Za všechno můžou básničky...... 2/4

30. března 2013 v 10:00 | Ronnie |  Jednorázovky
Ahoj, ano vím, je to kupodivu, ale Ronnie se zase hlásí s druhou částí jednorázovky :-D Vaše reakce k té rvní části mě strašně potěšily a jsem strašně ráda, že jste ji komentovaly ;-) K tomu konci......... nezabijte mě, jop? :-D

Jinak, jak si užíváte prázdniny? Myslím si, že už byly potřeba, protože poslední byly až v únoru, a i když mám školu ráda kvůli děckám ve třídě, prázdniny jsou něco, co mám ráda taky :D. I když tyhle Velikonoční jsou "dobré" tím, že kluci holky polívají nebo mrskají, podle toho, jestli jste v Česku nebo na Slovensku :D. Osobně celekm závidím těm lidem a vesnicím, kde mají zvykem chodit i holky, třebas o pár neděl dřív, nebo dopoledne/odpoledne :-).

No nic, nebudu vás tady mučit těma mýma žvástama a doufám, že si zbytek prázek užijete do sytosti a pak budete čerství do školy :-).

Prosím komentujte! Díky ;-)

S pozdravem
Velikonočně naladěná
Ronnie









Večer mě čeká hlídka. Budu na ní sama, což mi dneska ale nevyhovuje. Normálně bych to i uvítala, ale dneska… Po večeři jdeme s holkami na chvíli ještě do klubovny, než se s nimi rozloučím a odejdu za McGonagallovou. Pak už se vydávám normálně jako každý pátek na obhlídku školy. Mám ji už celou jednou prošlou a za tu dobu jsem přistihla dva muchlující se párečky v kumbálu a pár páťáku z Nebelvíru, jak se snaží nabarvit na zeleno všechna brnění na třetím patře. Ty párečky jsem nechala být, bylo mi totiž z toho pohledu blbě u srdce, ale nebelvírské jsem poslala do klubovny. Při pohledu na hodinky jsem zjistila, že mi zbývá už jen hodinka hlídky, což mě potěšilo. Vypnula jsem úplně mozek a nechala svoje nohy, ať mě nesou kam chcou. Ponořena v ne zrovna pozitivních myšlenkách se mi zase podařilo někoho srazit. Nebo něco. Když jsem se ale rozhlédla kolem, nikdo tam nebyl. Ani jsem nenarazila do žádného brnění nebo něčeho takovýho, protože jsem uprostřed chodby bez brnění. Možná se mi to jenom zdálo, ale viděla jsem mihnout se vzduchem něco červeného. Zaostřila jsem na to, ale nikde nic. Už mám asi halušky.

Když ale popojdu pár kroků dopředu, uvidím na zemi něco bílého. Kleknu si k tomu a uvidím kus pergamenu, v půli přeloženého, jako by něco v sobě skrýval. Vezmu ho do ruky a opatrně rozložím.



Proč mně pořád odmítáš?
Že na to ještě sílu máš,
Vždyť miluji tě.

Proč to jednou nepřijmeš?
Kdyby se ti nelíbilo, tak mi lípneš,
A já nechám být tě.

Proč nemůžem být i jen přáteli?
Srdce a duše by mě tak nebolely,
Tak příšerně.

Při pohledu do tvých očí,
Srdce plesá mi radostí,
Skoro nedýchám.

A tvoje krásné, rudé vlasy,
Způsob, jak s nimi hážeš si,
Já umírám.

Při pohledu na tě, byť jediném,
Moje srdce rozbuší se v rytmu svém,
Ale ty se mračíš.

Možná jsem jen blázen, ale chci být ten tvůj,
Celou noc sním o sladkých slovech: "Milí, můj…"
Však asi bláhově.

J.P.



Po přečtení prvních řádků vykulím oči. To přece… ale kdo jiný ve škole má iniciály J.P.? Jo, třeba Joshua Pimmper, uhrovitý sedmák z Mrzimoru, ale tohle by nenapsal. Navíc, vždyť tohle je Jamesův rukopis.

Celá zmatená se posadím na zem.

Je možné, že to napsal o…. Mně? Ale vždyť pro něho od začátku roku ani neexistuju. Ale před tím jsem pro něho - slova Remuse i jeho - znamenala opravdu hodně a miloval mě. A láska se nevytratí jen tak, ze dne na den. Je třeba možný, že bych u něho měla šanci?

Takové a jim podobné otázky a odpovědi, ať kladné či záporné, se mi míhaly hlavou v nepředstavitelném guláši a v hodně šíleném rytmu. Radši jsem je zahnala, i když těžce, a strčila jsem si tu básničku do kapsy hábitu. Vydala jsem se ke klubovně, ale zajdu za roh a už po třetí dneska letím k zemi. Ironií je, že je to potřetí kvůli té stejné osobě, která se teď válí na zemi vedle mě. Jak…. Skvělé. Mohla bych trhnout rekord v padání.

