Songfic - Critical

3. července 2013 v 9:00 | Ronnie |  Songfic
Ahoj! Přeju všem krásné prázdniny a strašně moc si je užijte. Nevím, co právě teď dělám, nebo tak, ale asi jsem někde mimo :).

Tady je jeden songfic na pairing Jilly a já fakt dost hodně doufám, že se vám bude líbit, protože je podle mě dost podobný tomu předchozímu. Ale snad i tak si ho přečtete :D.

Jinak, asi sem budou přibývat hlavně ty songfici, protože na jednorázovky mám teď dutou hlavu a nemám ani moc čas nad tím přemýšlet, ale budu se snažit něco i tak napsat :).

Takže si tohle dílko maximálně užijte, napněte své sluchovody a nechte se unášet na vlnách hudby a (snad) dobré povídky :).

Ronnie

btw ano, už na mě ta "nemoc" jménem poezie vlezla :D


PŘEDNASTAVENO







Nick Jonas - Critical

There's a storm coming up
and I gotta prepare myself.
'Cause this felling's
getting stronger everyday.

Something's creepin' inside
everything is about to change.
Gotta face the fact
that I can't walk away.


Osaměle stojím na břehu jezera a přemýšlím. Nade mnou se nebe šedaví tou záplavou mraků. Bude pršet. Mně je to ale jedno. Všechno je mi teď jedno, úplně všechno. Už nevím, jak dlouho to vydržím. Skrývám to, co k tobě cítím už od začátku roku a, popravdě, hrozně mě to bolí. Já vím. Jsme teď sice přáteli, ale pro mě je to jako bys žíznivému dala místo vody chleba.

Něco musím udělat, jinak mě to zničí. Musím to ale udělat sám, kluci si už myslí, že jsi pro mě jenom kamarádka, podařilo se mi je o tom přesvědčit. Ale ať už udělám, co udělám, musím to udělat brzo. Nevím, jak dlouho se mi už ty pocity podaří držet pod kontrolou, nevím, jak dlouho vydržím nedat je najevo.

Povzdechnu si. Za měsíc už navždy odejdeme ze školy a my se už nejspíš nikdy neuvidíme. Vím to, ale ty musíš smířit s tím, že tě prostě ze svého života odejít nenechám, to bych nikdy nedokázal.

Z nebe začnou padat první kapky a déšť postupně houstne. Když doběhnu do hradu, voda se ze mě lije jedním proudem. Naposledy se ohlédnu ven směrem k jezeru a zašeptám:

"Já tě nenechám odejít, slibuju. Ne takhle."



This is critical,
I'm feeling helpless.
So hysterical,
and this can't be healthy.
I can't eat or sleep
when you're not with me.
Baby, you're the air breath.
This is critical, yeah.
So stuck on you.

Used to have everything figured out
but it's different now.
When you came, you saw
you conquered my heart.

It's your laugh and your smile;
wanna stay for a little while.
I don't wanna go,
I just want you in my arms.





Rozejdu se po chodbě do společenky. Chci být ještě chvíli sám, proto uhnu z normální trasy a jdu tajnými chodbami, ponořený ve svých myšlenkách.

Vzpomínám na jeden večer před několika týdny. Byl to jeden z těch sněhem obsypaných, zmrzlých dní, kdy se člověku nechce dělat nic, vůbec nic. Byl to zároveň ale i den, kdy jsme měli famfrpálový trénink, poprvé a asi naposled ten týden.


Když jsme přišli do společenky, úplně promáčení a zmrzlí, hned jsem se svalil na křeslo před krbem, kde mi Tichošlápek a Náměsíčník drželi místo.

"Tak co, jaký byl trénink?" zeptal se mě ze zvědavosti Sirius. Natáhl jsem si ruce blíž k ohni a nohy, už bez bot, je hned následovaly.

"Představ si, že hodně mokrý." Ironie z toho jenom čišela. "Mám ale takový dojem, že jestli nebudeme víc trénovat, tak zápas s Mrzimorem projedeme." Dodal jsem už vážněji. Na tom vítězství opravdu záleželo, protože zbýval po něm už jenom jeden zápas, my s Havraspárem. A Havraspárští byli tento rok silní.

