Jeden okamžik může změnit vše | 2/2

22. června 2013 v 21:41 | Ronnie |  Jednorázovky
Ahoj lidi. Tady je druhá polovina jednorázovky. Je to dost krátký, ale snad se i tak bude líbit.

Jinak, omlouvám se, že je to týden od přidání první části, ale nestíhám. Jsem i teď furt pryč, sice ve škole máme už leháro, ale venku je strašně pěkně a mě se nechce vysedávat u kompu. Navíc sem praží sluníčko ve dne a já mám dojem, že z toho zhebnu. :)

Ale nebudu ser nějak moc rozkecávat, tady to je. :)

Ronnie

btw: Tuhle jednorázovku věnuju třem bezva holkám, který teď měly narozky a to ELi, Terce a Terce. Díky vám třem za včerejšek a taky i všem, kdo tam byly. Bylo to prostě strašně super!
Vše nej k narozkám, holky! :* :D









Ráno jsem se probudila ve své posteli ve věži. Nevím, kdo mě sem přenesl, nebo jestli jsem se sem dostala sama, ale byla jsem tady. Na tvářích jsem měla zaschlé stopy od slz. Musela jsem se ale přesvědčit, že to byl jen sen, že jsi v pořádku.

Nebyl to sen. To se mi honilo hlavou, když jsem přiběhla na ošetřovnu a zeptala se na tebe. Madam mi řekla jen, že jsi pořád v nemocnici, něco jiného mi odmítla říct. Se svěšenou hlavou jsem z ošetřovny odešla.


To stejné se odehrávalo den za dnem, minul týden, pak druhý až tu byl nový měsíc. Tvůj stav se trochu zlepšil, ale - jak jsem se dozvěděla - pořád jsi byl v bezvědomí. Jeden den mi po dlouhém naléhání dovolili se na tebe zase jít podívat. Ležel jsi tam na nemocniční posteli, pořád spící v sladkém bezvědomí.

Sedla jsem si vedle tebe a chytila tě za ruku. Nejdřív jsem nic neříkala, ale pak se ve mně něco jako by zlomilo a já začala mluvit a mluvila jsem a mluvila. Řekla jsem ti, co se stalo za tu dobu, co jsi byl v bezvědomí a ty jsi spal. Klidně se ti zvedal hrudník nahoru a dolů, ale to byl tvůj jediný pohyb.

Rozbrečela jsem se. Bylo toho už na mě moc. Slzy mi tekly po tváři a kapaly na tebe. Už jsem nemohla. Byla jsem totálně na dně, zničená ze všeho. Cítila jsem se jako cizinec, kterého opustil nejbližší přítel, ztracený v dalekých zemích, jako pták co ztratil křídla.

Položila jsem ti hlavu na ruku a tiskla si ji k sobě. Propletla jsem své prsty s tvýma, ale tys mi ten stisk neopětoval, nemohl si.

Nebo mohl?

Možná se mi to jenom zdálo, ale myslela jsem si, že mě cítíš. Jenže jsem se asi mýlila, nepohnul ses.

Zůstala jsem u tebe ještě dlouho, tak dlouho jak jsem mohla a už se to nestalo, nepohnul ses. Bylo to pro mě dost zklamání a odcházela jsem s ještě větším pocitem bezmoci a smutku.

U dveří jsem se ještě naposled otočila a zadívala se na tebe. Tvůj hrudník se v poklidu zvedal a ruku jsi měl položenou tam, kde jsem ji pustila. Zamrkala jsem, abych zahnala ty otravné slzy a rázně se otočila a co nejrychleji jsem vyšla ze dveří.

Chtěla jsem být už co nejdříve v Bradavicích, zpátky ve svém pokoji, nebo někde zašitá v hradě, kde mě nikdo nemohl najít.


To mi ale nebylo dopřáno. Venku, hned potom co jsem udělala pár kroků od tvého pokoje, si mě zastavila jedna ze sestřiček.

"Slečna Evansová? Máte jít se mnou, pan Brumbál s vámi chce mluvit." Bylo mi to divné. Co dělá profesor Brumbál tady? Nebo kde to vlastně je. Proč se mnou chce mluvit?

Odpovědi se mi dostalo hned, jakmile jsem vešla do kanceláře hlavního lékouzelníka tohoto oddělení, Jonnatana Dembseyho.

V křeslech tam seděli Potterovi, profesor Brumbál a pan Dembsey. Se všemi jsem se pozdravila, Liz a Patrika jsem už znala, a posadila se do posledního volného křesla tady.

