8. Kapitola - Noční můra

21. srpna 2013 v 6:00 | Ronnie |  Neštěstí a přátelství
Ahojec!
Netuším, kde zrovna teď jsu ani nic okolo, protože jsem zase v čudu, tentokrát jen na týden. Podařilo se mi sepsat jen tohle, takže doufám, že jsem něco napsala, nebo napíšu ještě na dovči, ale to je dost nepravděpodobné.
Díky za komentáře k minulí kapitole, moc mě potěšily a doufám, že k téhle kapči nějaký taky přibudou, než se vrátím :).
Doufám, že si užíváte ten zbytek prázdnin a těšíte se třeba i v září do školy a kdo ne tak držím palce :).

Ronnie

btw kapitolku věnuju Peti a Lucy Lux. Díky holky hrozně moc za komentáře, strašně mě potěšily :D.



PŘEDNASTAVENO






Jak se ukázalo, uprostřed houštiny byl malý plácek zdupaného maliní. Někdo si tu asi dělal bunkr, nebo něco takového, ale teď tam ležela v podivném úhlu zkroucená dívka. Špinavé vlasy měla spletené do spletenců a její oblečení bylo zničené tak, že nebylo poznat, čím bylo. Na těle měla rány, rány které prozrazovaly, že už toho hodně zažila a nevzdala se. A to jí mohlo být jen šestnáct.
Najednou se pohnula a přerývavě se nadechla. Žila.

