Za všechno můžou básničky...... 3/4

29. dubna 2013 v 17:05 | Ronnie |  Jednorázovky
Ahoj,
nebudu to nijak zdlouhavě rozepisovat, prostě tady máte další část jednorázovky. Protože jsem zjistila, že se mi to celé nevejde do jednoho článku, je to rozdělené ještě na dvě části. Ten konec..... no, s tou další částí mi to pak připadá i strašně zdlouhavý, spíš jako kapitolovka, ale jinak by to zase bylo moc krátký a nedávalo by to smysl, no. To ale předbíhám :) . Prostě, tady je další část, maximálně si ju užijte a pak tady zanechejte pls komentář, když už jste na ni čekaly tak dlouho :).
Jo a tuhle kapitolku věnuju třem super osůbkám, které komentovaly tu minulou. Jsou to Jajka,
Peťa a Tina. Díky moc holky, vaše komentáře mě fakt šíleně potěšily ;) :).
Ronnie

P.S.: A taky si užijte to jaro tady. Je úplně božský počasí - teda minulý týden bylo lepší než teď, to se dalo jít ven i v šortkách, ale detail - takže naberte z něj sílu do školy a prostě pro život. Prázdniny začínají už za 2 měsíce, což je úplně super. :D





Je ráno, asi měsíc od doby, kdy si se mnou James na té chodbě povídal. I když jsem doufala, že se mezi námi tím něco změnilo, byl zase stejný jako předtím. Snad jen s jednou výjimkou a tou bylo, že mu víc jiskřily oči, že se mu tam ty jeho nezbedné ohníčky hodně rozrostly. Ale to se mi asi jen zdálo. No nic, popojedem.

Je ráno, asi měsíc od doby, kdy si se mnou James v noci povídal. Rozespale zaklapnu budík, tak moc otravně zvonící a přitom zavadím, jako každý den, o vázičku stojící na stolku. Dnes tam ale leží i něco jiného. Rozlepím oči a zaostřím na tu věc pohled. Na tom hnědém dřevě stolku se dobře vyjímá a kontrastuje. Je to kus pergamenu a nahoře je napsáno… moje jméno? Vystartuju z postele, jako kdyby mi hořelo u zadku, a popadnu ten pergamen do rukou. Opatrně ho rozlepím a vykoukne na mě černým inkoustem napsaný vzkaz.


Zoufám, avšak doufám,
Tuším, ale nevím,
Znáš to či neznáš?
Víš vůbec, o čem mluvím?

Byla jsi to ty, kdo ho našel?
Nebo nebyla?
Cítilas mě, jak jsem si zašel,
Když jsi hlídala?

Malá hádanka pro tebe,
Prosím napiš pravdu,
Znáš důvod lásky mé,
Proč po tobě prahnu?

Řekni mi to, prosím tě,
Jestlipak to víš,
Místo, kde nalezneš mě,
Je pro tebe skrýš.

Ráno, večer, budu tam,
Stačí na mě zavolat,
Stačí i jen pomyslet,
Mé jméno ke mně zavede tě.

J. P.


Dočtu vzkaz a jsem "lehce" zmatená.
Co to má znamenat? Jaká skrýš? Já přece žádnou nemám, nebo ano….? Ale to je přece jen taková moje zašívárna….no, ale pro kluka prostě skrýš. Sice jsem asi nejchytřejší - podle holek - ze třídy, ale tohle je na mě po ránu prostě moc. Posadím se těžce na postel a v rukou pořád svírám ten vzkaz. A ta poslední část o tom jak ho mám najít…. Blbost. Tohle fakt není normální. Který člověk by napsal něco takového a jaký měl pro to důvod? Buď je to nějaký šprt z Havraspáru - nic proti nim, ale od doby co jsem chodila s Gregem Hillchem se na havraspárské dost změnil, byl to totiž suchar a prostě šprt první kategorie - nebo někdo kdo miluje hádanky nebo ho baví někoho tahat za nos. Nebo si ze mě někdo vystřelil. Ale to by to nebylo tak…..pravdivý a skutečný.

