Nesplnitelná přání

28. září 2013 v 21:57 | Ronnie |  Jednorázovky

Ahojte! Tady je ta slibovaná jednorázovka. Hlavní postavu poznáte dost rychle a doufám, že se vám bude líbit :). Nebudu se nijak rozkecávat, nemám na to náladu, takže pouze enjoy it ;).

Ronnie

btw pořád blog vyvíjím k lepšímu, takže mějte strpení :)








Zima. Sněhová pokrývka leží na všem okolo a oheň v krbu hoří. Pro mě jsou všechna roční období ale stejná. Nezáleží mi na tom, jestli je zima, nebo léto, hlavní je, že jsi u mě. Pohled na tebe mě vždy rozzáří, a když tě něco bolí, bolí to i mě.
Ty ale zimu miluješ. Miluješ sezení na okenním parapetu s hrnkem horké čokolády, zachumlaná do deky a s praskotem dřeva v krbu. Miluješ, když za tebou pak přijdu a objemu tě. A já miluju ten pohled na tebe. Na těch okamžicích je vždy něco tak magického, že to až není k uvěření. Ale v poslední době tomu už tak není. Vím totiž, jak to skončí. Ta vidina budoucnosti, která nás čeká…. V té budoucnosti už nebude žádné 'my'.
Při vstupu do pokoje, kde sedíš s pohledem přikovaným k padajícím vločkám, se zastavím. Tiše se na tebe koukám, na každou křivku tvého těla, na to, jak se usmíváš a na tvé křehké ruce zčervenalé od horkého hrnku čokolády. Dělá se mi ze sebe zle. Nemůžu to udělat, nemůžu tě zradit. Ale už je to dané.
Chci odejít, ale v tom okamžiku se na mě otočíš. Asi si cítila pohled, kterým jsem propaloval tvá záda, nebo mě slyšela přicházet, na tom nezáleží. Jakmile se tvé oči setkají s mýma, vím, že musím zůstat. Mé nohy mě k tobě dovedou jakoby samy a mé ruce tě obejmou. Zaboříš mi hlavu do ramene a políbíš mě. S úsměvem na rtech se mi chvíli díváš do očí, než se zase otočíš k pohledu venku. Zticha sedíme a intenzivně vnímáme přítomnost toho druhého. Moje myšlenky i přes tvou blízkost, která vyžene všechno negativní a dá mi naivní představu dokonalosti, se upírají jen na jedno. Na výraz tvých očí.
Víra a láska. Díváš se na mě jako na svatého, jako na něco, čemu plně věříš, důvěřuješ, i když je toho tolik, co nevíš, co by tvou důvěru zlomilo. A ten třpyt. Oči ti přímo svítí.
Nedokážu to, i když jsem si to v minulosti myslel tolikrát a dokázal jsem to. Možná bylo těžké zničit tvou rodinu, ale zradit tebe? To nedokážu.
"Přemýšlel jsi už někdy o tom, co bude, až tohle všechno skončí, Regi?" ta otázka z tvých úst propluje do mé hlavy, ale chvíli mi trvá, než ji pochopím. Ležíme spolu na posteli, stočení do klubíčka a navzájem propletení, tak blízko sebe, že se mezi nás nic nevejde.
Zaskočilo mě to. Až tohle všechno skončí… Jak ti to mám vysvětlit? Jak ti mám říct všechna tajemství, která mám kolem sebe opředená jako motýl kuklu? Jsi tak nevinná a potom budeš… zrazená. Sražená na kolena, člověkem, který tě miluje a ty jeho taky.
"Ne. Ale vím, že až tohle skončí, bude líp." A já tu nebudu. Tuhle část věty si nechávám pro sebe. Je to příliš kruté. Smutně mě pozoruješ, ale nakonec se usměješ. Vím, na co jsi myslela.
"Ano, bude líp." Přikývneš. Chvíli oba mlčíme, když protrhneš ticho.
"Já jsem o tom přemýšlela." Šeptneš. Stočím na tebe pohled, chci vyhledat tvé oči, ale ty se díváš do stropu.
"Vím, že to asi zní jako tuctové přání každé holky, ale chtěla bych dům plný radosti. Dům, po kterém se rozléhá dětský smích, smích našich dětí, Regi." Po posledním slově se na mě teprve podíváš. Jsi nejistá a čekáš, co na to řeknu. Já ale nevím, co ti odpovědět. Už zase.
Ale ta představa je nádherná. Musím se nad ní pousmát.
Políbím tě a tobě se na rtech rozvine široký úsměv, který trvá i ve tvém spánku. Já ale spát nemůžu. Pomyšlení, že nic z toho, co si přeješ, se nesplní, je hrůzné. A přitom by se stačilo natáhnout, otevřít šuplík a vyndat z něj krabičku. Krabičku se snubním prstenem.


