Jeden okamžik může změnit vše | 1/2

15. června 2013 v 19:21 | Ronnie |  Jednorázovky

Ahoj!
nebudu to dlouho obkecávat, to bychom tu byli ještě zítra. Tady je jedna jednorázovka, která měla být předtím songficem, ale to by bylo moc dlouhý a nakonec jsem zjistila, že se to k tomu moc nehodí no :). Doufám, že se vám to bude líbit a že mě potěšíte svými komentáři, nebo hvězdičkami. Je to pairing Lily&James (jaké překvápko) a mě se zdá trošku divná ta povídka a taková... nwm ne moc orginální? No, posuďte sami :).

Jinak, nwm jak to bude s přidáváním o prázdninách, přece jenom jsu skoro pořád někde v čudu, ale to neznamená, že sem nic nepřibude. spíš to ale jen bude něco malýho, ale i tak.... :)

Přeju příjemné počtení

Ronnie





Myslela jsem si, že se do tebe nikdy nezamiluju. Nepropadnu tomu pocitu, který by mě s tebou svazoval. Vždyť to by bylo i nemožné, protože jsem si myslela, že jsi pro mě to nejhorší, když se to tak vezme.

Jenže, mýlila jsem se. Když jsem na začátku ročníku nastoupila do vlaku a šla později do prefektského kupé a tam tě uviděla, nemohla jsem uvěřit. Ano, byla jsem naštvaná, ale zároveň něco ve mně se štěstím svíjelo, smálo se a mělo sto chutí vyskočit a obejmout tě.

Ale neudělala jsem to. Jen jsem si sedla a čekala, až všichni ostatní přijdou a přitom se snažila co nejvíc zarazit ruměnec, který mi na tváři vykvétal pokaždé, když jsi na mě promluvil.

A to možná byla chyba. Ano, spřátelili jsme se a byli spolu hodně často a hodně dlouho, ale něco mi pořád chybělo. Jako by jedna část mého já, mě samotné, nebyla spokojená, chtěla víc. Chtěla tebe. Ale já jsem dál čekala, jestli uděláš první krok a někam mě pozveš, jako si to dělal za posledních šest let každý den.

Jenže ten okamžik pořád nepřicházel. A já z toho byla zoufalá. Ale nic jsem neudělala, bála jsem se. Bála jsem se ti podívat do očí, když jsme měli hlídku, protože bych při tom pohledu mohla prozradit všechno. Bála jsem se tě dotknout, připadalo mi to divné, protože ten pocit, ta závratná volnost mě omračovala.

Bála jsem se, že se do tebe zamiluju a pak mě to bude bolet.

Ale zároveň mě to strašně přitahovalo.

A nakonec? Přišla jsem na to pozdě….


Když se na nástěnce v klubovně objevilo oznámení o Prasinkách, my jsme se společně se Sirim, Remem, Natty a Jen domluvili, že tam spolu půjdeme. Jak se jejich čas blížil, pomalu jsem ztrácela naději, že mě pozveš. A ty si mě nakonec nepozval. Bylo to skličující, a když mi došlo, že mě už nepozveš, brečela jsem jako malá.

Ale nic jsem s tím neudělala. Jen jsem se smála a pod tím vším jsem se pořád ptala proč.

Ráno jsme se všichni sešli po snídani u brány. Ukázali jsme Filchovi naše povolení a vydali se dolů do vesnice. Bylo hodně teplo, všechno kolem kvetlo a my se smáli na celé kolo. Nebylo v ten okamžik nic, co by nám tenhle den mohlo zničit.
Ale bohužel se tak stalo. Na oběd jsme si zašli do Tří košťat, a když jsme o hodinu později vycházeli ven, přemístily se sem osoby v černém. Bylo jich mnoho a hned se rozdělili a začali metat kouzla na všechny a všechno kolem, ani jsme se nemohli vzpamatovat. Jeden smaragdově zelený paprsek zasáhl jednu blonďatou třeťačku z Nebelvíru, když mu skočila do cesty, aby nezabil někoho jiného.

