Za všechno můžou básničky...... 4/4 - part 1

4. května 2013 v 12:21 | Ronnie |  Jednorázovky

Ahoj, tak tady je poslední část mé jednorázovky a já doufám, že se vám bude líbit. Ten konec se mi zdá sice trochu zmatený a tak, ale snad neva :D. Chci strašně moc poděkovat všem těm, co to četli, komentovali a vydrželi až do teď čekat na další části tohoto...kousku a zůstali tady, aby to četli. Stydím se za sebe, že se to všechno táhlo přes měsíc, ale pokusím se to všechno spravit a přidávat trochu pravidelněji.
Přeju všem příjemné počtení a prosím okomentujte to, nebo aspoň dejte hvězdičku, abych věděla kolik lidí to vůbec čte. Jste ale strašně skvělí a děkuju.

EDIT [12:31]: Jinak, celá tahle jednorázovka má ve wordu 6 668 slov, což je opravdu... waw =D jsem za to ale strašně ráda, ale přemýšlím, že bych ji hodila do kapitolových povídek. No, to ale jenom možná =D

Tuhle poslední část věnuju všem, kdo to už od začátku četli, tedy Peťa, Lilyan***, Elis, Jajka, Tina, Asnazu a i všem ostatním, kdo to četli, ale nekomentovali. Děkuju moc a užijte si to.

Ronnie

P.S.: je to zase rozděleno do dvou částí, ale druhá bude přidaná někdy večer. Je to přednastavené, ale zase se mi to do jednoho článku prostě nevlezlo. 4000 znaků je pro mě přece jenom málo :P :D




"Lily, Lily! Vzbuď se!" doléhá ke mně vzdálený hlas. Nejdřív ho nepoznávám, ale jak se postupně probírám, rozeznávám ho.

"El?" zašeptám, protože mám úplně vyprahlo v hrdle, což vede k tomu, že se hned v zápětí rozkašlu. Na tvářích cítím něco studeného a lepkavého a pálí mě oči.

"Jo? Co se děje Lily? Křičela jsi něco ze spaní a dost jsi sebou házela." Vyptává se mě. Nedochází mi, na co se to ptá a jsem celá zmatená z její otázky.

"Ale vždyť….. kde to vlastně jsem? Měla bych být úplně někde jinde." Rozhlížím se kolem sebe a nepoznávám, že je to vlastně pokoj ve věži. El se na mě kouká jako na blázna.

"No.. kde bys přece byla? Jsi ve věži.. v pokoji a ležíš na posteli? Kde si myslíš, že bys jinde byla? U Filche v kabinetu?" myslí si, že blázním. Ale jak jsem se sem mohla do pokoje, když jsem ještě před chvilkou byla v nějaké divné místnosti u mé zašívárny! Své obavy a starosti jsem svěřila El.

"O čem to mluvíš? Vždyť jsi celou dobu byla tady a spala si. Teda, měla jsi noční můru nejspíš." Jestli se na mě předtím koukala na blázna, jak se na mě kouká teď? Asi jako na cvoka uprchlého z psychiatrické léčebny. Ale já nejsem cvok! Řvu na ni v duchu. Ono se to fakt stalo! Nebo ne? Namítne nějaký hlásek uvnitř mé hlavy. Co když to byl jenom sen?

"Ale já jsem přece byla… kolikátého je dneska?" musím se přesvědčit, že to nebyl sen. Třeba to bylo jen paměťové kouzlo. Špatně udělané paměťové kouzlo. Nebo zapomínací lektvar. Nebo… já nevím co, ale prostě něco takového. Prosím, ať to tak je!

"Tobě už fakt hrabe, ne? Nebo ses snad uhodila do hlavy, nebo si ze mě děláš srandu? Jestli jo, tak to není vůbec vtipný! Je čtrnáctého května roku 1978, asi čtyři ráno, prosimtě!" naštvaně odvětí a překříží ruce na hrudi, kroutíc nade mnou hlavou. Já sedím zaraženě na posteli a koukám do blba. El se sebere a chce jít do postele, ale na poslední chvíli se zarazí, nebo já nevím co. Každopádně když se proberu z neurčitého zírání někam, vidím ji, jak s trochu divným výrazem kouká na mě a něco si u toho mumlá. Nakonec z ní jenom vypadne: "Ty si asi srandu neděláš, že?"

"Ne, nedělám." Zašeptám jí nazpátek a ona na mě nějakou dobu jen tak čumí. Když nic neříká, pokračuju.
"Já…. Měla jsem sen, ale mě to nepřipadalo jako sen. Bylo to prostě….. strašně skutečné, jako by se to fakt dělo. Prostě… ráno jsem se probudila, ale dost hodně brzo. Počkala jsem na tebe s holkami, až se probudíte a šly jsme na snídani. Tam jsem zase viděla Jamese s tou jeho…. Holkou a vzpomněla jsem si, že jsem nechala věci na hodinu ve věži, tak jsem tam šla, ale po cestě jsem do někoho vrazila...." Odmlčím se, protože si na něco vzpomenu. Srážka. James. Básnička. Rozšíří se mi oči.