S charakteristickým prásknutím se přemístím zpátky k našemu domu. Dnešek byl příšerný. Porada se strašlivě protáhla a já tak domů přicházím až po setmění. V oknech je naprostá tma, všechna světla jsou zhasnutá. Je mi to nejdřív divné, ale jeden pohled na hodinky vše vysvětluje. Je opravdu pozdě.
Potichu otevřu domovní dveře a rozsvítím špičku hůlky, abych vůbec něco viděl. Odložím cestovní plášť na věšák, zuji se, a co nejtišeji projdu obývacím pokojem až do kuchyně. Nechci tě vzbudit.
Mohl jsem ale klidně dusat jako slon, stejně by to bylo jedno. Sedíš totiž u stolu v kuchyni a trpělivě na mě čekáš. Tvá tvář se mračí, něco je špatně.
"Kde jsi byl?" ptáš se ztrápeným hlasem. V tu chvíli mi dojde, že něco víš. Něco, co ses nikdy neměla dozvědět.
"Já…" dál se nedostanu. Domem se ozve šílené zapraskání a s obrovským rachotem se něco zřítí. Do kuchyně se nahrne prach a kouř a s ním i plameny. Někdo se začne šíleně smát, užívá si to. Poznávám ten smích, i když nechci, aby to byla pravda. Nemohli se to dozvědět, ne teď.
Chci ti říct, aby ses schovala, ale je pozdě. Do místnosti vběhne jeden ze Smrtijedů a zatarasí tak jednou cestu z tohoto pekla.
Postavím se před tebe s napřaženou hůlkou. Vidím, jak se tomu dotyčnému zalesklo v očích, když to viděl. Za tuhle zradu mě zabijí.
"To je mi ale překvapení, Regulusi." Ozve se za zády toho Smrtijeda další hlas. Hlas mé sestřenky Bellatrix. Cítil jsem, jak jsi mi křečovitě sevřela ruku za zády. Opětuji ti ten stisk, ale přitom se dívám s hrdě vztyčenou hlavou Belle do očí.
"Vidím, že jsi změnil strany, nemýlím-li se?" jízlivost a nenávist z toho jen tekla. Svěsím ramena a hlavu a to potvrdí její slova. Slyším, jak jsi za mnou zalapala po dechu. Tvoje sevření trochu polevilo. Bellatrix se za tím zvukem otočí. Teprve teď zaregistrovala, že jsi tu taky. Zaleskne se jí podivně v očích. Pochopila.
"Ale, ale. Tak tys to nevěděla, krasotinko? Tak teď to víš, víš, že patří mezi nás." krutě se zasmála. Krve by se ve mně v tom okamžiku nedořezali. A v tobě taky ne. Pevně tě chytím za ruku a zpříma se jí podívám do očí.
"Zmlkni." Zasyčím naštvaně. To ji ale rozesměje ještě víc.
"Na nic lepšího se nezmůžeš? Jsi stejný, jako tvůj bratr." To slovo plivla ven, jako by to bylo něco odporného, nechutného, něco, co se jí hnusí.
"Tak ať. Možná jsem jako Sirius. Ale tobě to může být jedno." Nemá na sobě masku, takže je vidět, jak rty stiskla do tenké čárky. Pošeptá něco Smrtijedovi vedle ní a ten pomalu přikývne. Otočí se a vyjde z místnosti, plameny jako by se od ní odtáhly, ale ještě sykne něco přes rameno.
"Tak to je tvoje smůla, krvezrádče." Po jejím odchodu se na nás otočí ten druhý Smrtijed. Jeho oči na nás chtivě hledí a ruku s hůlkou má připravenou podél těla. Stále na něj mířím tou svou. Jsem napnutý jako struna, když se rozejde a obchází nás zprava a zleva. Protáčí hůlku mezi prsty a provokativně se na nás dívá. Něco má za lubem.
Zkusmo na nás vypálí pár kouzel, ovšem bez úspěchu. Všechna pohltí štíty. Asi to ale čekal, protože se mu na tváři objeví šílený úšklebek. Vypálí několik kouzel naráz a intenzivně pokračuje dál. Některá z nich ani neznám.
"Schovej se." Syknu na tebe. Na pochopení mi stiskneš ruku. Začnu se pomalu přesouvat ke dveřím ven, ale nějak vytuší mé myšlenky, takže na ně pošle kouzlo, které je zablokuje. Ta chvíle ale stačí k tomu, aby se mi podařilo ho zablokovat. Kouzlo z mé hůlky ho zasáhne do prsou a on tlakovou vlnou narazí do zdi za ním a sveze se po ní bezvládně na zem s protočenýma očima.
Tvá ruka se vytrhne z mého sevření, a když se otočím, abych zjistil proč, vidím tě, jak s vytřeštěnýma očima a nevěřícným pohledem kroutíš hlavou. Tvá ruka překryje ústa a oči se ti zaplní slzami.