Chvíli bylo ticho, nikdo nepromluvil. Já už jsem to ale nemohla vydržet, musela jsem vědět, co se stalo, že mě sem zavolali. Dříve než jsem začala, mě ale přerušil profesor.

"Máme pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu, Lily. Je jen na vás, kterou chcete slyšet dřív." Ani jsem se dlouho nemusela rozmýšlet. Věděla jsem, kterou chci slyšet dřív, protože špatného jsem měla už dost.

"Tu dobrou, pane profesore." Nezarazilo ho to, nebo tak aspoň nevypadal. Jen se okem podíval na Liz a Patrika a ti, jak jsem si všimla, se chytli ještě pevněji za ruce a trochu pobledli.

"Dobrá. Takže, jak začít." Sepjal konečky prstů na stole. "Víte, jde o to, že pan Potter se už probral z bezvědomí." Na tváři se mi rozlil šťastný úsměv a já měla chuť se roztočit po celé místnosti a běžet za tebou. "Ano, vím, že jsme vám to neřekli, ale měli jsme k tomu důvod. To je ta špatná zpráva. Pan Potter zapomněl, ztratil paměť, nikoho si nepamatuje." To mi smazalo úsměv ze rtů a nahradily ho slzy v očích, tak jako v poslední době mi to bylo zvykem, a zblednutí. To nemůže být přece pravda!

Teď už jsem pochopila, proč Liz byla tak bledá a Patrik tak skleslý. Museli to slyšet už předtím a teď to na ně bylo už moc, slyšet to podruhé.
Liz se rozplakala. Já tomu ale nemohla věřit, potom všem jsem tě nejprve na vlastní oči musela vidět vzhůru a pak věřit a vědět.

"Ne, tomu já nevěřím. Nejdřív ho musím vidět na vlastní oči." Profesor Brumbál pomalu přikývl.

"Dobrá, jen nevíme, jestli je vzhůru." Za chvíli přišla sestřička, a když se jí profesor zeptal, jestli jsi vzhůru, řekla, že ses právě probudil. Poprosil ji tedy, jestli by mě nemohla za tebou dovést.

Dovedla mě před pokoj a otevřela dveře. Ten pohled na tebe, jak tam sedíš na posteli a jíš, mě přikoval k zemi. Najednou jsem se nemohla ani pohnout, jen jsem stála ve dveřích a zírala na tebe jako na zázračné zjevení, na výplod mých snů.

Opatrně jsem se rozešla směrem k tobě, protože jsem ještě byla tak trochu v transu a bála jsem se, že se rozplyneš, než k tobě dojdu.

Pak jsi zvedl oči. Díval ses na mě, přímo do mých očí. Myslela jsem si, myslela, že mě poznáš a kdesi v koutku mého srdce jsem v to i věřila, ale ten pohled mi to vyvrátil. Všechno, v co jsem doufala, všechna moje naděje, se mi zhroutily před očima jako domeček z karet. To, co jsem v nich viděla, ten zmatek, chladnost a žádná radost z toho, že jsi mě viděl, kterou jsem vždycky viděla v tvých očích, mě odrovnala. Myslela jsem si, že moje plíce ztratily všechen kyslík, bez možnosti ho vrátit zpět, že moje srdce vynechalo na pár úderů.

Ale i přesto jsem došla až k tobě a posadila na židli blízko tvé postele. To ticho, bylo trapné a divné. Nevěděla jsem vůbec co říct. Bylo to děsné.

"Kdo jsi?" zeptal jsi se. To mě dorazilo. Jedna jednoduchá otázka a ze mě se stane plačící troska. Všechny slzy, které jsem zadržovala a nechtěla je pustit na světlo světa, se s velikou silou začaly naráz tlačit mi z očí. Zamrkala jsem, abych je zahnala, ale to se nedařilo. Jedna slza mi vyklouzla z oka a já je radši rychle zavřela, aby tu jednu slzu nenásledovaly další, aspoň teď ne.

"Ehm… jseš v pohodě? Já jen že tak moc nevypadáš." Dolehl ke mně jakoby z dálky tvůj hlas. Nemohla jsem odpovědět, slova jakoby se mi zasekla v krku. Popadla mě touha odsud někam zmizet a vybrečet se a já jí podlehla. Ale nejdřív jsem se ti naposledy podívala do očí.

Tvoje pocity z nich byly zřetelně vidět, zrcadlily se v nich jako na hladině dokonale čisté vody. Zmatení. Starost. Obdiv. Viděla jsem je jako na dlani. Pak se mi zamlžily oči a já už nic neviděla, žádný z těch pocitů.

