Noční můra jednoho dne

15. září 2013 v 21:03 | Ronnie |  Jednorázovky
Ahojky! Je to už víc než týden, co jsem přidala poslední dílko, ale popravdě nestíhám a blbě jsem si rozvrhla čas :P.
Konečně se mi podařila dopsat jedna jednorázovka, kterou píšu už strašně dlouho, ale strašně se mi líbí :).
Myslím si, že poznáte, z jakého období to je hned na začátku a doufám, že si ji užijete asi tak, jako já si užívala její psaní a doufám, že se vám bude líbit :).
Je taková spíš smutnější, tedy věc, co moc často nepíšu, ale snad se bude i tak líbit.

Ronnie

P.S.: Prosím, komentujte. Já bych jen chtěla totiž vědět, kdo všechno to tu čte, a taky jaký máte názory na moje povídky, je to pro mě důležité. Díky :)

Věnování: Povídku věnuju všem, kdo si ji přečtou a jedné kámošce, která měla dvanáctého narozky, takže všechno nejlepší M. ;D











Většina lidí si pod jménem Tom Raddle nepředstaví nikoho. Některým se vybaví chlapec ze sirotčince, většinou bezproblémový a milý.
Pro mě je to ale noční můra. Noční můra, která mě straší už mnoho let a bude mě strašit až do smrti. O to už se On postaral dobře.
Pro všechny je, bylo a bude záhadou, co se toho deštivého odpoledne v té jeskyni stalo, ale ten, kdo tam už jednou vešel, nezůstal stejný. Poznamenalo nás to oba, navěky.
Je to pomalu čtyřicet let, co se to stalo, ale já ty okamžiky mám v paměti stále živé, nemůžu, nedokážu zapomenout na ty nejhorší chvíle mého života.
Nedokážu to nikomu říct, ale to zlo, co se v něm schovávalo, by mělo být zachováno jako vzpomínka, jako varování……

Další den v tomhle pitomým vězení. Ta myšlenka mě napadla hned, jakmile jsem se probudila. Obloha jakoby se mnou v tomhle ohledu souzněla, byla stejně zamračená jako moje nálada. Vypadalo to, že co nevidět propukne šílený slejvák, možná i bude vichřice.
A ještě k tomu jdeme na ten výlet. Znechuceně jsem protočila oči. Nesnášela jsem tyhle výlety, i když to znamenalo aspoň na chvíli vypadnout z tohohle místa.
Protáhla jsem se na posteli jako kočka a spustila nohy přes její okraj. Líně jsem se došoupala ke skříni a popadla první oblečení, co mi přišlo pod ruku.
Všichni se na tenhle výlet těšili celý rok. Nemohli ani dospat z nadšení. Já ne. Znechucená světem, s kruhy pod očima, propadlou tváří a hubeným tělem jako plaňka s modráky jsem se lišila od ostatních dívek tady, jak jen to šlo. Byla jsem už v tu dobu jiná než ostatní děti. Možná to bylo i proto, že to nebylo tak dlouho, co jsem sem přišla, vlastně jsem tu byla teprve druhým rokem, takže jsem dobře znala ten svět venku. Svět, co mi tak moc ublížil.

