Za všechno můžou básničky...... 4/4 -part 2

4. května 2013 v 19:39 | Ronnie |  Jednorázovky
Druhá část mé jednorázovky. snad se bude líbit a užijte si ju =D

Ronnie
PŘEDNASTAVENO





Ráno je jako…. deja vu. Když se probudím, je na stole zase nějaký dopis. Samozřejmě že určený mně. Rozlepím ho a vykoukne na mě básnička. Už zase.

Dám se do jejího čtení, ale po jejím dočtení mám chuť do něčeho mlátit a řvát.


Nejsou slova kterými,
Dalo by se omluvit,
Všechny moje chyby,
Všechna ublížení.


Věz však, že jsem nechtěl,
Okolnostem vyhovět,
Přestože jsem bojoval,
A tebe hluboce miloval.


Na tom se nic nezměnilo,
I když se tak asi zdálo,
V srdci svém tě pořád nosím,
A teď tě naposledy prosím.


O odpuštění a pochopení,
O lásku tvou, i přes všechna ublížení,
Kterými jsem tě zahltil,
Protože jsem nic nepochopil.


Celá léta jsem ti nadbíhal,
O srdce tvé tě prosíval,
A nemohl přitom pochopit,
Že o to ty nestojíš.


Teď se to ale změnilo,
Přestal jsem s tím a ty jsi zjistila,
Že to asi nebude pravda,
A já to takhle pokazil.


Prosím, nech si to vysvětlit,
Všechna proč a snad tě i přesvědčit,
O tom co ve skutečnosti cítím,
A nejen to, co teď vidíš.


J.P.
P.S.: jestli opravdu chceš vědět pravdu, přijď prosím dneska v osm do čtvrtého patra před obraz té staré dámy s bradavicí na nose. Je to jenom na tobě.
Co si to jenom dovoluje? To si opravdu myslí, že tam přijdu? Tak to se teda spletl! Po tom, co udělal? Nikdy!
Moje přesvědčení ale asi nepočítá s jeho pohledy při snídani. Tentokrát je jenom ve společnosti Pobertů a jeho teď už bývalá holka sedí na druhém konci stolu se svými kámoškama a něco probírají a divoce u toho gestikulují. Celou dobu se kouká na mně. I když mu Sirius a Remus něco vykládají, je pohledem přilepený na mně a ty dva ignoruje. Celý den se mu snažím vyhýbat a přitom být vždycky s někým, protože bych musela probírat v hlavě ten dopis. Nakonec to dopadne tak, že sedíme s El, Sarou a Dan pod stromem u jezera a kecáme o všem možným.

Po večeři se jdeme s El projít. Nemám v úmyslu se s Jamesem večer setkat a přes den mi ten dopis úplně vypadl z hlavy, takže si na to ani nevzpomenu. Před osmou se rozhodneme jít zpět do věže. Jdeme ale přes celý hrad, takže nám cesta trvá celkem dost dlouho. Jdeme i čtvrtým patrem. Nejdřív mi nedojde, proč tudy nechci jít, ale jakmile uvidím postavu sedící na chodbě, pochopím. El si ho taky všimne, ale zatvrzele mě táhne dál až k němu.

"Je tu něco, co si potřebujete vyřešit, takže si to vyřešte. Lily, neopovažuj se zdrhnout a James ty buď hodný, nebo si to s tebou vyřídím, rozumněno?" řekne, když se zastaví přímo před ním. Pak, se otočí na patě a zanechá nás tu stát v trapném tichu uprostřed chodby. S ní si to ještě vyřídím!

Stojíme tak hodně dlouhou dobu a ani jeden z nás nemluví. Nevidím, že James se několikrát nadechne, aby něco řekl, ale nevyjde z něho ani hláska, protože se koukám zatvrzele do země a mlčím. Nehodlám promluvit jako první, ale nakonec promluvím, protože to chci mít co nejdříve za sebou.

"Tak cos chtěl?" chladně vyslovím a tázavě zvednu obočí. Asi jsem to řekla moc tvrdě, protože Jamesovi dost dlouho trvá, než se vymáčkne.

"Promluvit si. A omluvit." Nakonec rozechvělým hlasem, který postupně získává na jistotě, ze sebe vymáčkne.

"Tak mluv." Pobídnu ho, už míň chladně a tvrdě, ale pořád tam nějaký odstup je slyšet. Divím se ale, za co se mi chce omlouvat.