"Jsi v pohodě?" lekne se James a podá mi ruku, kterou překvapeně přijmu. Vytáhne mě nahoru a pustí mě hned, jak si uvědomí, že mi tu ruku drží až moc dlouho. Ne že by mi to vadilo, samozřejmě.

"Jo, v pohodě." Vykoktám a zčervenám. Opožděná reakce na jeho ruku a na celou jeho osobu obecně tak blízko té mé. Skloním hlavu k zemi, tak aby si mé barvy nevšiml, i když by to při osvětlení chodby nebylo moc pravděpodobné, a uvidím bílý kousek pergamenu, který jsem ještě před chvilkou měla v bezpečí v kapse. Doufám, že si ho nevšiml.

"Co tady vlastně děláš?" tou otázkou mě donutí zvednout hlavu.

"Mám hlídku." Trochu se pousměji. "A ty?" chvíli trvá, než odpoví, ale nakonec to udělá.

"Já vlastně…… něco hledám. Něco, co by radši neměl nikdo nikdy vidět." Zasměje se trochu, poprvé za dost dlouhou dobu a mě poskočí srdce.

"Vím, že jsem asi zvědavá, ale co by to mělo být? Jako v tom smyslu, že jsem to možná mohla vidět někdy během hlídky, samozřejmě." Rychle dodám. Po chvíli mlčení to z něho nakonec vyleze.

"Teď? Teď už nic." Nejprve nechápu, ale když ukáže na pergamen ležící mezi námi, pochopím.

"No, víš já…. Já…" zakoktám se. Už zase. To se mi v poslední době stává, když jsem s ním a mluvím k němu, často.

"Ano? Ty?" řekne se smíchem, když se pro ten papír shýbá, aby ho zvedl. Z jeho vůně se mi jako už po několikáté zatočí hlava a já se musím dost držet, abych se na něj přímo tady nevrhla a nepolíbila.

"Já….. jen si říkám, že je super, že si ho našel." Rychle vymyslím přijatelnou odpověď.

"To je. Jen… měl jsem dojem, že jsem ho ztratil v nějaké jiné chodbě. To je ale asi blbost. Mám už nejspíš halušky z toho, že je skoro půlnoc. Co říkáš?" podívá se na mě takovým tím vševědoucím pohledem a já hned vím, že ví, jak se tady ten papír objevil a že určitě nemá halušky.

"Že to tak asi bylo?" nejistě se na něj podívám. Zkoumá mě pohledem, ale pak pokrčí rameny a přikývne.

"Asi…" pousměje se. Nastane mezi námi ticho, trošku trapnější, tak se radši omluvím, abych mohla pokračovat v hlídce. Sice to už asi nemá moc cenu, ale co. On se se mnou taky rozloučí a já se rozejdu chodbou směrem ke schodům. Celou dobu ale cítím v zádech jeho pohled. Jsem naprosto totálně překvapená. On se mnou mluvil a ještě k tomu úplně normálně! To je snad dneska nějaký svátek, či co? Ale potěšilo mě to. A hodně. Nadšení a euforie ve mně jenom prýští a na tváři se mi zjeví velmi přiblblý nýbrž šíleně šťastný úsměv. Dokonce se mi podaří málem spadnou na schodech. Ale jenom málem!

Hlídku se mi nakonec podaří ve zdraví přežít a o hoďku později už uléhám do postele, snějíc krásné sny o Něm.
O týden později se mi někam ztratí moje básnička. Nedělám si z toho těžkou hlavu, protože byla založená mezi pergameny na vyhození. Myslím si, že opravdu zmizela z povrchu zemského, dokud…..


*To be continued


____________________________________________________________________

Otázky :-D :

1. Líbí se vám, jak se to vyvíjí, či ne?
2. Co si myslíte, že se stane v příští části?
3. Čtete to vůbec někdo??? :-D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jajka Jajka | 30. března 2013 v 11:01 | Reagovat

1)určitě se mi to líbí. Byla to krásná kapitola
2)to opravdu netuším, protože tohle je pod tvou taktovkou :D
3)Já to čtu :D

2 Peťa Peťa | Web | 30. března 2013 v 20:17 | Reagovat

Neboj sa,my to čítame :-D Je to pekná jednorázovka,milujem pairing L/J ;-) pri nich sa až roztápam :-) tak sa teším ďalej,dej je na tebe :-)

3 Tina Tina | 29. dubna 2013 v 16:57 | Reagovat

Ja to čítam :D som strašne zvedavá na pokračovanie a tá básnička bola taká krásna

4 Asnazu Asnazu | Web | 29. dubna 2013 v 20:35 | Reagovat

Je to super, čekám, co z toho bude :) snad to, co si myslím :) ta básnička je krásná...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Všechny příběhy inspirované drahou paní Rowlingovou jsou psány jen za účelem pobavení
a mě z toho neplyne žádný pěněžní zisk.

Prosím, nekopírujte nic z této stránky bez mého souhlasu, jsou to moje věci a když se vám nelíbí tak mě nechte žít, jo? Usmívající se