Seděli v obývacím pokoji, naprosto zaražení z toho, co se teprve před pár hodinami událo před jejich očima.
Na jednom z křesel se choulila Lily. Objímala se kolem kolen a červené, opuchlé oči upírala před sebe a nic nevnímala. To, co viděla, jí otřáslo. Nemohla nepřemýšlet nad tím, co udělala dobře a co špatně, co mohla udělat, aby… aby přežila.
Vedle ní na pohovce seděl zamračený James. Oči mu visely na Lily, měl o ni starosti, aby to zvládla. Přece jenom, otevřela se jí tím ještě nezahojená rána, i když tu dívku neznala. Jeho myšlenky to zaměstnávalo tolik, že na to nemyslel. A to on i z části chtěl. Chtěl tu být pro ni, i pro Reynu s Tracy, oporou, i když asi tušil, že pro ty dvě bude oporou někdo jiný.
Na druhém konci pohovky ležela právě Tracy. Zírala s očima od slz do stropu, jako by to bylo to nejzajímavější na světě. Nemyslela, jen před sebou měla jako vypálený obraz té dívky. Tělo po hodinách mučení už navěky zjizvené, skelné oči, klidný obličej. Odcházela s úsměvem na rtech, byla to pro ni úleva. Ale i přesto to Tracy otřáslo víc, než cokoliv jiného.
Mezi ní a Jamesem seděl Sirius. Stejně jako James, měl starost o dívky. I když přesnější by bylo hlavně o jednu z nich. Pořád si přehrával ten okamžik, kdy z dívky vyprchával život a oni byli při tom. Tracy byla při tom. Viděl už po milionkráté před sebou, jak se jí rozkutálely slzy po tvářích a ona vzlykala, když si ji přivinul do náruče, do jeho košile. Měl pocit, že se mu rozsype v náručí. Ještě pořád cítil její tělo v náruči. Ten uzlíček vzlyků a slz, ve který se v tom okamžiku proměnila normálně silná, vyrovnaná a potřeštěná dívka.
Na druhém a zároveň posledním křesle v místnosti trůnil Remus. Byl zamyšlený nad tím, co jim ta dívka řekla. Co tady chce? A proč zrovna tady? Ano, někde tady prý bylo rodiště Godrika Nebelvíra, ale jak ví, že to bude tady, ať je to cokoliv? Má to něco společného s Nebelvírem? Přesto každou chvíli jeho pohled zajel k dívce sedící v okně. Venku pořád pršelo a ten zvuk deště dopadávajícího na okenní tabulky vyvolával ještě pochmurnější atmosféru. Do obličeje jí lehce spadaly pramínky vlasů, takže jí nebylo vidět do obličeje. A ona to tak asi chtěla.
Reyna seděla dál od ostatních v okně. Ten déšť ji podivně uklidňoval a soucítil s ní, což ještě podtrhávalo její pochmurnou, smutnou náladu. Nechtěla, aby jí kdokoliv viděl do obličeje, protože brečela a nechtěla, aby její slzy někdo viděl. Ta dívka jí připadala povědomá a ona ji určitě znala, protože ji oslovila, ale dlouho nemohla přijít na to, kdo to je. Až teď, pozorujíc kapky deště, si vzpomněla na jeden další deštivý podvečer před několika lety.
"Reyno, podívej, prší!" přiběhla mladá dívka do pokoje sestřenice své kamarádky. Nadšení z jejího hlasu bylo skoro hmatatelné. Hnědovlasá dívenka na o něco starší blondýnku pohlédla svýma modrýma očima a pousmála se, než zase sklonila pohled ke knížce ve svém klíně.
"Já to vidím, Nic." Odpoví jí. Chce se zase začíst do knížky, ale nedostane k tomu příležitost. Dívka se na ni zamračí a trošku uraženě se otočí zpět k oknu v pokoji, který obývala Reyna, kde její výraz změkne a změní na zasněný. Mladší dívka si povzdychne a zaklapne knížku.
"Tak promiň." Vstane z křesla a popojde k oknu. Za ním se v noční temnotě blýská a jen na ten krátký okamžik jsou vidět kapky deště bubnující o zem. Někomu by se ten pohled mohl zdát nepříjemný, ale obě dívky, hlavně blondýnku, uklidňoval. Hodně dlouho tam stály a dívaly se na blesky, i když jim to připadalo jako chvilka.
"Je to krása, viď?" otočila se na ni se šťastným úsměvem dívka, když se na moment od toho všeho odtrhla.
"To ano." Zašeptala hnědovláska a usmála se.
Jen o pár let starší verze hnědovlásky ze vzpomínky se usmála. Nic vždycky fascinovaly bouřky, co si pamatovala. Viděly se sice jenom párkrát, ale tohle jí utkvělo v paměti, jako nějaký záchytný bod.
Z myšlenek ji vytrhl hlas Lily.
"Nevím jak vy, ale já už si půjdu lehnout, bylo toho hodně." Ozvala se dívka potichu, ale v tichosti pokoje to bylo slyšet zřetelně.
"Počkej, já už půjdu taky." dohnala ji u dveří Reyna a společně se vydaly po schodech do pokoje, kde v tichosti ulehly. Měly toho na přemýšlení až moc.
Z obývacího pokoje se postupně vytráceli i ostatní, až tam zbyl jenom praskot pohasínajícího ohně v krbu.
Všechny osoby v tomto domě tušily, že tohle je jenom začátek, ale mohli se jen dohadovat, jak velké to bude mít následky. Nikdo z nich nezaspával klidně a jejich sny také nebyly nejklidnější. Obličej umírající dívky je provázel jejich nočními můrami, takže se moc nevyspali.
Přetočila se na bok. Začala kašlat a dusit se, ale to po chvíli ustalo. Opět otevřela své oči a lidé stojící okolo mohli vidět, že mají krásnou šedou barvu, barvu bouřkového mraku. Zmateně a se strachem se podívala po lidech stojících kolem ní a schoulilas co nejvíc do sebe.
"Kdo.. Kdo jste? A kde to jsem?" slabým a roztřeseným hláskem ze sebe vypravila. Lily chvíli trvalo, než se vzpamatovala, ale odpověděla jí.
"Já jsem Lily, James, Remus, Sirus, Tracy a.." postupně na každého z nich ukazovala a říkala jejich jména. U toho posledního ji ale dívka na zemi přerušila.
"Reyno? Jsi Reyna Maysonová?" dychtivě se jí zeptal. Dívka pomalu a zmateně, za zvědavých a zmatených pohledů přikývla. Dívce na zemi jakoby se ulevilo.
"Pojď prosím sem." Slabým hlasem jí přikázala.Reyna si vyměnila místo s Lily, která předtím klečela vedle hlavy dívky a vyčarovala nad nimi ochranu proti dešti, protože ta, co vyčarovala před nějakou dobou Lily už nestačila.
"Potřebuju… Potřebuju ti něco říct. A vy ostatní můžete poslouchat taky, vypadá to, že Reyna důvěřuje vám a vy jí." Dodal s náznakem smíchu v hlase. Dál už ale pokračovala naprosto vážně, protože to, co jim chtěla říct, vážné bylo.
"Asi jste si už všimli, že nevypadám zrovna nejlíp. Má to nějaký důvod a tím důvodem je chlap, co si samozvaně říká lord Voldemort. V novinách možná před několika dny bylo, že napadli malé městečko na severu Anglie a že z něj nevysvětlitelně zmizela jedna rodina. Nedivila bych se ale, kdyby to ututlali. Ale to je jedno. Jde o to, že mě i tátu s mámou a bráchou unesli, ale když zjistili, že brácha nic neví… oni.. oni.. je mr-mrtvý"roztřásl se jí na konci věty hlas. Bylo vidět, že si to ještě nikdy nahlas neřekla a tím, že to řekla, to byl takový konečný verdikt. Přemáhala slzy, byť zbytečně, žádná by jí stejně z duše nevytekla.Reyna jí konejšivě položila ruku na rameno.
"C-c-co se stalo dál?" zeptala se jí trochu roztřeseně Lily. Ten článek totiž v novinách nikdy nebyl, takže ona si ji ani nemohla s nikým spojit, i když to zkoušela.
"V jeho sídle nás odděleně zavřeli do cel. Nevěděla jsem, co se s rodiči děje, od té chvíle jsem je neviděla, ale doufala jsem, že jsou v pořádku. Mučili je a mučili i mě, až do chvíle, kdy s tím přestali. Nedozvěděli se totiž ode mě nic důležtýho, ale už měli své informace." Na konci věty se rozkašlala, a jakmile se uklidnila, pokračovala rychle dál. Už neměla moc času.
"Naskytla se mi skvělá šance k útěku. U mé cely ani u ostatních cel nikdo nebyl, měli zrovna poradu, takže jsem se odtam pokusila dostat. Probíhala jsem kolem sálu, kde se bavili a viděla jsem…mámu. Vlastně spíš slyšela. Mýlila jsem se s tím, že přestali, nepřestali, nebo možná zase začali. Chtěli od ní vědět, kde je to schované a ona jim to nakonec řekla. Neslyšela jsem už pak, co říká, ale viděla jsem, kdy to dopověděla." Ztráta matky ji bolela, i přes to, že podlehla. Nevyčítala jí to, byla zesláblá mučením, ale kdyby věděla, o co jde, možná by tak cítila.
"Pak on, ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, řekl, že konečně ví, jak se dostat do Godrikova dolu a najít tam to, co hledá. Pak už skončila schůze, protože je něco vyrušilo a já musela zmizet. Ale všimli si mě, takže jsem se přemisťovala přes půlku Anglie, než jsem tě tu našla. Napadlo mě, že tu budeš, Reyno." S posledními slovy se podívala Reyně do očí.
"Ten déšť, co tady byl…. To oni?" dal si dohromady Remus. Dívka s naprosto vážnou tváří přikývla a vzápětí se rozkašlala ještě více než předtím. Její život se chýlil ke konci.
"Sbohem." Zašeptala nevýrazně a pousmála se, než se opět šíleně rozkašlala. Ten záchvat byl její poslední. Znehybněla. Z pusy jí vytekl pramínek krve a oči se jí protočily. Tep se jí zastavoval, jak přestávalo tlouct srdce.
Zemřela.
"Dobrý ráno." Pozdravila totálně rozespalá Lily osoby obývající jídelnu. Odpovědí jí bylo jakési zabručení podobající se jen vzdáleně pozdravu. Došoupala se stylem zombie až ke konvici na vodu a začala v ní vařit kafe.
"Chce někdo taky kafe?" otočila se. Remus zvedl ruku nahoru a do jídelny se přišoural Sirius, na kterého stačil jeden pohled, a vědělo se, že jo. Jednoznačná odpověď. Lily před ně předložila dva hrnky kafe a sama se napila toho svého.
"Prosím, řekněte mi, že ještě nějaký kafe zbylo!" přiřítil se James. I když přiřítil, je dost nadnesené, spíše připlazil s rychlostí šneka na maratonu. Ihned jak se rozvalil na židli bylo před něj posláno kafe. Obří hrnek kafe.
"Myslím, že bychom to měli probrat." Načal téma, do kterého se nikomu nechtělo, později toho dne Remus. Celý den strávili zavření v domě s ne zrovna positivními myšlenkami. Ta věc trápila snad všechny, ale nevěděli, co dělat.
"Co by to něco mohlo být? Nemohlo by to třeba být v nějakým archivu, nebo tak někde?" chytila se toho Lily. Jako na povel se všichni podívali na Tracy s Jamesem, protože oni tu žili.
"Možný to je." pokrčil James rameny. "Můžem se tam zkusit podívat. Ale až zítra, stejně už mají zavřeno." Dodal při pohledu na hodiny nad stolem. Tím to téma haslo. Ponořili se znovu do svých myšlenek, ale přece jenom se trošku lišily. Mysleli na to, co tam najdou, jestli něco najdou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťa Peťa | Web | 21. srpna 2013 v 16:29 | Reagovat