Pochybnosti mi začnou vířit hlavou ještě rychleji a více, ale teď na to nemohu myslet. Za chvíli mi začíná hodina lektvarů, a i když mě má Křiklan rád, nebyl by moc nadšený, kdybych přišla pozdě. Rychle na sebe hodím uniformu a popadnu batoh. Za čtvrt hodiny zvoní, takže ještě stihnu zaběhnout do jídelny se aspoň něčeho napít. Z jídelny už vesele uháním dolů do sklepení, kde máme hodinu. Už zdálky vidím, že jsou lidi ještě před třídou, ale i tak trochu přidám do kroku, protože právě bouchly dveře od učebny a Křiklan je pouští dovnitř. Zapadnu na své místo vedle El, Dan totiž nechodí na lektvary. Dnes máme míchat lektvar Vignus amte, což je vlastně jed, který na chvíli zastaví člověku život a podle toho jak je silný, se člověk za takovou dobu probere. Bylo to velmi…poučné, dělat tenhle lektvar, ale doufám, že ho nikdy potřebovat nebudu. Ranní vzkaz se mi podařilo až do oběda vyhnat z hlavy. Musela jsem nad ním přemýšlet celou dobu jídla, které se mi tím značně znechutilo, takže jsem nesnědla skoro nic. A ano, bolelo mě pak břicho z hladu a dost, ale zahnaly to čokoládové žabky. Pořádný balík čokoládových žabek, protože jsem měla depresi z toho kousku pergamenu. Odpoledne jsem proseděla celé v knihovně, a když jsem měla dělat úkoly, nenapsala jsem skoro ani řádku a to jsem tam byla skoro čtyři hodiny. Celou dobu jsem totiž nad tím musela přemýšlet. Nakonec jsem se rozhodla, že tam po večeři půjdu.

Najedla jsem se a počkala i na holky a společně jsme pak šly do klubovny. Moc se mi nehodil fakt, že dneska nemám hlídku, ale musím to udělat dnes, protože jinak by mi to nedalo spát a já bych byla zítra pořádně nevyspalá na zítra a navíc bych ztratila odvahu a pak bych z toho měla zase depku.

Chvíli jsme si povídaly v křeslech, ale pak jsem se jim omluvila s tím, že jsem si zapomněla v knihovně knížku a že si pro ni musím jít. Nechtělo se mi jim takhle nestydatě lhát, ale musela jsem, protože jsem nechtěla, aby se to zatím dozvěděly. I tak to bylo moc pro mě a ještě se s tím někomu svěřovat. Nemohla bych jim to pořádně vysvětlit, což by po mě chtěly. Naštěstí byla knihovna otevřená až do osmi, a tolik ještě ani nebylo. Prošla jsem obrazem a vydala se ke své zašívárně, chcete-li skrýši. Dorazila jsem tam a tam nikde nikdo ani nic. V tom dopise bylo napsáno, že mám zavolat, nebo i jen pomyslet si jeho jméno, ale jak to mám udělat, když ho neznám?

Pomyslela jsem na iniciály v dopise. Bylo tam J. P. Dost jsem nad tím přemýšlela, ale napadli mě jenom čtyři osoby s těmito iniciály, z toho jedna je holka a ještě k tomu prvňačka z Nebelvíru a jeden z nich je čtvrťák. Ti oba se nejspíš vylučují. Pak už je tu jenom James Potter a Jerry Pumpkins. Kdyby to byl Jerry, bylo by to celkem pochopitelné jako další nápad, jak si mě dostat zpět k sobě. Kdysi dávno jsem s ním chodila, ale je to…… pro něj ani slovo není. V té době jsem to ale přehlížela, nebo jsem si toho spíš nevšimla. Byl to…fanatik a byl mnou, i po tom co jsem mu dala kopačky, totálně posedlý. Prosím, ať to není on!

Pomyslím na první jméno. Na jméno Jerryho. Kolem je hrobové ticho a já mu pečlivě naslouchám. Najednou uslyším něco vrznout a následně i klapnout. Otevřu oči a stojím jako spiralizovaná. Naproti mně se otevřely velké dveře a v nich stojí nějaká silueta. Černá silueta. Velká asi jako mladý chlapec, skoro muž. Jen tak do nich zírám a ta postava na mě zavolá neidentifikovatelným a mě neznámým hlasem.

"Lily! Lily! Na co čekáš? Pojď sem." A ukáže do dveří za ní. Já tomu hlasu jako zhypnotizovaná naslouchám a vydám se za ním do dveří. Začínám už nejasně rozeznávat rysy toho člověka a to se každým krokem lepší. Těšně před tím, než se mi podaří zjistit rysy jeho tváře, ustoupí dál do dveří. To už jsem u nich strašně blízko a hnána za poznáním kdo to je, do nich rychle vstoupím. Jakmile ale udělám jeden krok přes práh, dveře se zabouchnou a já zůstanu v úplně holé místnosti jen s nějakými divnými parami sama jen s tou postavou. Zaostřím se tedy na ní, na strůjce všeho toho, co se za tím stalo. Jenže ona nikde kolem není. Ať se dívám, jak se dívám, nikoho kolem nevidím.