"Musíme jim pomoct." Vážně jsem řekla ostatním a nečekala na odpověď, zhluboka se nadechla a šla. Až později jsem si uvědomila, že tam už James a Sirius nebyli. To bylo ale až potom, co to všechno skončilo.

Všichni dohromady jsme Smrtijedy tlačili pryč z náměstí, ale bohužel to tak moc snadno nešlo. Bylo jich sice míň než studentů tady, ale zase byli zkušenější.

Někdy uprostřed toho všeho, téhle bitvy, nás, mě a tebe, párek Smrtijedů zatlačil k sobě. Neměli to ale dělat, protože za pár okamžiků už oba padli pod červeným a oranžovým paprskem. Jednomu se při pádu sesmekla kápě z hlavy a na nás vykoukla blonďatá kštice Luciuse Malfoye. Zalapala jsem po dechu. Moc mě to sice nepřekvapovalo, protože bylo jasné, že se k nim přidá, ale stejně to byl trochu šok.

"To se dalo čekat, že tu bude zrovna tenhle." Ozvalo se pohrdavým hlasem po mé pravici. Nejistě jsem se na tebe podívala, ale nakonec jsem přikývla.

"Jo, máš pravdu. Ale teď bychom jim měli jít pomoc." Jen co jsem to dořekla, přihnala se k nám hned tři kouzla. A všechna od jednoho člověka, jestli se tak těm zrůdám dá říct. Naštěstí jsme se jim v pořádku vyhnuli, ale to už na nás mířila další. Paprsek střídal paprsek a síla kouzel se pořád stupňovala. Už jsme pořádně nemohli, ta osoba, ten někdo na nás byl moc silný protivník, i když jsme byli dva.

Možná bychom zvládli porazit ji, kdyby se nepřidal další ze Smrtijedů. Pak už jsme neměli šanci. Se silami na dně do mě narazilo kouzlo a já odletěla několik metrů dál na zeď. Ještě jsem viděla, jak do tebe narazil černý paprsek nějakého temného kouzla a já jsem ze sebe nemohla vypravit ani výkřik, protože mi před očima všechno zčernalo.


Otevřela jsem oči. To bílé světlo mě ale příliš oslepovalo na to, abych je dokázala udržet otevřené. Z úst se mi vydral sten, ale pak jsem spadla zpět do agónie bolesti a cítila každou buňku, každou kost a nerv v těle, dokud se nedostavilo sladké bezvědomí.


O nějaký čas později, připadalo mi to jako roky, jsem se probrala a zůstala u vědomí bez toho, abych zase propadla bolesti. Byla jsem ale příliš slabá na cokoliv, takže jsem hlavně spala. V době, kdy jsem byla vzhůru, jsem si začala vzpomínat na to, co se dělo, proč tady vlastně jsem. Když jsem se zeptala madam Pomfreyové, kde jsi, odpověděla mi jen vyhýbavě, proto jsem jeden den v noci, když už byla ošetřovna tichá a chladná, nikde se nesvítilo, vylezla z postele a začala tě hledat.

Podlaha mě dost zábla do holých nohou, když jsem šla obhlížet postele se zataženými závěsy. Ale tys tu nebyl. Už jsem to vzdala tady na ošetřovně a zároveň zavrhla možnost jít tě hledat po hradě, když jsem si všimla v koutě jedné postele, u které jsem ještě nebyla.