"Ta básnička." Zamumlám nahlas a vymotám se ven k mému stolku. Chvíli se přehrabuju ve věcech, co tam mám, ale nakonec to najdu. Je tam černé na bílém napsané vše, co jsem napsala. Je poznat, že inkoust zaschl teprve nedávno a že na ten pergamen spadlo něco malého a mokrého. Nevnímám vůbec, co mi říká El, ale asi to bylo něco důležitého, protože se mnou zatřese a zaluská mi před očima. To mě probere.

"Podívej, rozhodně to nemohl být sen, protože jsem ti včera chtěla něco říct, ale tys vypadala, že spíš. Tak ti to řeknu teď. No.. včera jsem viděla Jamese s tou jeho Corrou. Ale nebyli moc… vypadalo to, že James za chvilku někoho zabije. Říkala mu totiž něco v tom smyslu, že s ní tráví moc času, že je furt někde pryč a je jenom s rukama a tak. On jí na to něco odpověděl a ona se naštvala a řekla, že když ne kámoši, tak má skončit s famfrpálem, že mu stejně nejde a takový keci. Jo a taky, že famfrpál nesnáší, jako ona. Tak jí řekl, že kvůli ní s tím nesekne a že jestli se jí to nelíbí, tak spolu už dál nemusí chodit. Ona úplně zbrunátněla a vypadlo z ní, že s ním stejně už dlouho nechce chodit a že s ním byla jen kvůli nějaké sázce a že ho celou tu dobu podváděla. Pak mu vrazila facku, protože řekl, že je konec a otočila se na podpatku a odkráčela někam pryč. Já jsem už radši šla, protože ten její odchod mě probral, ale cestou jsem slyšela nadávky na její osobu od Jamese. Ale to jenom chvilku." Koukám na ní jak na zjevení Boží a přehrávám si v hlavě, co řekla. Nemůžu tomu uvěřit. Jsem naštvaná na nejvyšší obrátky na tu čůžu - s prominutím - a nemůžu zároveň uvěřit, že něco takového udělala, takže sedím jako zparalyzovaná na židli. Ani nevím, jak jsem se na ni dostala!

"C-co-že?!? To nemyslíš vážně!" divím se, a když přikývne, jako že jo, tak otevřu údivem pusu dokořán.

"To je….. jakože….. nemůžu tomu uvěřit. Jak mu to mohla udělat?!? Vždyť ……. To je fakt neuvěřitelný!" začínám se trochu probírat i přes to že koktám, protože tomu nemůžu uvěřit. Je to prostě…. Neuvěřitelný.
Vztek a zlost mi začnou zatemňovat mozek, a kdyby mě El nezadržela, šla bych za ní a rozbila bych jí ten její zmalovaný obličej. Podařilo se jí mně uklidnit, ale bylo jí jasné, že dneska už neusnu. Až do rána jsme spolu kecali a drbaly a s holkami jsme se pak odebraly na snídani. Když jsme scházely schody do společenky, celá společenka byla zticha a všechny pohledy byly upřeny někam do středu místnosti. Prodraly jsme se tím hloučkem lidí, co tam byly a naskytl se nám velmi nádherný pohled na Corru Speelsovou , holku se kterou doteď chodil James, právě s Jamesem, jak se oblizují. A James ji celou osahával. Před zraky všech. Natlačí se mi slzy do očí, protože jsem si myslela, že konečně mám nějakou naději, ale jak to tak vypadá, tak jsem se spletla. Strašně mě z toho pohledu bolí srdce a já jsem musela zamrkat očima a pak si je i protřít, protože jsem nemohla uvěřit tomu pohledu přede mnou. Radši jsem se otočila a vyběhla schody zpět do pokoje. Byla jsem naštvaná na celý svět a zlomená. Proč? Proč se tohle muselo stát? Když jsem si myslela, že se konečně rozešli. Proč?!?

V pokoji sebou hodím na postel a zabořím hlavu do polštáře. Ramena se mi třesou vzlyky a z očí mi tečou proudy slz. Bolí to. A hodně.



Probudí mě tupá bolest v hlavě. Na tvářích mám zaschlé cestičky od slz a pálí mě oči. Musela jsem tu usnout, protože už bylo dávno odpoledne, ale v pokoji nikdo nebyl. Teda tak se to aspoň na první pohled zdálo.

