myšlenky jenom podtrhuje. Čas jako by si tu šel po svém.
Zanedlouho už stojíme na náměstíčku. Přímo naproti nás je vývěsní štít Tří košťat a kousek od něj se krčí krámek s knížkami.
"Tak tam s Meg běžte. My zatím budeme u Taškáře." Ozveš se za mými zády.
"Jak..?" Překvapeně se na tebe otočím. Pořád mi někdy nedochází, že mě znáš pomalu lépe než já sama sebe.
"Tvůj výraz." Zašeptáš, když mě rychle políbíš na rty a společně s kluky odejdeš. Otočím se na Meg, Siriovu holku a milovnici knih, což je na Siriusův normální vkus dost divné a dojdeme těch pár kroků k jemně osvětlenému obchůdku.
Okamžitě, jak vejdeme dovnitř, nás ovane teplo a vůně knih se nám dostane do plic. Uvnitř je nespočetně polic s ještě větším počtem knih, které jsou opravdu všude. Regály, police i věžičky z knih se kupí kdekoliv je místo a přesto má tohle místo nějaký řád. Dokonalé.
O hodinu později odcházíme každá o několik galeonů lehčí, ale zase těžší pod počtem knih. Procházíme se jen tak v klidu po náměstí a tlacháme o všem možném. Přitom i trochu hledáme svoje kluky, ale tohle je hlavně naše chvilka. Naše poledne.
Je kolem třetí, když na ně narazíme. Překvapivě odchází od Taškáře s kapsami podezřele vyboulenými. Je skoro k smíchu, že se skoro nezměnili. Tedy aspoň v tomhle.
"Tady je moje květinka." Sirius popadne Meg a sevře ji pevně v náručí. Meg vypískne smíchy, ale nakonec se políbí. Ten pohled je tak úsměvný a radostný a nevinný, v tom, co se teď děje. Ale tohle je náš den, nenechám si ho zkazit těmihle myšlenkami.
"Pojď, chci ti něco ukázat." Ostatní se už pomalu vydali ke Třem košťatům, jen my tu pořád stojíme. S otázkou v očích se na tebe otočím, ale to už mě držíš za ruku a táhneš mě někam pryč.
"Jamesi, počkej." Jsem z toho chození do kopce celá udýchaná. Ale usmívám se. A ještě víc se usmívám, když vidím, kam jsi nás zavedl. To místo je sice trochu jiné, protože není jaro, ale i tak si ho budu pamatovat.
"Tady jsme se…" nedokončím.
"Poprvé políbili, já vím." Otočíš se s úsměvem na mě. "Je to tu jiné, než bylo tenkrát, ale…" místo toho tě políbím.
"Ale pořád stejné." Zašeptáš, když se od sebe naše rty odtrhnou. Díváme se jeden druhému do očí. Ty tvoje hnědé jsou tak hřejivé, jako roztopená čokoláda, ale zároveň plné lásky a pochopení. A já to cítím stejně.
Najednou začne pršet. Ani jsme si za tu dobu nevšimli, že se zatáhla obloha, ale tomu se ani nedivím. Jenže místo toho, abychom se běželi někam schovat, se přede mnou ukloníš.
"Smím prosit?" Se smíchem přikývnu, ale to už mě roztáčíš. Proudy deště na nás bez ustání padají, takže jsme za chvíli promočení a zmrzlí, ale je nám to jedno. Hřeje nás zevnitř.
Až když se začne stmívat, vydáme se v neustávajícím dešti ke Třem Košťatům. Přede dveřmi se ještě zastavím a stoupnu si na špičky, abych tě políbila.
"Miluju tě."
Odpovíš mi stejně.



I'm not afraid anymore
I'm not afraid.
Forever is a long time.
But I wouldn't mind spending it by your side.

Carefully we'll place for our destiny
You came and you took this heart
And set it free.
Every word you write and sing is so warm to me.
So warm to me.
I'm torn, I'm torn
To be right where you are.





