V prokletí noci

31. srpna 2013 v 9:18 | Ronnie |  Jednorázovky

Ahojky!
Tuhle jednorávku mám v počítači už celkem dlouho (jestli se za "celkem dlouho" dají počítat dva týdny :D) a uvědomila jsem si, že tu dlouho nic nepřibylo, takže je tu tohle malé dílko :). Doufám,, že se vám tohle téma bude líbit, protože je to něco úplně jiného, než normálně píšu. Ale líbí se mi to a doufám, že vám se bude líbit taky. Je to fakt kraťoučký :).
Btw, vůbec nevím, jak to bude s přidáváním na začátku školního roku, jistě chápete proč, ale pokusím se tu být co nejčastěji :).
Užijte si čtení a poslední prázdinové dny, co nejvíc a nabijte z nich energii do školy.

Ronnie







Malý, asi jedenáctiletý, chlapec ležel na dřevěné podlaze v jednom z pokojů staré boudy na konci Prasinek, Chroptící Chýše. Ztěžka oddychoval a jeho tvář byla pokrytá potem, blížilo se něco, čeho se bál.

Všude okolo něj se povalovaly trosky čehosi, co kdysi bylo přepychovým nábytkem a kvalitní podlahou, teď už však na nich zbylo málo z jejich vznešenosti. Těžké závěsy nad jedinou postelí v místnosti byly zchozené a cáry závěsu na rozbitém okně prosvítalo měsíční světlo, na okamžik propuštěné z mračného vězení. To, že bylo zataženo, mu aspoň trochu pomohlo oddálit přeměnu.

To ale nemělo dlouhého trvání. Měsíc, jeho neodbytný společník, se asi rozhodl, že jeho utrpení dál oddalovat nebude. Jeho světlo se prodralo ze zákrytu mraků a následně i oknem do místnosti. Sunulo se kousek po kousku po podlaze, až prosvítilo i na tvář rozechvělého školáka. V tom okamžiku se celá jeho bytost zkroutila do neuvěřitelné bolesti a jeho lidská část se jakoby smršťovala, aby uvolnila místo jeho vlčí části. Části, kterou z duše nenáviděl.

Chtěl, aby to už skončilo, aby začalo svítat, ale byly to pouze nevyslyšené prosby. Naopak, světla přibývalo a s tím světlem přišla i ohromující bolest, ještě větší a silnější než předtím.

A pak to začalo.

Z hrdla se mu valil jeden bolestivý sten za druhým, některé zpola udušené v dalších a dalších bolestivých výkřicích. Jeho tělo se začalo pomalu měnit. Ruce se pod ním podlomily, jak se pomaloučku měnily v přední tlapy a přitom mu v nich praskaly kosti. Jeho nohy se mu zkroutily pod bezvládným trupem a praskaly, natahovaly se, chlupatěly. Dlaně a chodidla se mu s šílenými výkřiky bolesti prodlužovaly, prsty se mu spojovaly a vyrůstaly na nich drápy. Hrudníky se mu zvětšoval a ztenčoval, trup se prodlužoval.

Než byla přeměna dokončena, ležel jen bezmocně na zemi a z plna hrdla křičel, řval jako raněné zvíře, až to trhalo uši. Bolest z jeho nitra vycházející byla téměř hmatatelná.

Chlapec v boudě, kterého stíhalo pro něj asi to nejhorší prokletí ze všech, byl ale zatím ještě člověkem, jeho vlčí část nad ním ještě nezískala kontrolu. I když se pod tou tíhou bolesti, která ho spalovala každým coulem, nemohl pořádně soustředit na cokoliv jiného, aby se udržel ještě chvíli jako on, myslel na své tři nejlepší kamarády v nebelvírské věži.
Ale ať dělal, co dělal, ukradl si tak jen pár vteřin.

Navalila se na něj vlna ještě větší bolesti než předtím a on věděl, že se stává tou krvelačnou příšerou, kterou nenáviděl.
Jeho obličej se prodlužoval a nabíral rysy vlka. Něco z jeho rysů mu ale zůstalo. Jeho jantarové oči svítily v měsíčním světle jako dva drahokamy a dávaly najevo trochu lidskosti.