Jakmile se pomalu a trhaně zvednu na posteli do sedu a zvednu hlavu, zaregistruji na vedlejší posteli ležet El s knížkou v ruce. Zvedne hlavu a se starostlivým a proviněným pohledem mě sleduje. Chvíli si jen tak koukáme navzájem do očí, ale pak se mi zase začne tělo otřásat vzlyky a v očích se mi zatřpytí slzy. El hned vstane a zavře mě v náručí, šeptajíc mi slova útěchy. Po nějaké době se mi podaří se uklidnit a já se El vyzpovídám ze všeho, co mě trápí. A že toho je hodně. Nějakou dobu ještě sedíme v pokoji a probíráme nějaké bezvýznamné věci, protože se k tomu, co se stalo, nechci vracet.

Na večeři se proplížíme do kuchyně. Nechce se mi jít do Velké síně, protože tam bude on a já se s ním nechci vidět. Nechci ho vidět s ní.

O vchodu do kuchyně jsme se dozvěděly jen náhodou. Měla jsem hlídku a El šla na ní se mnou, protože jsme musely něco důležitého probrat. Šly jsme zrovna jednou chodbou kousek od Velké síně. Když jsme uviděly, jak se "ze zdi" mihl nějaký člověk. Došly jsme až na to místo a tam se zrovna zavíral nějaký obraz. Rychle jsme ho zarazily a otevřely ho dokořán a tam byla kuchyně. Od té doby tam celkem často chodíme za skřítky.

V kuchyni se k nám hned seběhnou všichni skřítci. Jeden přes druhého nás zdraví a nabízejí nám všelijaké dobroty. Živě si pamatuji den, kdy jsem je viděla poprvé. Myslela jsem, že mě trefí. Tolik skřítků pohromadě na jednom místě? Ale vždyť to není pěkné, takhle si je zotročit, honilo se mi v tu chvíli hlavou. Nakonec jsem pochopila, že jsou tady opravdu šťastní a přestala jsem to řešit, protože se tady v Bradavicích mají opravdu dobře.

Usadíme se u jednoho stolku tam a najíme se. I když jsme úplně plné, musíme si po jídle ještě vzít výborný čokoládový dortík, který umí nejlíp právě bradavičtí skřítci. Pak se pomalu vydáme zpět do věže. Nejdřív se ale musíme rozloučit se skřítky a odmítnout ty hromady sladkostí, co nám ještě nabízejí. Samozřejmě si od nich něco ještě vezmeme, ale není toho moc.

Musíme jít opatrně. Už je celkem pozdě a i když jsem primuska, nemuselo by to projít, kdybychom narazily na Filche nebo Norrisovou.

Cestu si zkracujeme různými zkratkami a tajnými chodbami, a když jsme právě jedné takové chodbě, studenty moc nevyužívané, začnou zvonit na jedenáctou. Toho zvuku se lekneme, protože v tichu, které nás obklopuje je to hodně nečekané. Nemáme totiž náladu na klábosení. Jsme zahrabané - tedy aspoň já - ve svých myšlenkách a taky dost unavené. Leknutím nadskočíme, ale když zjistíme, co je to za zvuky, uklidníme se a zase se ponoříme do sebe. Proto si asi ani jedna nevšimneme postavy, zvědavě nás pozorující za rohem. Ten člověk ale nic neudělá, proto to, že nás pozoroval, není důležité. Aspoň pro tuto chvíli.

V poklidu dojdeme až do klubovny a následně i do pokoje, kde je stále ještě živo. Sara s Dan živě probírají své kluky a u toho se smějí. Bodne mě u z toho srdce a chce se mi brečet. Rázně si to ale zakážu a podaří se mi to po chvilce i potlačit.

Nesmím na něho myslet! Už ne! Ublížilo mi to už dost a musím hledět vpřed. Je vidět, že mě už nechce, tak já nebudu chtít ani jeho. Má rád JI a tak už to nejspíš zůstane. Tak na co se tím trápit?

Zapluji do koupelny a po krátké sprše se doplazím do postele. Nedaří se mi ale usnout. Ještě dlouho do noci poslouchám pokojné oddechování holek, než se i já plně oddám uklidňující náruči spánku.

*To be continued
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťa Peťa | Web | 4. května 2013 v 21:00 | Reagovat

Ďakujem za venovanie,túto poviedku čítam fakt rada :-) Idem sa vrhnúť na tú druhú časť ;-)

2 tina tina | Web | 8. května 2013 v 9:01 | Reagovat

Veľmi pekne ďakujem za to venovanie :) chúďa Lily vidieť to, muselo ju to strašne bolieť...idem si prečítať druhú časť

3 Asnazu Asnazu | Web | 15. května 2013 v 18:16 | Reagovat

takové zvraty tady, to mi nedělej :D chudák Lily, vím přesně, jak se v téhle chvíli člověk cítí...jdu si honem přečíst druhou část

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se