Potichu, ale rychle jak jen to šlo, jsem se k ní dopravila a rozhrnula závěsy kolem ní. Ten pohled mě uklidnit, ale po chvíli stejnou měrou i šokoval a vyděsil. Ano, dýchal jsi klidně a srdce ti tepalo, ale to, co s tebou to kouzlo udělalo…

Natlačily se mi slzy do očí a já si musela ústa zakrýt rukou, abych ztlumila vzlyky, které se mi draly ven. Nemohla jsem se na tvé tělo dál dívat, teda na to, co vyčuhovalo spod peřiny, a tak jsem se koukala na tvé zavřené oči. I přes to jsem ale pořád měla před očima tu hrůzu. Pokožku jsi měl zarudlou a silně pokrytou jizvami, které vytvářely jakoby symboly. Některá místa jsi měl ještě pokrytá obvazy a jizvy venku jsi neměl zahojené. Bylo to.... příšerné.

Z očí mi začaly téct oči a já tam tiše stála a dívala se na tebe. Moje srdce krvácelo.

Chytila jsem tě za ruku, protože jsem se bála, že bys mi zmizel, kdybych to neudělala. Dál jsem plakala a jenom tě držela a zůstala bych takhle ještě věčnost. Jenomže jsem cítila, že za chvíli by na mě někdo přišel, tak jsem tě neochotně pustila a otočila jsem se směrem, kde jsem tušila, že mám postel. A v tom jsem to uslyšela.

"Lily…" slabým hlasem jsi za mnou promluvil. Nejprve jsem tomu nemohla uvěřit, ale tvé otevřené oči a ústa, které vytvářely velmi slabý úsměv, který by byl jinak ještě silnější, kdybys na tom nebyl, jak jsi byl. Oči ti trochu zářily, ale viděla jsem ti v nich velikou bolest a měla jsem dojem, že se tam mihlo i něco jiného, něco co jsem nedokázala určit.
Na to jsem ale nemyslela. Jen jsem se na tebe vrhla a objala tě a ty jsi mi objetí opětoval slabým stiskem.

"Jamesi!" usmívala jsem se jako měsíček na hnoji. Něco v mé hrudi se zatetelilo štěstím. Připadalo mi to divné. Byl jsi totiž jen můj kamarád, který se mi hodně líbil, ale nemilovala jsem tě. Teda, aspoň jsem si to myslela.

Na takové myšlenky jsem ale hned zapomněla. Jen jsem si užívala toho, že ses probral, že jsi v pořádku.

Lehla jsem si vedle tebe na postel a stále jsme se objímali. Nic jsme neříkali. Ty, protože jsi byl příliš slabý a já toho přes slzy nebyla schopná. Štěstí mezi námi bylo hmatatelné.


Pořád nechápu, jak se to stalo. Najednou se tvoje ruce křečovitě sevřely kolem mého těla a já jsem nemohla najednou dýchat a ani nijak jinak se pohnout. Začal si kašlat, dávit se a dusit. Přitom jsi mě ale nadále držel a prosil mě o pomoc.

Snažila jsem se zavolat madam Pomfreyovou, ale moc se mi to nedařilo.

Pak jsi mě pustil. Byl to pro mě šok, takže jsem spadla na zem, ale mohla jsem už dýchat. Ty ses zatím na posteli škubal a dusil a dávil a kašlal. Madam Pomfreyová nakonec přišla a když tě uviděla, zhrozila se. Ani se nepozastavovala nad tím, že nejsem v posteli, a co dělám tady, jen mi přikázala, abych jí skočila pro kufřík pod pracovním stolem v její pracovně.

Přinesla jsem jí ho a poodstoupila jsem kousek od ní, abych jí nebránila. Vždycky mě fascinovalo, jak někdo zachraňuje nějakého člověka, nebo zvíře. Když jsem byla malá a potom velkou část doby tady v Bradavicích jsem chtěla být lékařkou nebo lékouzelnicí. Nakonec jsem se ale rozhodla, že budu bystrozorkou, to mě začalo bavit víc.

Postupně ses pod zkušenýma rukama madam Pomfreyové uklidňoval, až se zdálo, že se zklidníš úplně. Ale nepovedlo se, začal jsi sebou zase škubat a řval jako by tě na nože brali. Nemohla jsem se na to dívat. Přikročila jsem k tobě, ve snaze chytit tě za ruku a uklidnit, ale madam mi to nedovolila.