"Tys, tys ho zabil.." koktáš. Nikdy si ještě nikoho neviděla zemřít, proto je to pro tebe šok. Ještě k tomu když zemřel v mých rukou.
Pokusím se k tobě dojít a chytit tě za ruku, sevřít v náručí, utěšit tě. Ty se ode mě ale jen vzdálíš.
"Nešahej na mně." V těch slovech je síla, která chybí tvému hlasu. Nechápavá modř tvých očí na mě zírá, jako by to ani nebyla pravda. Jako by si myslela, že tohle je jen noční můra, ze které se každým okamžikem vzbudí.
"Musíme zmizet. Za chvíli se o tomhle dozví ještě někdo další a ty musíš do bezpečí." I když mi to láme srdce, že jsi tak zareagovala, nedivím se. Pomalu přikývneš. Uvědomuješ si, co by se mohlo stát, jestli nezmizíme. I kdyby na tohle nepřišli, tenhle dům, dům, kde kvetla naše láska, je v plamenech.
Zdá se, že kouzlo blokující dveře zmizelo se smrtí majitele a my se tedy můžeme dostat tudy ven. Jakmile ale ze dveří vyjdeme, obklopí nás horoucí peklo. Obývací pokoj je v plamenech, jeden z trámů držících strop se zhroutil a další k tomu nemají daleko. Nedá se tu dýchat.
Když zkusím použít vodní zaklínadlo, plameny se na okamžik rozestoupí, ale voda se vypaří a oheň se rozhoří ještě větším plamenem, jestli je to ještě možné.
"Zložár!" zalapáš po dechu. Úplně před očima vidím, jak se ti oči naplnily strachem. Chtě nechtě ale musím přikývnout.
"Bohužel…. Musíme…." Zbytek mé věty zanikne v pekelném rachotu dalšího padajícího trámu. S dopadem na zem se rozptýlí všude kolem jiskry a některé z nich dopadnou i na naše oblečení.
"Utíkej!" zařvu abych přehlušil okolní zvuky. Opět vyčaruji vodu, i když to nemá skoro žádný účinek, ale dá nám to aspoň pár sekund na zmizení.
Černí od sazí, kašlající kvůli nadýchanému kouři, se vyhrneme z domu, který býval naším domovem.
Zhroutíš se na zem, vykašláváš kouř, dávíš se tím. Já na tom nejsem ale o moc líp, jen na rozdíl od tebe jsem jenom zlomený v pase.
Sednu si vedle tebe a vezmu do náruče. Zaboříš mi obličej do ramene a tiše vzlykáš. Upokojujíc tě hladím po zádech a přemýšlím, proč se to muselo takhle všechno zkazit. To jsem ale netušil, co se ještě stane.
"To bude dobrý, neboj se. Jseš už v pořádku." Šeptám ti do ucha a houpu tě přitom v náručí. Nechráněné, zlomené a na zemi sedící nás objeví Bellatrix. Jedno kouzlo vyslané z její hůlky nás od sebe oddělilo, každého někam jinam, ale kousek od sebe. I přes to jsme se ale nemohli dotknout.
"Myslel sis, že to takhle nechám? Že přistoupím na to, abyste mi utekli?" rozlechtá se tím svým krákoravým smíchem, ale v jednom okamžiku její tvář zvážní. Tvář jí ztvrdne a oči jako diamanty nás propichují pohledem.
"Jestli ano, tak jsi strašně naivní, Regulusi Arcturusi Blacku." Skloní se ke mně tak blízko, že cítím její dech na svém uchu a zašeptá. "Budeš trpět za to, že jsi zradil naši rodinu. Každý okamžik svého života si budeš přát, abys to býval neudělal." Zvedne obličej a už normálním hlasem pokračuje. Ale ne na mně, na tebe.
"Jak neslavně skončil společný život milenců." Pohrdavým tónem odvětí a mávne oproti tobě hůlkou. Se šíleným výkřikem tě kouzlo odhodí do domu a plameny tě pohltí. Tvůj hlas zmlkne, ale nahradí ho jiný. Můj hlas.
"Máš, co jsi chtěl." Ledovým hlasem usykne a rozesměje se. Její smích utichne teprve v okamžiku, kdy se přemístí.
Sedím na tom místě až do doby, než plameny dohasnou. Křičel jsem, ale brzo, až moc brzo můj hlas ochraptěl, brečel jsem, ale moje slzy vyschly. Na místě, kde stál můj život, nezbylo nic, než popel a prach.
S nově nabitým odhodláním se zvednu.
"Zaplatí za to, slibuju." Zašeptám, než se přemístím. Za sebou jsem nechal celý svůj život, moje láska, moje bytí, uhořely v těch plamenech společně s tebou. Odešla jsi navždy, ale brzo se spolu setkáme.