Utekla jsem. Pryč z toho pokoje, kdes seděl jako prázdná skořápka bez vzpomínek. Pryč z místa, které mi způsobovalo tolik bolesti.

V jedné prázdné chodbě jsem se svezla podél zdi. Vložila jsem hlavu do dlaní a vypustila všechny slzy pryč. Ta prázdnota v mém srdci se pořád zvětšovala a zvětšovala. Kdyby to bylo skutečně vidět, zela by ve mně černá díra prázdnoty a beznaděje.

Chtěla jsem umřít.


Neměla jsem vůbec žádný pojem o čase. Uběhl den? Týden? Nebo jenom hodina? Nevěděla jsem.

Zdálo se mi to ale jako celý život. Dokonale složený z utrpení, slz a smutku. Každá vzpomínka na tebe mě pálila jako rozpálené uhlíky a řezala mě do srdce pořád hloub a hloub. S každým zářezem bylo moje srdce bolavější a prázdnější a krvavější. Nemohla jsem dál. Nevěděla jsem jak dál. Nešlo to.

A teď? Pořád tu sedím a zírám do prázdna a čekám. Cítím se podivně prázdná a nic kolem nevnímám. Nevidím tmu, která mě ze všech stran obklopuje, nevidím nic. Jen cítím, jak se hroutím.

"Proč? Proč zrovna ty, Jamesi?" zašeptám do ticha kolem. Nikdo mi ale neodpověděl.




Vzpomínky.
Ach, jak krásné pro člověka mohou býti.
Temnota.
Když uvalí se na ně, zapomeneš tak.


Hlavu vzhůru,
Slunko ještě nezapadlo za obzor.
Podlamujícímu údu,
Poruč narovnat se v pozor.


Mysl.
Vyčisti ji od smutku.
Srdce,
Dál nepodléhej zármutku.


Neztrácej,
Tyhle pocity, deprese.
Nauč se,
Přijmout osud lehce.


Tíha,
Tíží-li na tvůj kříž,
Nevzdávej,
Vylom si z cely mříž.


Krvácíš,
nedokážeš kráčet dál.
Bolí,
Srdce zabalené v žal.


Neposlouchej,
Námitky, co dal ti rozum sám.
Pouč se,
Světem kráčej dál.


*The End
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťa Peťa | Web | 23. června 2013 v 17:33 | Reagovat

Som rada,že je tu už aj druhá časť,ale skončilo to tak smutne..radšej si nič ďalej nejdem predstavovať...:-/

2 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 23. června 2013 v 21:46 | Reagovat

Ahoj Ronnie! Tvůj komentář mi udělal ale vááážně radost!!! Jsem prostě šťastná! To léto už cítím i na sobě. Jsem nejen pekelně opálená(a taky mírně spálená), ale taky veselá a plná energie, což naprosto miluju!!! Léto je dokonalé! :-* A ta naše banda...! Nemůžu ji opustit. Ne. Prostě ne. Nedokážu si bez nich představit život!
A přes léto se vážně budu snažit sem dostat, ale dohromady doma budu tak týden. Vždycky jen jednu, dvě noci přespím a pak zase jedu. Je to kolotoč, ale zbožňuju to!!!

Jinak k povídce... Udělej pokračování!!!! Prosím prosím smutně koukám! Takhle to dopadnout nemůže a Ty to víš! Byla by to krásná kapitolovka, to mi věř. A kdybys nechtěla, klidně bych si od Tebe (s dovolením) nápad půjčila a něco bych napsala..! XD Sice by to asi bylo od každé z nás jiné, ale mohlo by to být fajn, nemyslíš? Ale zase myslím dopředu, stejně to stihnu až po prázdninách. :D

Měj se krásně!
Elis :))))

3 Lucy Lux Lucy Lux | E-mail | Web | 25. června 2013 v 22:51 | Reagovat

Táto poviedka... a ja som si myslela, že som padla na hlavu, keď som nedávno napísala niečo podobné (najmä tým koncom) a myslela som si: Ako to, že dokážem napísať o Lily/James niečo také také smutné?
Obe časti som zhltla ako blesk, nenormálne sa mi to páčilo, klobúk dolu :-) a báseň tiež krásna :-)
Hm.. ako som tak odhadla, tak písanie textov a básni k tomu (moja obľúbená kombinácia) a podobne máme spoločné :-)

4 Ellie Ellie | Web | 26. června 2013 v 21:15 | Reagovat

No to né! :-(  Brečím! Je to tak hrozně smutné, že prostě...

*stoupne  si a tleská úžasné autorce, která napsala tuhle povídku*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se