Další věc, co mi plete hlavu a tisíckrát ji tíží. V duchu jsem si povzdechl. V tom okamžiku se dveře skryté za portrétem otevřely a ty jsi vešla dovnitř. Za portrétem se objevil záblesk hnědých vlasů tvého kluka a tvůj smích jsem slyšel až přes půlku klubovny. Jestli byla moje nálada na bodu mrazu, teď klesla až k absolutní nule.

"Kluci, jdu do pokoje, musím se převlíknout. Pak se vrátím." Oznámil jsem jim, a co nejrychleji zmizel do pokoje, kde jsem za sebou zavřel dveře. Nechtěl jsem tě teď vidět, jak jsi nadšená z toho Davida Collinse. To, jak jsi s ním šťastná, mě strašně bolí a bolí a bolí. A je to deprimující, protože s tím ještě k tomu nemohu nic dělat, jsem úplně bezmocný.

Dlouho jsem tu ale nemohl zůstat, protože jsem klukům řekl, že se jenom převléknu. Snažil jsem se tu chvíli, kdy budu muset už jít, co nejvíc oddálit. Nemohl jsem tu ale zůstat věčně.

Když jsem scházel schody, hledal jsem tě, zjišťoval, jestli tu ještě jsi. Seděla jsi kluky u krbu a povídali si, smáli jste se.

Tvůj smích a tvůj úsměv jsou pro mě jako droga. Nemůžu bez nich být. Konečně můj strojený úsměv zmizel a nahradil ho opravdový.

Otočila ses. Něco ve tvých očích mě zarazilo, protože jsem to tam ještě nikdy neviděl. Něco, co jsem uvnitř sebe cítil, jako by tvoje oči byly zrcadlem, zrcadlem do mé duše. V ten okamžik jsem pochopil, že to víš, že víš, nebo aspoň jen tušíš, co v sobě skrývám.

Nedával jsem to ale nijak najevo. Uvnitř jsem stale sám sobě nadával a doufal, že se mi to pokusí vyvrátit, pravou hloubku mých citů k tobě.

Přišel jsem až k vám.

"No to je dost, že jsi tady, Paroháči. Jsme si mysleli, že ses někam ztratil." Pozdravil mě hned Sirius a sundal nohy z křesla vedle sebe. To byla pobídka pro to, abych si na něj hned sedl.

Pak pokračoval v načaté historce. Když jsem začal chápat, o co jde, přidal jsem se k němu s další historkou. Tak jsme se bavili ještě dlouho.

"……. A pak tam přišel Filch, celý v růžové a uviděl ten svůj smeták a hned se rozeřval na celou chodbu děsem a zlostí. Mysleli jsme si, že to nevydržíme a bouchneme smíchy." Dokončil jsem jednu historku, mezi záchvaty smíchu. I když jsme všichni kluci byli u toho, nemohli jsme se přes záchvaty smíchu pořádně nadechnout. Ty jsi na tom byla ještě hůř, už z tebe vycházely jenom chvilkově bublavé zvuky a válela ses po zemi a brečela.

"Myslím, že bych už měla jít. Ale nechce se mi." Dostala jsi ze sebe, když se škrábala do křesla, ještě v opojení smíchu. Tak se nešťastnou náhodou stalo, že jsi spadla. A mě přímo do klína. Chvíli jsme si jen koukali do očí, než ses mi vymanila z náručí a postavila.

Naprázdno si otevírala ústa, až sis nakonec odkašlala.

"Myslím, že to s tím odchodem nebyl nakonec tak špatný nápad." nakonec jsi ze sebe dostala, po několika pokusech a s přáním dobré noci ses odebrala ven z klubovny.

Já ale ještě nechtěl, abys odešla, ale i přesto se tak stalo. S tvým odchodem, jako by se svět kolem stal chladnějším.