"Totiž… já nevím jak začít. Ale asi….. chci se ti nejdřív omluvit. Za všechny ty věci, který jsem za ty roky udělal, a tobě nějakým způsobem ublížily. Nemyslel jsem to tak - teda spíš jsem vůbec nemyslel - a proto se to všechno takhle stalo a vyvrbilo. Opravdu se ti moc omlouvám a doufám, že moji omluvu přijmeš a odpustíš mi, i když si to asi vůbec nezasloužím. Chci jen, abys věděla, že mě to opravdu strašně mrzí a hodně těch věcí lituju. A taky bych chtěl, abys věděla, že jsem to všechno dělal jenom, protože ses mi celou tu dobu šíleně líbila." Takovou řeč vůbec nečekám, proto jsem z toho dost zaražená. Mám mu odpustit? Půjde to vůbec? Honí se mi hlavou. I když rozum říká jedno, srdce říká něco úplně odlišného. Nevím proto, co mám udělat.

Přemýšlím nad tím celkem hodně dlouho, takže když zvednu hlavu, setkám se s Jamesovým smutným a poraženým pohledem, zarazím se, i když jsem o své odpovědi už plně přesvědčená.

"Já…. Tvou omluvu přijímám a odpouštím ti. Chápu, že jsi nemyslel a udělal pár chyb, ale odpouštím ti." Nevím už, co jiného mám dodat, proto zmlknu stejně rychle, jako jsem začala. Jamesovi se na tváři po vyslovení těch slov objeví nejdřív nechápavý, pak nevěřícný a nakonec radostný výraz.

"T-to jako opravdu? Děkuju, Lily" vykoktá ze sebe a samou radostí mě obejme. Nejdřív se chci odtáhnout, ale obejmu ho nazpět a zhluboka vdechuji jeho vůni. Když si to ale uvědomím, zčervenám a vymaním se mu s náručí. Najednou nevím kam s rukama a je mi trapně.

"Jestli to je všechno, tak já už asi… půjdu." Urychleně ze sebe dostanu a otočím se k odchodu. Za zády slyším jeho přání dobré noci a vykročím. To, jak mě teď objal, mě zaskočilo a vynořily se ve mně znovu všechny ty city, co se mi podařilo skrýt. Moje srdce naplnilo zklamání, že neudělal něco víc, ale pak si za to chci nejraději nafackovat. I přes to se mi ale oči začnou samy od sebe plnit slzami a já vím, že je nedokážu dlouho zadržet a začnu brečet.

Bůh to ale asi chtěl jinak. Ponořená v myšlenkách, že jsem si nevšimla, že za mnou James běží, dokud mě k sobě neotočí a nepolíbí. Zarazí mě to, ale začnu mu polibky opětovat. Obmotám mu ruce kolem krku a polibky se začnou stávat vášnivějšími. Po chvíli se od sebe odtrhneme.

"Není to ještě všechno." Zašeptá a přitom se mi kouká do očí. "Chtěl jsem ještě udělat tohle a říct ti něco. Lily Evansová, miluju tě a miloval jsem tě už od prvního ročníku. To s Corrou… to bylo z čistého zoufalství, už jsem totiž nevěděl, co dál. Nikdy jsem tě ale nepřestal milovat." Z očí se mi spustí slzy. Nejsou to ale slzy bolesti nebo zoufalství, ale brečím, protože jsem šťastná.

"Já tě taky miluju Jamesi. A promiň mi prosím všechny ty roky, co jsem ti ubližovala. Já…. Miluju tě" zadívám se mu do těch jeho hnědých kukadel a vidím, jak se mu radostí rozšířily. Znovu mě políbí a já políbím jeho. A tak to i zůstane. Až do konce.


*The End
___________________________________
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťa Peťa | Web | 4. května 2013 v 21:09 | Reagovat

Bože, prečo vždy,keď sa všetky poviedky o nich dvoch končia bozkami alebo sa už dajú dokopy sa pri tom tak roztápam??? :-D aaach,kebyže to zažijem aj ja...

2 Shirley Shirley | Web | 6. května 2013 v 20:40 | Reagovat

Jůůů, úžasná jednorázovka :-) Promiň, že komentuju až teď, ale dřív jsem se k tomu nedostala :-/ :-) :-)

3 tina tina | Web | 8. května 2013 v 9:04 | Reagovat

Úžasné :) ten koniec bol taký krásny, brala by som ešte jednu takú

4 Asnazu Asnazu | Web | 15. května 2013 v 18:21 | Reagovat

nakonec to skončilo dobře, to jsem ráda :) byla to pěkná povídka

5 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 19. května 2013 v 11:06 | Reagovat

Ano euforie! Tak to je pro můj pocit z tance trefné! A ještě z herectví. Jak se člověk vcítí do jednoho monologu, či čehokoliv jiného. Je to nádherné! A zpěv mám taky moc ráda, i když ne v takové míře jako mé výše zmíněné zájmy. Celé umění je bezva. Ať je to tanec, divadlo, zpěv, malování či hraní na hudební nástroj, fascinuje mě to!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se