O několik týdnů později se Regulus Black vydal se skřítkem Kráturou do jeskyně, kde zahynul, když ho neživí stáhli pod hladinu. Smrt pro něj byla vysvobozením, život už mu stál za nic. Jeho smrtí se Sirius Black, jeho bratr stal jediným dědicem Blacků.
Nikdy se ale nedozvěděl, že jeho přítelkyně Amy Batesová byla v době, kdy zemřela těhotná. Té noci v plamenech vyhasl nejen její život, ale i život jejich dítěte.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Snapeova Snapeova | Web | 28. září 2013 v 22:16 | Reagovat

Tleskám, je to skvěle napsané a chytlo to za srdce. Regulus je zajímavá postava a tohle je moc pěkně vymyšlená povídka :)

2 Ronnie Ronnie | Web | 29. září 2013 v 19:12 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, snažím se :D Regulusův příběh je prostě zajímavý. Líbí se mi :)

3 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 29. září 2013 v 19:36 | Reagovat

Jojo, Reg je skvělá postava, jen se jí zas tak moc nedostávalo a nedostává místo. Ale také planuji, že o něm něco napíšu. Mám ho moc ráda, je strašně krásně tajemný a člověk si kolem něj může dost vymyslet svého, což je fajn. :)
Jinak jednorázovka je to naprosto úúúžasná! Má po celou dobu takové pěkné kouzlo. Ale ten konec... Ts ts ts...! Takhle trápit moje srdce!  Ale je to pěkné, moc moc pekné! :)))

4 Lucy Lux Lucy Lux | E-mail | Web | 29. září 2013 v 21:43 | Reagovat

Hey, Ronnie? Do you want to KILL me???
oh, this is so fantastic!!!
okej, stop talking in enlish :-D
wau :-D ty ma tvojimi poviedkami fakt vraždíííš (to znamená v mojom jazyku že je to absolútne super :-D ) a táto... wáááu.. navyše, Regulus je jedna z tých postáv, o ktorých je málo poviedok a málo sa hovorí, pričom je to veľmi zaujímavá postava :-)

5 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 3. října 2013 v 20:32 | Reagovat

Jsem ráda, že se Ti kapitola líbila. :) A těší mě, že se těšíš na další, fakt, mám z toho velkou radost! :)))

6 Asnazu Asnazu | Web | 6. října 2013 v 20:13 | Reagovat

vážně skvěle napsané, chvíli mi to dalo, než mi došlo kdo je Regi...Ale to co si vytvořila je úžasné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se