Po snídani jsme se vydali na autobusovou zastávku o pár bloků dál. Mezitím se spustil šílený slejvák, že nám ani pláštěnky nepomáhaly. Ale to tady v Anglii bylo a bude normální. Trvalo nám hodně dlouho, než jsme se dostali do starého autobusu, který nás měl, jako každý rok, dovést k městečku Talland Bay na jihu Anglie. Jeli jsme čtyři hodiny, než jsme se tam konečně dostali. Čtyři dlouhé hodiny plné nudy a dívání se z okna na ubíhající krajinu, zatímco ostatní se bavili mezi sebou. Nesmím taky zapomenout, že byly naplněné sezením vedle nikoho. Ale to mi naprosto vyhovovalo.
Když jsme konečně dojeli na místo, přestalo pršet. Vzduch byl čistý a byl cítit mořem. Tohle jediné se mi na těchto výletech líbilo. Slaný a čistý vzduch v plicích, ne ten londýnský, znečištěný auty a továrnami, a zeleň a modř všude kolem.
S tímto místem mi na povrch vyplavaly moje vzpomínky. Vzpomínky na prázdniny u dědy a babičky v Irsku, naplněné smíchem, radostí a mořským vzduchem. A pak i vzpomínky na dobu, kdy jsem tam byla pořád, dokud…
Rázně jsem zavrtěla hlavou. Na tuhle kapitolu mého dosavadního života myslet nebudu.
Vydali jsme se poněkud nedočkavě po cestičce na útesu na pláž blyštící se pod námi. Sluníčko nám opět dalo důkaz, že tu je a prodralo se mezi mraky.
Dole nám paní Jenkinsová dala rozchod a společně s ostatními vychovatelkami si roztáhly deku a začaly klebetit. Na nic jiného nikdo nečekal. Rozprchli jsme se po pláži, každý s jiným cílem, avšak stejným úmyslem. Užít si to tu, jak jen se to dá.
U jednoho kusu skály na pláži jsem si zula boty a vykasala sukni. Písek mě na holých nohách studil a moc tomu nepomáhal ani vítr, ale nedbala jsem na to. Pomalým krokem jsem se vydala vstříc moři, té tyrkysové, převalující se kráse s krajkou.
Voda mi omyla špičky prstů a já jsem se zachvěla. Voda byla studená. Ale nic, na co bych nebyla zvyklá, uvědomila jsem si s pousmáním.
Ponořila jsem do ní nejdřív jednu nohu a poté i druhou a nechala moře mi omývat kotníky. Nádherný pocit.
Nějakou dobu jsem takhle skoro bez hnutí zůstala a vdechovala moře, dokud mě nohy už nezačaly mrznout. Když jsem potom seděla a sušila si ztuhlé končetiny, moje jediná myšlenka byla, stálo to za to.
Takhle mě tam našel jeden z chlapců, Dennis Bishop, aby mi řekl, že je už oběd. Na tuhle příležitost šetřil ústav celý rok a i jídlo bylo lepší. Možná to bylo, protože to tak bylo doopravdy, nebo nám to tak připadalo, ale bylo lepší. Na tom ale nezáleželo.
Po obědě jsme se zase mohli rozběhnout po pláži. Sluníčko se asi dnes rozhodlo nás potěšit a ukázat se, protože začalo být teplo a sucho. Sedla jsem si zase na svůj kámen a slunila se a kochala pohled na tu širou dál rozprostírající se přede mnou. Nic jiného než ten pohled pro mě neexistovalo. Jaká to byla nádhera!
Nevšimla jsem si, že se za mnou někdo potichu plíží, až když byl u mě.
"Pojď, půjdeme na výzvědy." Vyjekla jsem a dost nahlas. Prudce jsem se na osobu za svými zády otočila a hned ho poznala. Tom Raddle, tajemný, šarmantní kluk bez problémů, ale s divnou pověstí.
"Ale já nechci." Namítla jsem zamračeně. Byla to pravda, ale měla hned dva důvody. To jsem neměla dělat. Tomova tvář se z milé změnila jako mávnutím na naštvanou a přistoupil ke mně. Chytil mě za ruku pevně až to bolelo a naklonil se ke mně. To jsem nečekala. Snažila jsem se vykroutit z jeho sevření, ale tím mě držel pevněji.
"Nech toho." Ozval se mi u ucha ledový hlas. Hrudník se mi skroutil strachy a dech mi vázl v hrdle. Celá jsem se rozklepala. Obešel mě tak, že stál přede mnou, stále jsem se však nemohla pohnout, jako by mě něco poutalo k tomu místu. Pořád mi rukou zacpával ústa.
"Podívej se mi do očí." Zašeptal. Když jsem nic nedělala, zvedl mi hlavu trhnutím vzhůru a přinutil se mě na něj podívat.
"Správně. Teď půjdeš se mnou a nebudeš dávat nic najevo, jako by na ničem nezáleželo. Nech mluvit mě, a kdyby se tě ptali, jestli je to pravda, odpovíš ano, rozumíš?" jeho krutý hlas se rozléhal v celé mé hlavě. Jestli ve mně byla byť jen špetička odvahy, ztratila se, rozpustila se jako sůl ve vodě. Roztřeseně jsem přikývla.
Rozešel zpátky k našim vychovatelkám, teda aspoň tím směrem mířil. Dříve, než jsme tam došli, zabočil kousek doleva k postavě osamoceně sedící v písku. Další outsider jako já.
Došli jsme až k němu a já teprve teď poznala, kdo to je. Dennis Bishop, ten kluk, co byl teď pro mě kvůli obědu. Pocity ve mně vřely, ale zvenku byla moje tvář znuděná a lhostejná k okolí. Dělala jsem přesně to, co řekl, i když jsem nechtěla. Ale nedokázala jsem vzdorovat.
Dennis chvíli vzdoroval, nechtěl s ním jít, ale nakonec se podvolil. Udělal totiž tu chybu, že se mu podíval do očí.
Po stezce táhnoucí se po útesu jsme se dostali až na něj. Byl tu pěkný výhled, ještě lepší, než dole na pláži, ale já si ho nedokázala užít. Jen jsem jako neživá kráčela za ním, nevnímala jsem nic a nikoho.
To ale začalo po chvíli vyprchávat. Začala jsem si uvědomovat, kde to jsem a kdo jsem. Zastavila jsem se. Hned si toho všiml.
Pokynul Dennisovi, aby se zastavil a došel ke mně. Pod jeho pohledem jsem se zachvěla. Byl o dva roky starší než já a mnohem silnější a něco, něco v něm bylo, něco zvláštního.
"Pojď dál, Amy." Moje jméno vyplivl jako něco nechutného. Věděla jsem, co mi může udělat, bála jsem se, proto jsem šla.
A tím byl můj osud zpečetěn.