Jeden bolestivý výkřik v polovině ustal, ale pořád se jako ozvěna rozléhal po domě. Za chvíli ho ale přerušilo vlkodlačí zavytí plné smutku.

Na místě, kde ještě před pár minutami stál malý chlapec, stál velký, světle hnědý vlk s jantarovýma očima. Očima Remuse Lupina.

Paprsky Měsíce svítící do pokoje ubíraly na intenzitě, přesto byly jasné. Velice jasné. Mladý vlkodlak se otočil za tím světlem a tak, jak mu to jeho zvířecí pudy naznačovaly, zavyl. Poté se otočil směrem do místnosti a zhluboka začenichal. Necítil tu nikoho ani nic, co by mohl zakousnout.

Boudou se ozvalo další zavytí vlk, v jehož nitru se skrýval bezmocný chlapec, se jal opět ničit vnitřek budovy, ve které přebýval. Začal ubližovat sobě.

Byl rád, že jeho jedinou připomínkou těchto nocí jsou jenom jizvy po jeho těle. Ty vzpomínky by ho zničily.

Probudil se až na ošetřovně. Slunce se vyšplhalo vysoko na oblohu a hledělo na zemi jako matka na svoje dítě. Mile, radostně a vesele.

Když zjistila, že je vzhůru, začala ho madam Pomfreyová okamžitě obskakovat. Zjistil od ní, že tentokrát si ubližoval víc než normálně a našli ho, jak leží v bezvědomí, proto tu zůstal.

Jakmile madam odešla, povzdechl si a sklonil tvář s unaveným a skleslým výrazem k bělostným pokrývkám. Jak takhle seděl na posteli, zasvítily na něho jemně paprsky slunce a polechtaly ho po tváři.

Pohlédl ven, na tu jasně modrou oblohu a pousmál se. Ta zářivá koule mu dávala naději, naději, že jednou bude líp.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lux Lucy Lux | E-mail | Web | 1. září 2013 v 21:15 | Reagovat

Ronnie, ty ma snáď chceš zabiť?? O_O
Krásne, originálne, a keďže Remus je môjmu srdcu veľmi blízky, úplne si ma dostala a rozplakala...

2 Ronnie Ronnie | Web | 2. září 2013 v 16:36 | Reagovat

[1]: Neboj, to nemám v úmyslu :D kdo by pak psal tvé úžasné básně a povídky? a kdo by četl to, co píšu? :D děkuju moc :)) já mám Remuse taky dost ráda, jeho příběh je strašně smutný a obdivuju ho, že všechno to utrpení vydržel :) opravdu mockrát děkuju :))

3 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 2. září 2013 v 18:14 | Reagovat

Nááádherné! Páni, popsala jsi to vážně krásně. A jelikož i já mám Remuse moc ráda, lituju ho. Upřímně ho lituju!
Jinak jsem zase já ráda, že jsi si dnešek taky užila. A na obrázku je můj miláček Benedict Cumberbatch ze seriálu Sherlock Holmes od BBC!!! A taky hrál v nejnovějším Star treku. :)

4 Ronnie Ronnie | Web | 3. září 2013 v 17:29 | Reagovat

[3]: Díky moc, jsem ráda, že se ti povídka líbila :D jak jsem psala, Remus je jeden můj oblíbenec :)
ještě jednou díky :))

5 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 3. září 2013 v 19:26 | Reagovat

Jo, na Sherlocka URČITĚ koukni! Je totiž totálně dokonalej! Nedokážu si představit, že by si ho někdo po shlédnutí seriálu nezamiloval! A na Supernatural a Teen wolf jsem taky chtěla koukat, ale nestíhám! XD

6 Maysie Maysie | Web | 8. března 2014 v 12:01 | Reagovat

To je hezké, že i po takovým děsu měl optimismus, že bude líp :) A jasně že bude, má přece přátele :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se