V kapse mě tlačí dárek pro tebe. Když se na tebe tady dívám, dostávám odvahu ti ho dát, ale nikdy se k tomu neodhodlám. Bojím se, co mi odpovíš.
Miluju tyhle chvíle, kdy jsme všichni spolu, i když bych byl rád, kdybych s tebou mohl být sám. I když pohled na to, jak se směješ vtipům a historkám ze školy, je k nezaplacení.
"No, a pak tam přilítl Filch a začal Flintovi nadávat, kvůli tomu vtípku. A my jsme jen stáli za tím gobelínem a snažili se zadržet smích. Potom už mě nikdy tak moc nebolela bránice, protože jsme tam museli stát nejmíň deset minut, než odešli." Jedna ze Siriusových neotřelých historek, které se můžou říkat pořád a pořád a stejně jsou vtipné, klátí celý stůl. Ten vtípek byl jeden z našich nejlepších, jeden z těch, které se dostaly do popředí a budou žít ještě dlouho. Možná to, že jsme se smáli tak moc, bylo i proto, že jsme už měli něco popito, ale opití nejsme.
Je už hodně pozdě, když se dostaneme, zpět domů. Ještě se usadíme na pohovku a povídáme si. Tento den začal nádherně, proto tak musí i skončit.
Ale pořád si nejsem jistý, jestli se zeptám. Jedna moje část se mně pořád ptá, proč čekám, proč jsem ti to neřekl už dřív, ale pořád je tu jeden hlásek v mé hlavě, který mi v tom brání.
Tvůj hlas, tvoje oči i tvoje polibky podporují tu první část, ale můj strach nemizí.
Pořád si nejsem jistý.
Nechci být zlomený, nechci, abys mi odpověděla to stejné, jako už mnohokrát ve škole. To jedno slovo, které mě při jeho představení tíží.
Tak moc tě miluju, že tě nechci ztratit.




I'm not afraid anymore.
I'm not afraid.
Forever is a long time.
But I wouldn't mind spending it by your side.

Tell me everyday
I get to wake up to that smile.
I wouldn't mind it at all.
I wouldn't mind it at all.
You so know me.
Pinch me gently.
I can hardly breath.





Sluneční paprsky mě lehce šimrají na obličeji, jak se probouzím. Cítím, jak mě něco tíží na bocích, ale nemusím ani otáčet hlavu, abych zjistila, co to je. Nebo spíše kdo. Cítím, jak na mě tvé čokoládové oči leží pohledem. Miluju tyhle chvilky po ráno, když se probouzím u tebe. To, že se to tak stává už několik měsíců, neničí kouzelnost tohoto okamžiku.
"Dobré ráno, lásko." Jsme tu jen my dva a náš ranní rituál, jestli se to tak dá nazvat. Kéž by to takhle bylo navždy.
A pak mě políbíš. Můžu stěží dýchat z těch něžných polibků. Tvé rty obklopují mé a nutí mě tě nepřestat tě líbat. Ne že by mi to vadilo. Spíš to zbožňuji.
Líbáš mě tak, jak to umíš jen ty. Přesně tím způsobem, který vždy rozechvěje mé srdce a rozproudí mi krev a s ní i horkost v žilách.
Tvé rty se na okamžik odpojí od mých a zašeptají větu, která navždy změní naše životy…




Forever is a long, long time.
But I wouldn't mind spending it by your side.




Když tě začnu líbat, jsem si najednou jistý, co musím udělat.
Na okamžik se od tebe odpojím a najdu tvé oči. Vyslovím tu větu, která mě už dlouho tíží.
"Vezmi si mě."
A už se najednou nebojím. Nikdy víc.



Tell me
Everyday I get to wake up to that smile.
I wouldn't mind it at all.
I wouldn't mind it at all







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lux Lucy Lux | E-mail | Web | 20. října 2013 v 21:28 | Reagovat

áááááách.... Ronnie... ty..ty...ty... je nenormálne (a zároveň úžasné) ako niekto môže písať depresívne básničky a zároveň takéééto songfics... :3 :3 :3

2 Ronnie Ronnie | Web | 22. října 2013 v 21:00 | Reagovat

[1]: děkuju moc :)) já o sobě nikdy netvrdila, že jsem normální (já totiž ani trochu normální nejsem) :-D ale fakt moc děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se