Možná, kdybych se mu tenkrát dokázala vzepřít, nemuselo by to dopadnou tak, jak to dopadlo. Nemusela bych být po zbytek svého života zavřená nejdřív v blázinci a potom v sobě, neschopna říct, co se se mnou stalo. A Dennis by se nemusel zabít.
Ale už se to stalo a změnit se to nedá, bohužel….

"Kam, kam to jdeme?" zeptala jsem se roztřeseně po nějakém čase, trvajícím skoro věčnost, chůze. Cestička se pod námi postupně vytrácela a zarůstala, až se vytratila úplně a my jsme stáli na skále. Promočené skále.
Otočil se na mě. Oči jako z kamene, jen do dlažby zasadit, mě s nadřazeným pohledem sledovaly, cítila jsem, jak se mi provrtávají do duše a odhalují má tajemství.
Naklonil se ke mně a mně se zrychlil dech.
"Uvidíš." Zašeptal mi chladně do ucha pousmál se. Popostrčil mě dopředu, abych šla před ním, ale já jsem to nečekala, proto jsem se zakymácela a ztratila rovnováhu. Naštěstí jsem nespadla, ale neměla jsem k tomu daleko.
Vyrovnala jsem krok s Dennisem, který se stále ještě neprobral, a snažila se nemyslet.