"Jdi pro profesora Brumbála, potřebuji s ním mluvit. Bude v kanceláři." S obavami v očích mi sdělila a poslala šetrně pryč. Jen jsem přikývla a odběhla. V tu chvíli mi nevadilo, že běhám po studeném hradě jenom v pyžamu, na tom nezáleželo. Před chrličem chránícím ředitelovu kancelář jsem se ani pořádně nezastavila, jen jsem řekla heslo a vyjela nahoru po schodech. Tam jsem zaklepala a po pozvání dovnitř ztlumeném tlustými dveřmi jsem vešla.

Pan profesor hned pochopil, že je to naléhavé a na nic nečekal a vypravil se na ošetřovnu. Cestou ještě poslal někomu patrona. Hodně spěchal a mě až v tu chvíli došlo, že to bude nejspíš hodně závažné, to co se ti stalo. I obavy v očích schovaných za půlměsíčkovými brýlemi byly mi vodítkem. Začala jsem se o tebe bát ještě víc a víc, pokud to ještě bylo možné.

U tvého lůžka se zastavil a odvedl madam Pomfreyovou kousek stranou, tak abych je neslyšela, potom co nad tebou provedl několik kouzel, po kterých jsi upadl do bezvědomí. Tak se mi konečně podařilo tě chytit za ruku a sednout si k tobě. Nebyla jsem ale připravená, že tvá pokožka bude na dotyk tak horká a drsná od jizev vystupujících z ní.

Nebylo mi ale dopřáno tolik času, kolik jsem chtěla, abych u tebe mohla být. Profesor Brumbál mě odvedl stranou a já tě chtě nechtě musela pustit.

"Lily, nebudu chodit kolem horké kaše, na to teď není čas. Pan Potter je na tom velmi špatně. Jeho zdravotní stav se omnoho zhoršil a bude muset být převezen ke Svatému Mungovi. To kouzlo, které ho zasáhlo… byli jsme přesvědčeni, že ho zvládne, že bylo moc slabé, ale nebylo." Vážně se na mě podíval přes jeho brýle a v očích měl obavy. Nechtěla jsem tady zůstat, musela jsem jít s tebou.

"Můžu.. mohla bych jít s Jamesem?" nedočkavě jsem vyhrkla po chvíli přemýšlení. Profesor neodpovídal, jenom mě pozoroval, jako by o něčem přemýšlel. A taky že ano.

"Dobrá, můžete jít, ale jenom vy. Nikdo jiný." Dovolil mi to a já měla chuť ho obejmout i přes to, že to byl ředitel. Kdyby ale nebyla taková situace, jaká byla.

"Děkuju." Odvětila jsem a šla si vzít tašku, kde jsem měla nějaké oblečení a knížky, co mi přinesly holky, protože mě za pár dní měli pustit.

Pak jsme se přemístili k Mungovi. V čekárně bylo až na nějakého chlápka s nosem v ostřikovači a čarohostesku v citronově zeleném hábitu prázdno, úplně vylidněno. Čarohosteska nás hned poslala do druhého patra na oddělení Trvalých poškození způsobených zaklínadly a odtam tě převezli na pokoj, kde jsi měl ještě dlouho pobýt.

Já mohla jenom sedět a čekat na chodbě. Měla jsem tak hodně času na přemýšlení o dnešku. Zdálo se to nemožné, ale to byla pořád ta jedna a ta samá noc. Pořád jsem si promítala všechno, co se stalo od toho prokletého výletu do Prasinek a proklínala všechny Smrtijedy a nejvíc toho, co ti tohle udělal. Ale ze všeho nejvíc jsem myslela na tebe. Po chvíli jsem si začal promítat všechny zastrčené i nezastrčené vzpomínky na tebe a vzpomínala.