Proto jsem se vydal za tebou. Něco mě v tu chvíli k tomu pohánělo a zamlžilo mi normální úsudek.
"Lily, počkej!" zavolal jsem na tebe, když jsem tě spatřil na konci jedné chodby. Zastavila ses a ohlédla. Rychle jsem tě doběhl.

"Chtěl jsem se jen omluvit, jestli jsem udělal něco špatně." Usmál jsem se na tebe nejistě.

"Ne, nic špatně jsi neudělal, to spíš…." Zarazila ses, jako bys nevěděla, co dál říct. Už jsem se nadechoval k tomu, že něco řeknu, když se stalo něco divného, něco, co jsem si představoval jen ve snech.

Políbila jsi mě.

Jemně a s láskou jsi mě políbila.

Chvíli jsem nevěděl, co dělat, ale pak jsem tě pevně objal a přitáhl si tě ještě blíž k mému tělu. Polibek se prohloubil, ale najednou ses odtrhla.

"Prosím, zapomeň na tohle všechno, jako by se to nikdy nestalo. Prosím." Řekla jsi mírně roztřeseným hlasem a otočila ses pryč.

Odešla jsi a nechala mě stát samotného v chodbě, s otázkou proč na rtech a se zmatkem v srdci, v duši a i v mysli.

Pořád jsem tě ale cítil v náručí, cítil jsem tvé rty na mých, všechny ty pocity, co se v ten okamžik vyrojily z mého nitra a bušily do mě zevnitř, že chtějí ven, mě zase svíraly.




This is critical,
I'm feeling helpless.
So hysterical,
and this can't be healthy.
I can't eat or sleep
when you're not with me.
Baby, you're the air breath.
This is critical, yeah.
So stuck on you.

Used to run and hide.
Used to bend our love.
But I can't escape this time.
Oh no.



V jedné z tmavých chodeb se zastavím. Na ten polibek pořád myslím, zdá se mi o něm každou noc. Kluci vědí, že se tenkrát něco stalo, vědí, že od té doby jsem jiný, ale neví, co se stalo. A já jim to říct nemůžu.

Těsně po tom polibku jsem nemohl spát, skoro jsem nejedl a jen se snažil, aby sis mě všimla a vysvětlila mi to. Ty ses mi ale vyhýbala, jak jsi nejlíp uměla. A vyhýbáš se mi i teď.

Deptá mě to a já tomu vždy podlehnu. Podlehnu tomu pocitu bezmoci a smutku, beznaděj je mojí součástí v těch chvílích.

Ani si neuvědomuji, že sedím na zemi. Vstanu až mi zakřupe v kolenech a vydám se pryč z této chodby.
Jedním oknem vidím, jak prosvitlo slunce, a vytvořila se duha.

Potom polibku jsem se zavíral všude možně a chtěl jsem být sám. To mi aspoň dalo dost času na přemýšlení a já jsem pak zjistil, co udělat. Ano, ze začátku jsem před myšlenkami na naději utíkal, ale nemohl jsem utíkat věčně.

Namlouval jsem si, že to už nemá cenu. Ale ono to cenu má, najít tě, pokusit se tě získat. Ne jako trofej, ale jako mou lásku.

Teď už jim neutíkám.


This is critical,
I'm feeling helpless.
So hysterical,
and this can't be healthy.
I can't eat or sleep
when you're not with me.
You're the air breath.
This is critical, yeah.


Baby it's so critical,
it's so critical, yeah.
And I like it.
It's so critical,
it's so critical, yeah




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Peťa Peťa | Web | 3. července 2013 v 17:30 | Reagovat

To bolo milé a smutné zároveň...:-)

2 Lucy Lux Lucy Lux | E-mail | Web | 3. července 2013 v 20:51 | Reagovat

Jednoducho krááásne, smutné a predsa nádherné.... :-)

3 Rainy Rainy | Web | 3. července 2013 v 20:58 | Reagovat

To bylo krásné. Po dlouhé době zase pěkná klasika na tenhle pár. :) Lils s Jamesem zkrátka nikdy neomrzí. Nádherná povídka, vážně palec nahoru a pět hvězdiček.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se