"Stát." Ozve se hlas zezadu. Za námi bylo protivné klesání z dost prudké skalní stěny a před námi moře a propast do něj. Moře se tu zakusovalo do skály a ty jej obklopovaly ze tří stran. Perfektní místo, když se chce někdo ztratit.
"Konečně se dozvíš, kam jdeme, aspoň prozatím, Amy." Ten úšklebek, se kterým to řekne, se mi vůbec nelíbí a já se mimoděk zachvěji. Potom se otočí na Dennise.
"Vidíš ty skalní římsu napravo? Přejdi po nich na druhou stranu." Zalapám po dechu. Vždyť to je nemožné! Ty římsy má jsou strašně daleko od sebe a kolem dokola je skála skoro rovná bez jakýchkoli výběžků. Zabije se, nebo ho to tam uvězní!
Chtěla jsem začít protestovat, ale pohled jeho očí mě zastaví. On to ví, ale užívá si to. Užívá si náš strach.
A moc dobře taky ví, jaký mám strach z výšek.
"Teď jdi ty." Otočí se na mě. Dennis je stále ještě omámený, ale už sedí na kraji nějaké prohlubně, které jsem si předtím nevšimla, na druhé straně. Je v pořádku, až na to že na moře upírá prázdný pohled, jakoby bez života.
Polknu, až se mi ohryzek na krku zachvěje a stoupnu si na první z říms. Další je asi metr, možná míň, ode mě a já na ni přeskočím. Tohle vyšlo.
Srdce mi prudce tluče v hrudi, když se natahuji po třetí, čtvrté a páté římse a úspěšně je zvládám přelézat.
Už zbývá jen poslední římsa a pak šup do prohlubně, když se to stane. Přeskakuji na skálu, ale ta se vlivem vody, jak mořské tak deště, rozdroluje. Všude okolo je mokrá skála a mě podjedou nohy. Zděšeně vykřiknu a můj křik by se ozval v ozvěně zpět, kdyby ten oceán nedělal takový rámus při narážení do skal. Zachytím se okraje římsy, ale ta se mi pod zkřehnutými prsty drolí a klouže. Zděšeně mávám nohama ve vzduchu a dál křičím o pomoc.
Nevím, jak jsem se dostala zpátky na tu římsu a pak až do té jeskyňky, ale pamatuji si svoje pocity. Strach. Nevěřícnost. Úleva. Ani nevím, kdy se mi zpustily slzy, jestli v té chvíli, kdy jsem se držela té římsy a myslela, že spadnu, nebo až někdy potom, ale vím, že najednou vyschly.
Dennis už se probral a zmateně a zděšeně míhal očima z rohu do rohu. Celý se třásl, ale to já taky. Stiskla jsem ho na chvíli za ruku, ale následně jsem ji zase pustila. Snažil se mi ji vykroutit. Zvedla jsem oči k těm jeho a to, co jsem viděla mě vyděsilo pomal ještě víc, než ten fakt, že jsme tady. Bylo v něm tolik strachu, nevědomosti, ale i prázdnoty, která mě až děsila.
Objala jsem si rukama kolena a rozhoupala jsem se dopředu dozadu. Byla jsem ztracená, vysílená a strachy bez sebe.

Proto jsem asi nezaregistrovala, že sem přišel Tom, až když mě prudce stiskl rameno, až to bolelo. A hodně. Postavil mě znova na nohy a donutil mě slézt ještě víc dolů. Až k vodní hladině a pod ní.
Byla tam jeskyně, do které s obrovským rachotem a množstvím bílé pěny vtékala a vytékala voda. A právě tam mě donutil vstoupit.
Bojovala jsem se silným proudem, oblečení nasáklé ledovou vodou, ze které mi mrzla krev v žilách, mě táhlo ke dnu, oči a plíce mě pálily. A ta tma… nebylo vidět ani na špičku nosu.
Něco kolem mě proplavalo a já jsem vykřikla. Poslední kousky vzduchu jsem vydechla tím výkřikem z plic a začala se dusit. Strach mi zatemnil mysl a smysly mi jeden po druhém ochabovaly. Už nemá cenu snažit se, na co bych se měla snažit? Napadlo mě. Část mého já, která ještě nebyla otupěna nedostatkem kyslíku, namítala, že je to blbost, že zemřu. Ale ten hlásek postupně slábl, až ztichl úplně. A moje tělo ochablo a nechalo se unášet jemným pohupováním vody. Zavřela jsem oči, nebyl poznat žádný rozdíl mezi jeskyní tmou a tmou za mýma očima, a padala jsem a padala do černé hloubky pode mnou. Už mi bylo všechno jedno.