Na první cestu do Bradavic, jak jsi urazil tehdy mého přítele Snapea a jak jsi se Siriusem spadl do jezera, když jsme se plavili k hradu a Hagrid vás pak musel s velkou pomocí Olbřímí Olihně lovit….

Na zařazování, jak jsem nechtěla skončit ve stejné fakultě s tebou, ale nakonec se stal opak mého doufání……

Na všechny tvoje vtípky a žertíky, co jste se Záškodníky natropili, ať už někomu ublížili, nebo ne.....

Na všechna tvoje pozvání na rande, kterých bylo opravdu mnoho, od prvních, celkem nesmělých pokusů, k těm posledním, které jsi řval opravdu přes celou školu……...

Na všechna moje odmítnutí a potom i hádky……..

Na to, jak ses přes prázdniny očividně zklidnil a my jsme se pak ve vlaku setkali a v pohodě se bavili…..

Na všechno šťastné i smutné, co bylo v posledním ročníku, na všechny naše hlídky a prefektské povinnosti, kdy jsme byli spolu………

Na všechny slzy, které jsem proplakala, když jsi mě nepozval do Prasinek…...

Prostě na všechno……

A někdy v tom okamžiku jsem si uvědomila, že pro mě nejsi jenom jako nejlepší kamarád, který se mi líbí, ale nemiluju ho.

Uvědomila jsem si, proč moje srdce se rozbuší, pokaždé když jsi na blízku a proč se cítím u tebe tak v bezpečí, tak šťastná jako nikdy předtím, tak živá a volná.

Uvědomila jsem si, že jsem si vlastně nalhávala a to i tenhle rok. Pořád….

Uvědomila jsem si, že tě miluju.

Bylo to k smíchu i k pláči zároveň, přijít na to zrovna teď, když můžeš každou chvíli zemřít a já s tím nebudu moct nic dělat.

"Prosím, ať to přežije. Ať je zase v pořádku a vrátí se ke mně a já ať mám tu šanci říct mu, co k němu cítím a opakovat mu to až do konce našich životů. Prosím, ať se mi vrátí." Šeptala jsem do ticha nemocniční chodby a modlila se za tebe.

Přitom mi tekly slzy po tvářích, ale já pořád jenom odříkávala své přání a věřila, že mě někdo slyší. Tak moc jsem si přála, aby se to vyplnilo, až mě to bolelo…


*To be continued



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 16. června 2013 v 18:00 | Reagovat

Ronnie deptáš mě! Jako je to vážně krásné, ale taky smutné! Jak jsi mohla Jimmymu něco takového "provést"! Zlí, zlí, lzí smrtijedi! Nemaj kouska citu, hnusáci jedni! Ale věřím, že Jamie bude v pořádku a Lily pka taky a daj se dohromady a skončí to krááásně! Že jo? :)))
PS: Já vím, že ta moje povídka nění děsivá. Ani neměla být, spíš jen náznak. A osobně jsem přesvědčená že jedno z těch stvoření bylo nějaký zlí astrální něco. Nevím co, sama jsem to nevymyslela. XD

2 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 16. června 2013 v 18:02 | Reagovat

OPRAVA: '...zlý astrální něco'!!! Ale fuj, jak jsem mohla napsat měkký i, i když to byl překlep!!!! Jo a ještě '...a Lily pak taky...'

3 Peťa Peťa | Web | 20. června 2013 v 23:32 | Reagovat

Už tak dlho som nič nečítala o Lily a Jamesovi :-) Už zase som do toho spadla :-) proste milujem tieto poviedky,musím sa aj ja zase nakopnúť ;-)

4 Fearnie Fearnie | Web | 22. června 2013 v 20:41 | Reagovat

Ahoj, dlouho jsem tu nebyla, omlouvám se. Musela jsem dohnat známky a nebyl čas. Bylo teplo, kdo by nebyl venku? :) Opět rozjíždím blog, takže k tobě budu více chodit.:):D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se