"Copak, Lilyan. Někoho hledáš?" ozve se přímo za mnou slizký a zvráceným potěšením podbarvený hlas. Chci ho automaticky okřiknout, že se přece nejmenuji Lilyan, ale zarazím se. Na mysli mi vyvstane jedno jméno. Jerry Pumpkins. Takhle mi říká do teď jenom on, všichni ostatní už pochopili, že jsem jenom Lily. A navíc, tohle je jeho hlas.

Pomalu se otočím, abych se přesvědčila, že je to opravdu on. Stojí tam, s kamenným výrazem ve tváři, kterou hyzdí ošklivý úšklebek. Z očí mu čpí zvrácená jistota toho, že mě má konečně v pasti. V pasti tvořené jím.

Vnitřnosti se mi z toho pohledu kroutí strachy a je to trošku vidět i na mém obličeji a z postoje mého těla. I přes to držím hlavu zvednutou a snažím se být odvážná a nedat to na sobě znát. Jeho otázku ale ignoruji.

"Nechce se ti mluvit? Dobrá, stejně by to bylo celkem zbytečné." Začne se ke mně blížit. Vím, co chce udělat, dojde mi to, ale nechávám ho si užít ten pocit vítězství. Je už skoro u mě, když se otočím na patě a začnu mířit k východu. Mou cestu mi ale zahradí jeho tělo. V panice začnu běžet jinam, ale tam stojí taky. Honíme se tady jako kočka z myší hodně dlouhou dobu a já už začínám být hodně unavená.

"Mně neutečeš." Zakřičí na mě z druhé strany místnosti Pumpkins a rozběhne se za mnou. Jsem už moc unavená na to, abych mu dál utíkala, ale zkouším to ještě. Naneštěstí zakopnu a spadnu na tu…mlhu nebo co to kolem nás je a už se nedokážu zvednout, protože mi to prostě nejde. Jsem moc vysílená a slabá. Otočím směrem k němu hlavu a s hrůzou očekávám to, co má přijít. Je pár metrů ode mě a já radši zavřu oči. Nechci se na něj už dál koukat. Očekávám, že se na mě hned vrhne a zvedne si mě k sobě, ale nic takového nepřichází. Otevřu nejdřív jedno oko a pak i to druhé a pátrám po místnosti po něčem, co by naznačovalo, že tu je. A v tom to uvidím. Klubko dvou kluků, peroucích se jako psi. Vím, že jeden z nich je Jerry, ale nedokážu rozeznat, kdo je ten druhý. To ale jen do doby, kdy ho Jerry nepřevrátí na záda a nepráskne do obličeje.

Zděšením, ale i radostí se mi rozšíří oči. Zděšením, protože kdyby se mu něco stalo, nepřežila bych to asi a radostí z toho, že ho vidím. Pokouším se zvednout, abych je od sebe odtrhla, ale podlomí se mi nohy. Tak na něj alespoň zavolám.

"Jamesi." i můj hlas zní až moc potichu. Chci zavolat ještě jednou, ale náhle se mi zamotá hlava a já upadnu do bezvědomí. Poslední, co uvidím, jsou Jamesovi oříškově hnědé oči........


*To be continued

--------------------------------------

Dneska žádné otázky :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 29. dubna 2013 v 19:37 | Reagovat

Hmh... Promiň že jsem se tu u Tebe tak dlouho nestavila, ale nestíhala jsem. Pokusím se to dočíst. :)
Tvůj komentář k další kapitole JKKL mě DĚSNĚ potěšil! Vážně! Udělala jsi mi velikou radost, jsem moc ráda, že se Ti moje povídky líbí. :))) Děkuju.

2 Peťa Peťa | Web | 30. dubna 2013 v 15:28 | Reagovat

To bolo kráásne :-) Začala som to čítať už včera,ale tak ma bolela hlava,že som si ten zvyšok nechala radšej na dnes,aby som z toho niečo mala :-D už sa neviem dočkať ten poslednej časti,tak makaj,makaj! :-)

3 tina tina | Web | 30. dubna 2013 v 16:44 | Reagovat

Toto je naozaj bomba :D Tie básničky ma raz zabijú, všetko je tak krásne napísané a predovšetkým tak trošku aj romantické ;) teším sa na pokračko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se