Dusila jsem se. Dávila se. Měla jsem pocit, že vykašlávám plíce. Hrdlo mě bolelo od slané vody a celé jsem ho měla v jednom ohni. Pokusila jsem se zvednout na rukou, ale ty mi vypověděly službu. Spadla jsem zpátky na zem a udeřila se o něco tvrdého. Ta bolest mě naprosto otupila a já jsem slyšela něčí křik. Až po nějaké době mi došlo, že jsem to křičela já sama.
Pokusila jsem se otevřít oči, ale viděla jsem naprosto rozmazaně. Několikrát jsem mrkla, pomohlo to. Něčí ruce mě zvedly do sedu a mně se opět zamlžil s bolestným výkřikem zrak. Z očí mi tekly slzy, ale ten dotyčný na to nebral pohled. Hrubě mě zvedl ze země a postavil na mé roztřesené nohy. Ta bolest byla ochromující a já jsem křičela a prosila, aby mě pustil. Nedbal na to ohled.
"Přestaň!" zařval na mě. To bylo už moc. Ten výkřik mi rezonoval v hlavě a působil mi takovou bolest, že jsem z toho odpadla. Mé tělo v jeho náručí ochablo a já najednou neviděla nic než černotu. A potom ani tu černotu ne.

Bílá, všude bílá. Oslňovala mně, pálily mně z ní oči, ale i když jsem mrkala, zavírala je, nezměnilo se to. S oslňujícím zábleskem se všechno i se mnou začalo točit. Věci a postavy okolo mě začaly nabírat mlžné tvary a světlo z bílé začalo slábnout. Začaly mě napadat otázky jako: kde to jsem? A kdo jsem? Ale můj mozek si na ně nemohl nalézt odpovědi. Mlha kolem mých očí slábla, ale o co víc slábla, tím víc se stahovala k mé mysli.
Na pár okamžiků se mi nějakým zázrakem podařilo zaostřit na svět okolo i na osobu sedící na židli u mé postele. Netušila jsem, kdo to je, i když jsem věděla, že bych to měla vědět.
Ale pak zase všechno zčernalo a temnota si vzala vedení nad mou myslí. Nad mým životem.

Trvalo několik týdnů, než jsem se úplně probrala z bezvědomí. Když se můj stav ustálil, přišli za mnou komisaři a vyptávali se mně, co se na těch útesech stalo. Nebyla jsem schopná jim nic říct, to, co jsem zažila, byla pro mě čirá hrůza. Nejdřív jsem si stejně vybavovala jen záblesky z toho odpoledne. Stejně tak Dennis.
Nakonec případ uzavřeli s tím, co měli, tedy s jeho výpovědí. Šli jsme na průzkum. Našli jsme jeskyni na pobřeží a rozhodli jsme se ji prozkoumat. Já jsem ale spadla a udeřila se do hlavy a nic si nepamatuji. Všichni tomu uvěřili, protože tomu uvěřit chtěli.
Koho to vlastně zajímalo, jako doopravdy? Byly jsme přece děti ze sirotčince, na okraji společnosti. Nemohla jsem se s tím srovnat, pořádně to nešlo, ale pomohlo mi, že tu Tom o pár let později býval jen dva měsíce v roce. Byla to úleva. Mluvilo se o tom, že ho rodiče zapsali na nějakou školu a zaplatili mu dopředu stipendium. Stal se z něj ještě větší egoista než předtím a z jeho těla začala vyzařovat ještě větší aura moci, než předtím. Báli jsme se ho ještě víc.
Ale teď už je z mého života pryč. Navždy. A moje nejstrašnější vzpomínka na něj je předána dál. Konečně mohu pokojně zemřít.