Ďakujem pekne za venovanie :-) Viem,že to dievča je len vymyslená postava,ale bolo mi jej ľúto :-/ A uži si dovolenku :-)

2 Fearnie Fearnie | Web | 21. srpna 2013 v 21:19 | Reagovat

Ahoj, minule ses vyjádřila k 1.kapitole a zde je 2. : http://jantarova-zeme-ruiscoll.blog.cz/1308/2-kapitola budu ráda, za komentář:)

3 Lucy Lux Lucy Lux | Web | 21. srpna 2013 v 23:40 | Reagovat

Ďakujem za venovanie :-) ... kapitolka bola trochu pesimistická, ale to sa ani nemôžem čudovať... páčilo sa mi, ako si to všetko okolo nej opísala.. na konci mi až stislo srdce :-)

4 Ronnie Ronnie | Web | 31. srpna 2013 v 10:10 | Reagovat

[1]: Nemáš za co ;) A děkuju, užila jsem si ju :D

[2]: měl by tam už být :)

[3]: Nemáš za co ;D já opisy ráda, bez nich mi to připadá takové... necelé :) a děkuju za komentář :))

5 Asnazu Asnazu | Web | 2. března 2014 v 16:26 | Reagovat

Jsem zvědavá po čem Voldemort jde...té dívky mi bylo líto. Přestože kapitola byla pesimistického rázu, přece jen jsem se pousmála nad rychlostí šneka při marthonu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se