Amy Bensonová dopsala poslední řádky svého deníku a pofoukala inkoust na papíře, aby zaschnul. Přejela se svým kolečkovým křeslem k oknu a poprvé se za těch čtyřicet let ze srdce usmála. Byl to malý úsměv, ale skutečný.
Za oknem padalo barevné listí a vítr ho rozfoukával po celém kraji. Děti pouštěly draky a dámy i pánové si drželi klobouky a čepice, kolem krku pletené a barevné šály. Žena za oknem jako by omládla o několik let.

Ještě té noci Amy Bensonová zemřela, zastavilo se jí srdce. Umírala v klidu a pokoji, takovém, jaký se jí rozlil po duši s napsanými řádky. Její deník zůstal ležet na půdě starého domu, kde bydlela, připraven na to, až ho někdo někdy otevře. Třeba nějaké nenechavé ručičky její vnučky a slzy z tváře její dcery ho pokropí. Ale to je už jiný příběh.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lux Lucy Lux | E-mail | Web | 22. září 2013 v 18:58 | Reagovat

ja nemám slov!!! O_O
originalita plus tvoj štýl písania, dej a všetko dokopy... krása :-)
maximálne úžasné!!! O_O  :-)
mimochodom, musím ti závidieť tvoju aktivitu na blogu :-D ja naň nemám absolútne čas.. takže držím palce, nech sa ti aj naďalej darí :-) a nech nás tešíš svojimi skvelými výtvormi... :-)

2 Ronnie Ronnie | Web | 23. září 2013 v 16:33 | Reagovat

[1]: Děkuju moc ♥♥♥ no, já právě že moc času taky nemám (i když ty kroužky mi zabírají dva až tři dny v týdnu :-D ) ale nějak se to snažím splácat, protože pak bych vyšla ze cviku a dopadlo by to tak, jako to už jednou dopadlo a to já nechci :// díky ještě jednou a ať se ti taky daří :))

3 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 26. září 2013 v 14:34 | Reagovat

Jasně, já Tě rozbrečím svým songficem a jsem zlá! XD A Ty teda děláš co? Nejen, že brečím, mám chuť z toho snad umřít! U Merlina...! Tohle se nikdy, NIKDY, nedělá!
Tahle povídka je strašně moc moc moc krásná a musím souhlasit s Lucy, že i originální (Nic na tohle téma jsem ještě nečetla.) a navíc je taky pekelně smutná.
Já bych toho Voldyho nejradši... Achjo, nevím co. Uškrtila. Ne...! Rozmlátila baseballkou!!! Bože...!
No nic... Dokonalá povídka, prostě něco naprosto skvělého! Smekám! :)))
PS: Ty jsi četla ten songfic ve škole? Kdy prosímtě?

4 Terezka:***** Terezka:***** | E-mail | 26. září 2013 v 20:56 | Reagovat

Veru!! Máš strašně dloooouhý povídky ale všechny sou nádherný<3 teď si jdu přečíst i tuhle:) máš skvelý povídkyy :-D  :-D  :-)  ???

5 Kamca Kamca | 27. září 2013 v 18:28 | Reagovat

Veru tak tohle je dokonalý :D strhující děj, úplně tuhle povídku miluju :D moc se ti povedla a fakt nemám slov o.O :D

6 Ronnie Ronnie | Web | 27. září 2013 v 19:47 | Reagovat

[3]: :-D Hlavně prosím neumírej! Byla by tě škoda ;-) Děkuju, snažila jsem se najít něco takovýho a vzpomněla si na tohle :D Chudák baseballka :D Děkuju ještě jednou moc moc moc :D
Jj,ve škole na infošce :D bylo volno :D

[4]: Jejda děkuju Teri :DD Snažím se :D děkuju, děkuju moc <3 :D

[5]:Je supr, že se ti to povedlo :D děkuju moc a jsem ráda, že se líbila :D je to tak... positivní pocit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se